Doba lží a obrany pravdy

Globální média, oddaně sloužící zájmům nadnárodních korporací, se dnes a denně snaží usvědčit prezidenta Putina ze lži a účelové manipulace, když tvrdí, že NATO počátkem 90. let opravdu dalo Rusku záruky, že nebude expandovat na východ, resp. že za nové členy nebude přijímat ty země východní Evropy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Užívají až expresivní výrazy jako »Putin drze lže, nikdo nikdy nic takového Rusku negarantoval,« – to čteme a slyšíme na každém kroku.

Jenže ono je zase jako obvykle všechno jinak a usvědčit ze lži nikoli Putina, ale Západ je poměrně jednoduché. Globální architekti nové Evropy potřebovali počátkem 90. let ze všeho nejvíce, aby SSSR nekomplikoval sjednocení Německa. Prokazatelně zneužili tehdejší situace a chaosu v Sovětském svazu, souvisejících zejména s přípravou jeho rozpadu, a Gorbačovovi naslibovali, lidově řečeno, hory doly.

Dovolte citovat například komentátora Leonida Bershidského z americké agentury Bloomberg v souvislosti s touto problematickou situací, který poukazuje na aktivitu George Washington University, která se snažila zjistit, co tedy skutečně bylo přislíbeno: »Proběhla analýza mnoha dokumentů, které byly v posledních letech zpřístupněny veřejnosti.«

Stále je tu sice řada utajovaných informací, ale z dostupných zdrojů je nyní zřejmé, že vrcholní zástupci Spojených států, Německa a Velké Británie Gorbačova a jeho ministra zahraničních věcí Ševardnadzeho ujišťovali, že NATO nebude expandovat směrem k ruským hranicím. Dokumenty ukazují, že západní politici tím mysleli i východoevropské země.

O znovusjednocení Německa jednal za SRN ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher. Ten dobře chápal, že předpokladem úspěchu při jednání je garance nerozšiřování NATO, a jasně to řekl jak německé veřejnosti, tak spojencům. V podobném duchu byl ujišťován Gorbačov a bylo dáváno jasně najevo, že Západ výměnou za pokračující německé členství v NATO ustupuje od dalšího rozšiřování aliance na východ. Gorbačov říkal, že rozšiřování NATO východním směrem je pro něj nepřijatelné, a Američané s tím souhlasili. S tím, jak diskuse pokračovaly, začali Sověti prosazovat společné bezpečnostní struktury v Evropě. Západní země souhlasily. Nakonec i proto vznikl projekt tzv. Trojmoří.

Ještě v březnu 1991, tedy šest měsíců po sjednocení Německa, ujišťoval britský premiér John Major ruského ministra obrany Dimitrije Jazova, že NATO se na východ rozšiřovat nebude. Dokonce prohlásil, cituji: »Nedokážu si představit okolnosti, za jakých by se východoevropské země staly členy NATO.«

Generální tajemník NATO Manfred Woerner zase Sovětům, resp. tehdy už představitelům RF, tvrdil, že 13 z 16 členských zemí NATO je proti expanzi směrem na východ.

Pojďme dál… Například v záznamu rozhovoru Gorbačova s americkým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem (9. 2. 1990) nalezneme i tento slib ze strany USA: »Poskytneme záruky, že sjednocení Německa nepovede k dalšímu rozšiřování vojenské organizace NATO na východ.«

O den později, 10. 2. 1990, zmiňuje německý kancléř Helmut Kohl, opět v rozhovoru s Gorbačovem, následující: »NATO nesmí rozšiřovat sféru své působnosti. Dobře chápu bezpečnostní zájmy Sovětského svazu.«

Douglas Hurd, tehdejší ministr zahraničí Velké Británie, během pracovní návštěvy SSSR (26. března 1991) zase prohlásil, že NATO neplánuje připojení států střední a východní Evropy k Severoatlantické alianci v žádné formě.

Obdobně hovořil také francouzský prezident François Mitterrand: »Rozšiřování NATO by u Sovětského svazu vzbudilo pocit izolace, až obklíčení. Jsem přesvědčen, že tato cesta by pro Evropu nebyla správná.«

Myslím, že o tom, kdo v tomto konfliktu NATO – UKRAJINA – RUSKO nepokrytě LŽE, není potřebné dál diskutovat. Agresor a lhář je naprosto jasný, a tím je také jasné, kdo se jen lžím a manipulacím brání. Jsem zvědav, kdo všechno se nechá dál manipulovat.

Vojtěch FILIP