Potěšilo by ho to. Už několik let po něm ani pes neštěkl. Jeho zásluhy upadaly v zapomnění. Přitom byl v 19. století považován za vůdce národa. Blýskl se jako vynikající řečník na kroměřížském sněmu v letech 1848-49. Od roku 1861 byl poslancem zemského a říšského sněmu, kde prosazoval práva českých zemí. Nakupil řadu funkcí třeba v čele Ústřední matice školské či Svatoboru. Svůj život spojil s uznávaným historikem Františkem Palackým, s jehož dcerou se oženil.
Jenže v roce 1890 se svou autoritou postavil za tzv. punktace, čili česko-německé usmiřovací rozhovory. Věřil v jejich prospěšnost. Ale strana tzv. mladočechů to ostře kritizovala. A lidé jí dávali za pravdu. V roce 1891 jeho tzv. staročeši ve volbách drtivě prohráli. Sám přišel taky o mandát. Nejspíš by cítil satisfakci, kdyby v roce 1903 viděl zástupy na pražském Vyšehradě a slyšel pochvalná slova. Jenže to už nemohl. František Ladislav Rieger totiž ležel v rakvi, kterou lidé vyprovázeli na její poslední cestě.
Z mlýna zbyl model
V Semilech si památku slavného rodáka ovšem dál připomínali. V roce 1928 byla na náměstí, předtím zvaném Dolní či Bělidla, odhalena šest metrů vysoká socha F. L. Riegra od sochaře Františka Šalouna. Dříve by sem málokdo zavítal. Toto území bylo zaplavováno Jizerou, a tak zde stávalo jen pár domků. Centrum města se z Riegrova náměstí stalo až poté, co byl terén o dva metry zvýšen.
Nedaleko se v roce 1818 mlynáři Václavovi narodil syn, o jehož budoucnosti měl otec jasné představy. Převezme po něm hospodářství i řemeslo. František Ladislav tak během studií na otcovo naléhání složil také mlynářské zkoušky. Když jeho matka ovdověla, začala mlýn modernizovat a zvala sem i semilskou společnost. Jenže pak onemocněla a v roce 1862 budovy koupil Franz Schmitt. Na jejich místě postavil přádelnu. Do dnešních dní se z rodného místa Františka L. Riegra dochoval jediný domek přestavěný nedávno pro potřeby městského úřadu. Model mlýna zhotovený pro Národopisnou výstavu v roce 1892 si ale mohou návštěvníci prohlédnout v městském muzeu.
Zchátralý kostel strhli
Méně známé je, že sám F. L. Rieger nechal zhotovit sochu, a to svatého Václava, k uctění památky otce. Ke kostelu sv. Petra a Pavla byla přestěhována v roce 1979. Dřívější stavba z roku 1702, která nahradila dřevěný svatostánek, zchátrala a byla stržena. Nahradil ji v roce 1911 kostel v novorománském slohu s původními sochami svatých u vchodu.
Při bourání nalezli ve zdivu relikvii z 12. až 13. století. Znalec označil útržky látky namočené v krvi za zbytky roucha nějakého světce. Jakého, to nikdo netuší. Semily, o nichž je první písemná zmínka z roku 1352, ostatně občas, tak jako jiná města, sužovaly požáry. Možná poznámka o záhadné relikvii tak mohla lehnout popelem.
Oheň několikrát ovlivnil podobu města. Tak třeba starou tvrz vrchnosti, poničenou požárem v roce 1691, tehdejší majitelé Semil Desfoursové nahradili barokním zámkem. Tomu v roce 1846 pro změnu shořela střecha. Na konci 19. století ho koupilo město a v roce 1922 stát. Po stavebních úpravách nepůsobí příliš honosným dojmem. Další možnou památkou související s ohněm je Mariánský sloup. Prý ho nechali v roce 1738 postavit jako poděkování za záchranu před dalším požárem. Odborníci o něm tentokrát nenašli doklady.
Spisovatelé otec a syn
Dům, kam zamíří patrně každý návštěvník Semil, patří k nejstarším ve městě. V barokním slohu ho postavila vrchnost poblíž pivovaru jako panskou hospodu a obydlí pro své úředníky. V roce 1846 ho koupil majitel papírny. V přízemí štamgasti chodili do oblíbeného hostince U České koruny. Od roku 1882 dům náležel rodině advokáta JUDr. Antonína Zemana. Známý je pod uměleckým pseudonymem Antal Stašek. Psal především o životě v Podkrkonoší. Asi nejznámější je kniha Blouznivci našich hor. Aktivně se věnoval i správě města jako radní. O jeho čestnosti svědčí to, že jako ředitel kanceláře městské spořitelny vyvodil osobní zodpovědnost z jejího krachu způsobeného neuváženými půjčkami. Většinu svého majetku věnoval na úhradu dluhů a pak se v roce 1913 přestěhoval.
V tomto domě se v roce 1882 narodil jeho syn Kamil, kterého dnes známe jako Ivana Olbrachta. Jeho díla jako Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí a další dodnes inspirují mnohé umělce. Současné mocné však rozčiluje, že byl komunistou. Z jeho rodného domu se stalo městské muzeum. Nedaleko dosud stojí sousoší Otec a syn od Josefa Malejovského z roku 1960. Dílo obou spisovatelů obstálo ve zkoušce času.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – autorka a Milada HALÍKOVÁ
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.
