Daňová povinnost je zřejmě jednou z nejméně příznivých a nejkontroverznějších v našem životě. Současně jednou z těch, na které je existence lidské pospolitosti založena. Jeden z prvních prezidentů USA Benjamin Franklin to vyjádřil slovy: »O ničem na světě nelze tvrdit, že je jisté, s výjimkou smrti a daní.« Stát nám všemožnými daněmi bere kolem 50 procent z našich příjmů a využívá je k uspokojení své všežravosti. Přitom ještě před sto lety státu k zajištění jeho funkcí postačovalo necelých deset procent. Není to důvod k zamyšlení?
Zachování a fungování funkcí státu tam, kde je nenahraditelný (základní zdravotní péče, vzdělání a výchova, bezpečnost státu), si jistě vyžaduje značné finanční prostředky, nicméně v míře řádově nižší, než je realitou. Za posledních let se množství peněz vynakládaných na státní správu zvýšil o 12 procent a počet zaměstnanců o desetinu, a to při její údajné kádrové i věcné racionalizaci. Zákony profesora Parkinsona platí i pro současnost. Přesto přemrštěné daně platíme a valíme je před sebou Jako bájný Sysifos, aniž bychom věděli proč, a za jakým účelem. Ponecháme-li stranou ekonomickou podstatu daňové politiky a prvek násilí, je podstata daňové politiky zakořeněna v morálce, která ovládá převážnou část společnosti. Je to mimochodem jedna z nejzásadnějších hraničních otázek mezi kapitalistickou a socialistickou společností.
Ponechejme stranou ideologická klišé a přiznejme si, že daňová politika je podložena stejnou morálkou zadlužené generace, jako znárodňování. Morálkou altruismu, která vyzdvihuje vzdání se či omezení »vlastních hodnot« ve prospěch hodnot »vyšších«. Falešnost a dvojakost podobného přístupu lze ukázat na aktuálním dohadování se o způsobu, metodě a výši pomoci obyvatelům z titulu energetické krize. Falešnost řešení, která naši společnost směrují do stále hlubší ekonomické krize pro následující generace, je nasnadě. Pan Fiala na tom nic nezmění, byť se snaží, co může. Obětovat se pro vyšší dobro je jistě záslužné. Problém je v tom, v čích zájmech a jakým způsobem. Na tomto místě je již snad dostatečně zřejmé, že jde o ekonomický problém s mimořádně významnou sociální, politickou a ideovou determinací. Pokud se odmítnete nějaké altruistické akce ve jménu vyššího dobra, stát se o své prostředky postará ekonomickým násilím – daní. Občas se tvrdí, že si daněmi kupujeme nějakou veřejnou službu, takže nejsme v žádné případě okrádáni. Kdyby neexistovaly daně, kdo by stavěl silnice?
V zásadě nikdy (pro veřejnost) nejde o vyvlastnění, nýbrž o solidaritu. Placením daní si nic nekupujeme. Koupě je dobrovolným aktem, jímž se obě strany vzdají některé hodnoty, aby za ni výměnou dostaly hodnotu pro ně vyšší. Obě strany jsou na tom po směně lépe. V případě daní však nejednáme ani dobrovolně (jsme pod knutou zákonné povinnosti) ani spokojeni. Na rozdíl od svobodné koupě po zaplacení daní neuslyšíme slova díků, nýbrž upozornění na další daňové povinnosti.
Chceme-li odmítnout současnou míru daňové konfiskace, nezbývá nám nic jiného, než odmítnout celou daňovou politiku jako neospravedlnitelnou loupež. Nejde ale ani tak o to, jak rychle a jakých daní se zbavit, ale posoudit stupeň jejich altruismu. Především ale především definovat, zda vůbec, v jakém rozsahu a z jakých daní financovat stát. Především se osvobodit od státní regulační mašinerie, jejíž nedílnou součástí jsou i daně. Příkladů systémové neschopnosti a neodpovědnosti jsou tisíce. Nade všemi ční trvalá fatální až likvidační politika vlád (v podstatě bez rozdílu v barvě trička) dovršená aktuálním rozpočtovým schodkem ve výši předpokládaných 320 mld. Kč. Přitom vyškrtáním položek, které jsou důležité jen pro jednu stranu politického spektra (a tedy nepotřené pro druhou), tudíž nevyjadřující objektivní zájmy státu a jeho občanů nýbrž politický zájem části politiků o zachování svého postavení hraním na strunu jejich zájmů by se zmíněný deficit snížil minimálně o 150 miliard. A to pouze v části zbrojení a účasti v ozbrojených konfliktech, omezené žravosti státní úřednické hydry na úroveň roku 2012 a citlivým přehodnocením tzv. plošné sociální politiky. V této oblasti by dokonce postačovalo uplatnění mravního imperativu. Extense a iracionálnost daňově odčitatelných položek a erupce nepřehledných tzv. benefitů budiž varovným mementem.
Ladislav ŠAFRÁNEK
