Druhou transformaci ano. Ale co před tím?

od redakce

Autor se netají dlouholetým přátelstvím s Radkem Špicarem, viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy. Nejen proto, že Radek má obvykle spoustu čerstvých informací z podnikatelské branže, ale umí o nich nekonvenčním způsobem přemýšlet a vyvozovat patřičné závěry. Také tuším, že byl před půldruhým rokem důležitým aktérem v pozadí zajímavé podnikatelské vize Výzva 32 osobností ke druhé transformaci české ekonomiky, protože klíčové myšlenky Výzvy v dlouhém rozhovoru otištěném v Právu 12. července fakticky zopakoval. A k tomu zajímavému rozhovoru cítím potřebu připojit pár poznámek.

Úvodem nutno zmínit, že jakkoliv jsme bývali na tripartitních jednáních i na jiných fórech s Radkem Špicarem dlouhodobě na »opačné straně barikády« (on coby zástupce podnikatelů, já většinou v pozici poradce Českomoravské konfederace odborových svazů coby organizace prosazující zájmy zaměstnanců), ve spoustě záležitostí se naše odborné názory docela shodovaly. Nicméně teď po Výzvě 32 znovu prezentuje – vedle chvályhodných tezí – i pár pasáží, které si dovolím rozporovat.

Skutečně byla první transformace tak úspěšná?

Tak třeba je asi bez diskuse Špicarova teze, že model první »Klausovy« transformace se už dávno vyčerpal. Viditelné to je, pokud jde o ekonomický výkon – česká ekonomika se přece již pátým rokem potácí jen na nepatrně kladném (+ 0,8 %) průměrném meziročním přírůstku hrubého domácího produktu – čili fakticky ekonomicky stagnuje. Fatální podobu vedle ekonomické »dynamiky« dostává také třeba platební bilance se stamiliardovými schodky v posledních letech a mluvit o obřím deficitu státního rozpočtu (coby generátoru rychlého zadlužování státu a dvouciferné inflace) by bylo jen nošením dříví do lesa.

Takže na rozdíl od Radka Špicara mnohem kritičtěji soudím, že první transformace spuštěná v 90. letech se nejen vyčerpala, ale že byla ve skutečnosti obrovským průšvihem. Omluvou autorům není ani fakt, že tehdejší hospodářská politika nutně zaváněla chaosem. Zčásti to byl objektivní důsledek nutnosti nějak reagovat na ztrátu trhů zemí bývalé RVHP (dlužno říci, že i po našem iniciativním spolurozbíjení této instituce na sofijském zasedání), a to vcelku zoufalým hledáním nových odbytišť. Pro naši vždy výrazně proexportně orientovanou ekonomiku, zvláště průmysl, to byla holá nezbytnost.

Ale zčásti byl v pozadí chybné koncepce urychleného přechodu na »trh bez přívlastků«, spojený s »úprkem ekonomů před právníky«, též subjektivní faktor. Za tím se skrývá hluboká neznalost tehdejších ekonomických ministrů – původem čistých teoretiků z líhně Prognostického či Ekonomického ústavu ČSAV – toho, jak ve skutečnosti funguje mechanismus tržní ekonomiky nastupující do fáze globalizace (že to ovšem v žádné učebnici napsáno pochopitelně nebylo, to nikoho z nich neomlouvá).

První transformace byla tudíž založena na sebevražedné strategii podbízení se jak nízkými mzdami (tedy cenou pracovní síly, přitom nadstandardně vzdělané a navíc ukázněné), tak záměrně silně podhodnoceným kursem české koruny vůči cizím měnám. Tato strategie sice umožnila přežít odbytovou krizi řadě exportně orientovaných firem, ale současně »zaručila« nejen průběžný výprodej české produkce na západní zahraniční trhy za babku, a co hlavně: Umožnila zahraničnímu kapitálu rychle a velmi levně ovládnout zprvu zdejší klíčovou výrobní i dodavatelskou strukturu a později valnou část celého finančního průmyslu od bank po pojišťovny či penzijní fondy. Bohužel s fatálními, byť při znalostech fungování tržní ekonomiky snadno předvídatelnými dlouhodobými důsledky.

Spadli jsme do neokoloniální pasti

Následkem tohoto vládního amatérství jsme vcelku nutně sklouzli do postavení vazalské země. Poté, co jsme – vlastně během dekády – ztratili klíčové prvky páteře svého národního hospodářství formou »antiznárodnění«, čili privatizací dříve státem vlastněných klíčových průmyslových firem v kombinaci s likvidací podniků zahraničního obchodu a prodejem banko-pojišťovacího sektor do cizích rukou, jsme se fakticky zbavili i schopnosti produkovat a servisovat obchodně velmi lukrativní investiční celky (počínaje cukrovary a konče rafineriemi. To jsou věcné důvody, proč jsme se poměrně rychle dostali fakticky do polokoloniálního postavení. A vegetujeme v něm dosud a konce nevidět, přitom to by mělo být smyslem a výsledným cílem druhé transformace, o které se Radek Špicar zmiňuje jako žádoucí metě.

Soudím, že však bude v prvé řadě nutné eliminovat důsledky omylů tehdejších vládních kapitánů české ekonomiky, kteří evidentně dramaticky podcenili podstatu a důsledky politické přeorientace z Východu na Západ. Zatímco dříve od nás Východ požadoval široký sortiment moderní produkce k zajištění vlastní industrializace (ta špičková západní technika a technologie byly pro celý východní blok často pod embargem), tak po Listopadu po nás Západ vyžadoval předčasnou liberalizaci zahraničního obchodu. S dvojím, ovšem nijak nahlas proklamovaným cílem: Jednak si u nás zřídit nová odbytiště svého zboží, jednak kapitálově ovládnout tuzemské produkční kapacity. Tímto – boxerskou terminologií řečeno – dvojitým hákem dostat nepříjemnou českou konkurenci pod kontrolu, případně ji zlikvidovat. Tak se do učebnic agresívních podob neoklasických tržních přístupů do kapitoly jak ovládnout trh právem dostal třeba smutný příběh osudu českého cukrovarnictví.

Dvě hlavní komplikace

Jestli dnes někdo vyzývá k druhé transformaci, tak ano, samozřejmě, ale s vědomím, že tu po třech dekádách uplatňování první transformace nezůstaly nějaké nadějné »zelené louky« (na kterých by se daly stavět základy českým kapitálem ovládané firmy designu Průmysl 4.0 – a ještě lépe Průmysl 5.0), nýbrž hodně zasviněné brownfieldy příznačné nemalými legislativními zátěžemi. Jestli totiž někdo – a správně – poukazuje na skandálně vysokou částku asi tak 500 miliard korun ročně odtékajících zahraničním firmám majetkově kontrolujícím českou ekonomiku (včetně obchodní sítě) v podobě ročního salda objemu dividend a dalších finančních nástrojů a účetních operací), pak si asi neuvědomuje, že jde o nutný průvodní jev výtěžku z podnikatelského profitu (ze zde proinvestovaných asi 6,5 bilionů korun). A výraz »legislativní zátěž« je jen trochu neobvyklý výklad pravé podstaty smluv o ochraně cizích investic, jimiž jsme i my vázáni. S tím nutno dál počítat, neboť jsme se stali novodobým Klondajkem. A to je podstatou kritiky faktických finančních souhrnných »efektů« dobíhající první transformace a zároveň varovným mementem transformace druhé.

Po přečtení rozhovoru s Radkem Špicarem bohužel nelze nenabýt dojmu, že by si byl interviewovaný vědom těchto dvou zásadních komplikací. Právě ony však podvazují možnosti žádoucího posunu této země v globální žebříčcích úspěšného hospodářského modelu: Nelze přece podcenit ani síly zahraničního kapitálu etablovaného v klíčových oborech úzce souvisejících se startem druhé transformace, respektive jejich schopnost utlumit již v zárodku případné české iniciativy vymanit se z dnešní podřízené pozice, ani relativně malý počet oborů/firem, schopných v dohledné době efektivní expanze na globální trhy tak, aby to mělo makroekonomický dopad. K posunu ve světovém žebříčku třeba produktivity práce vcelku nic neřeší, jestli se takovou výhodou může prezentovat jen pár firem s řádově jednotkami či i desítkami tisíc zaměstnanců; má to smysl a potřebnou váhu teprve v případě fungování oborů/odvětví s vyššími stovkami tisíc zaměstnanců.

Přitom nadějné příklady úspěšných podnikatelských počinů českých podnikatelů tu nepochybně jsou. Za všechny aspoň dva symbolické – jeden v oboru tradičním a druhý zcela současném: Hodno obdivu je přece udržení a kultivace vynikající, více než 150leté tradice královohradecké firmy Petrof (schopné pořád vyrábět špičkové hudební nástroje v neposlední řadě i díky manažerskému talentu paní Zuzany Ceralové Petrofové), a druhý spatřuji v nekompromisním proniknutí mezi globální elitu v oboru informačních a komunikačních technologií týmem lidí s velkou invencí ve vedení firmy AVAST, především díky Pavlu Baudišovi a Eduardu Kučerovi. Jsou to sice jen příslovečné kapky v moři, ale jasný důkaz schopností nadprůměrně dobré orientace v globální hospodářské soutěži našimi lidmi.

Bohužel jako by tato dvě zmíněná – víceméně objektivní omezení, tj. vůbec nás pustit mezi elitu zvládající nároky etapy 4. průmyslové revoluce a současně v dostatečně masívním rozměru, nestačila. V nějakém divném poblouznění současných významných reprezentantů státu si (možná dobrovolně) stavíme do cesty ještě bariéru další, tentokrát spíše subjektivního rázu: jako bychom neviděli – či nechtěli vidět – zřejmý trend přesunu ekonomické hegemonie z euro atlantského prostoru směrem k Jihovýchodní Asii, především k systematicky expandující Číně. Ale také do Vietnamu, Indie, Indonésie, Malajsie. Zatím si tvrdošíjně nejrůznějšími politickými počiny vůči již nyní zjevnému hegemonovi BRICS sami zavíráme vrátka.

Recidiva extenzitního přístupu?

Jakkoliv souzním s tezemi Radka Špicara třeba o potřebě hledání inteligentním způsobu vymanění se z rozpočtových deficitů a kumulovaných státních dluhů tím, že »z nich vyrosteme« (rozuměj přes zrychlený přírůstek tvorby zdrojů a následně i vyšším růstem rozpočtových příjmů na rozdíl od nyní prosazovaných tupých škrtů ve stylu »vem, kde vem«), nebo orientací na digitalizaci, robotizaci, automatizaci či fotovoltaiku (nejen firem, ale třeba i vědeckovýzkumné základny včetně posunu v osnovách středních a vysokých škol), s potřebou vyklouznutí z pasti subdodavatelské ekonomiky (příznačné nízkou přidanou hodnotou) apod., líbí se mi i jeho nápad urychleného dobudování infrastruktury umožňující (někdy v dohledné budoucnosti) inkasovat prebendy z polohové renty uprostřed Evropy, tak na druhé straně tu předkládám k diskuzi dvě námitky.

Především tu je Špicarovo volání o zrychlení procedur při zaměstnávání cizinců (třeba polským modelem), lhostejno zda Ukrajinců nebo Mongolů. Tomu bych ještě trochu rozuměl třeba ve stavebnictví, v nemocnicích a subjektech nabízejících sociální péči. Nejen tam Češi mnohde chybějí, protože se jim i při zvýšených nákladech na cestování vyplatí námezdní práce třeba v Bavorsku či Sasku.

Nicméně obecně mám silné námitky, a to nejen proto, že mi to silně připomíná proklamace staré minimálně půl století, kdy se snad obden v médiích omílala mantra o »nezbytnosti odpoutat se od extenzívních forem hospodaření a přejít k intenzifikaci«. Rozuměj přestat ekonomický výkon opírat o nové (většinou mizerně placené) zaměstnance a místo nich nasadit všude tam, kde to jde, moderní techniku. I za cenu, že je tato záměna nákladově zpočátku mnohem dražší a že se nebudeme moci dlouho chlubit mimořádně nízkou nezaměstnaností.

Nepochybně jsou obory – především v celém komplexu služeb – kde je a bude lidská pracovní síla nahraditelná technikou jen obtížně; a tam si lze zvýšení zaměstnanosti představit (více o to píše Radim Valenčík). A pak by ale mělo smysl vnímat nasávání nových zaměstnanců do těchto oborů a profesí jako racionální a sociálně ekonomicky schůdný transformační kanál (přesouvající lidi z oborů, kde budou nahrazováni digitalizací, automatizací a robotizací). Tedy podobně, jako tomu bylo v 50. letech obrovskou redukcí zaměstnanosti v zemědělství a přesunem uvolněných pracovních sil do průmyslu, či stavebnictví.

Ale teď znovu reprodukovat plošně scénář první transformace, založené mj. na politice »levné práce«, by nejspíš byl fatální omyl a krátká cesta k žebrácké holi. Naštěstí tuto variantu řešení české demografické poměry (s meziročním poklesem řádově desítek tisíc osob v produktivním věku) v nejbližších dekádách fakticky anulují a spoléhat se na masový příchod cizinců už ekonomicky také »vychází z módy«; ani oni by v postindustriální etapě nemohli být přece nijak levní a o tom, že by to byla schůdná cesta z montovny k vyšší přidané hodnotě, také nemůže být řeč. Toto řešení asi nemá s druhou transformací nic společného, je to jen tradiční náplast na starý neduh.

Je přechod k euru optimálním řešením?

Druhým sporným momentem je Špicarovo volání po přechodu od české koruny na euro. Odhlédněme teď od závazných procedur, jakými jsou třeba lhůty vstupu do kurzového mechanismu ERM II a doba setrvání v něm, co vše by obnášela naše účast v Paktu stability a růstu atd. Pořád jistě platí, že případné přijetí eura by sice mělo vést k odstranění kurzového rizika ve vztahu k eurozóně a ke snížení nákladů zahraničního obchodu a investic, ale současně by obnášelo náklady a rizika v podobě ztráty nezávislé měnové politiky ČNB a nemožnost stanovení pružného měnového kurzu vůči hlavním obchodním partnerům.

To jsou teze, které obvykle nacházíme v Konvergenčním programu. Ale podívejme se na problematiku přijetí eura s trochou odstupu od současného inflačního šoku. A to je – podle Radka Špicara – nový závažný argument pro vstup do eurozóny, neboť, jak se podle něj zdá, ani existence vlastní měny nás nijak před extrémně vysokou inflací (viděno evropskými měřítky) fakticky neochránila. Takže tento jím uváděný argument je potřeba dobře vydiskutovat.

Zde by se měli jednoznačně vyslovit především experti České národní banky a další analytici – specialisté na inflaci. Bylo by jistě záhodno odlišit a s přijatelnou mírou nepřesnosti odhadnout, co vše a v jaké míře se podílelo na současné inflační vlně a délce jejího trvání a především jakou váhu zde (ne)sehrála autonomie české měny.

V EU se zapřahá vůz před koně

Za pozornost nicméně stojí přesné postřehy Radka Špicara týkající se »udivujícího« stylu rozhodování Evropské unie, bohužel až příliš často v poslední době kopírovaného i v našich podmínkách. Nejdříve se vyhlásí strategie a až následně se počítá, zda je vůbec technicky, zdrojově i firemně realizovatelná. Tedy nakolik vůbec jde o slibně efektivní operaci, kdy by měly celkové výnosy výrazně převýšit co nejúplněji vyčíslené reálné náklady. A nejde jen o pověstný Green Deal, ale fakticky o drtivou většinu strategických dokumentů z bruselské kuchyně, bohužel. Možná proto, že politici a politologové dominují nad lidmi se schopností kalkulace.

Jestli se proto současně někdo podivuje třeba nad výrazně rozdílným tempem přírůstku hrubého domácího produktu v Číně oproti třeba Evropské unii (letošní odhad pro Čínu je 6,2 %, pro EU asi devětkrát pomalejší, pouhých 0,7 % – viz poslední Zpráva o měnové politice ČNB), tak mimo jiné i proto, že pro rozhodovací procesy v Číně je příznačný přesně opačný přístup, než v EU. A navíc s mimořádně dlouhým časovým horizontem projekce, běžně desetiletým a často mnohem delším. Typické to je v případě důležitých národohospodářských strategií typu elektro mobility, fotovoltaiky, jaderné energetiky, potravinové a surovinové bezpečnosti atd. V čínském rozhodovacím modelu je nejdříve nutné zajistit přístup ke všem potřebným surovinám a materiálům/technologiím (a pokud se nenalézají přímo v Číně, tak se hledají jinde), poté je vytvořena příslušná výrobní základna (pokud neexistuje domácí know how, tak se v zahraniční nakupují licence s budoucí opcí pro čínského partnera), souběžně se připravují řídící týmy a buduje potřebná infrastruktura. A pokud je to takto v úplnosti zvládnuto, až následně se to vyhlásí za národní strategii.

V Číně nic nového

Autor tohoto textu si vybavuje obsah diskusí na studentské koleji Jarov se svými spolužáky z bývalých tzv. rozvojových zemí, především z Afriky a jihovýchodní Asie. Ti se mu již někdy na přelomu 60. a 70. let s obavami svěřovali s poznatky o nenápadném pronikání Číňanů do jejich zemí. Zejména do regionů disponujících zásobami nerostných surovin, či vzácných zemin, kdy Čína měla zájem podílet se všemožně na jejich těžbě a využití. Mohlo se tehdy opticky sledováním médií zdát, že celá země v té době žije jen tzv. kulturní revolucí, což byla nesporně pravda, ale jen dílčí. Neboť část tehdejšího vedení již velmi koncepčně a v souladu s tisíciletými tradicemi čínské vládní kultury přemýšlela nad podmínkami rozvoje Číny v horizontu přelomu 20. a 21. století. A v obrovském časovém předstihu k tomu dělala potřebné kroky – třeba zakládáním joint venture (s významným podílem čínského kapitálu) tam, kde to považovala za strategicky racionální.

A nejde jen o ekonomickou hegemonii Číny měřenou makroekonomickým výkonem v posledních dekádách, či řízeně rostoucí populací, ale hlavně jejich strategicky uchopeným dynamismem kombinujícím nerušený přístup ke specifickým nerostům, vzácným zeminám či energetickým zdrojům s úžasným technologickým pokrokem.

Vnímat více reálnou geopolitiku

Co z to plane pro Českou republiku? Nezaujatým pohledem na změny v globálním postavení hlavních geopoliticky významných skupin zemí označovaných jak za euroatlantické uskupení, tak skupinu BRICS se zdá, že naše republika evidentně opět sedí ve špatném vlaku, navíc v kupé II. třídy: A ten jede stále dýchavičněji a zřejmě i po slepé koleji – směrem do tunelu, aniž je jisté, že je z něj prokopán i bezpečný výjezd.

Není pochyb o tom, že podobný styl řízení – nejdříve počítat, a pak vyhlašovat záměry – by bylo žádoucí si znovu osvojit i tady, protože to může být docela významná podmínka úspěšnosti pokusu o druhou transformaci.

Neboť nynější český parlamentní model čtyřletého volebního cyklu, kdy skoro celý první rok se nová vládní garnitura fakticky pracně seznamuje s problematikou řízení jednotlivých rezortů, když poslední rok je zase myšlenkami spíše u příštích voleb a na strategické úvahy jí již nezbývá ani čas, ani kapacity, je evidentně neúnosně neefektivní. Mimo jiné kvůli silné absenci kontinuity správy věcí veřejných a držení se strategických směřování předchozích vlád. Což platí nejen pro většinu makroekonomických záležitostí (obvykle s delším časovým cyklem od rozhodnutí k realizaci, než čtyřletým), ale i záležitostí mimoekonomických. Třeba právě vztahu k Evropské unii či podřizování se v ní uplatňovaných jak formách a metodách řízení, tak co se týče plnění závazných a sankčně vymahatelných bruselských direktiv. Přičemž o racionalitě u obou lze mít pochybnosti až příliš často, což je však možné vztáhnout i na funkčnost samotné eurozóny.

Přece pořád platí, že eurozóna je v roce 2023 již v úplně jiné situaci, než tu byla před dvaceti lety, kdy jsme v květnu 2004 do Evropské unie s optimismem a spoustou iluzí vstupovali. Ale i s vidinou někdy v budoucnu odejít také od vlastní měny. S ohledem na dnešní finanční situaci nejen pověstného Řecka, ale i Itálie či Španělska – a vlastně celého jižního křídla EU je třeba se bez emocí ptát, zda je eurozóna pro Českou republiku ještě skutečně pořád tou strategicky smysluplnou destinací? Nebo zda je to spíše tikající časová bomba, od které je známkou prozíravosti si držet patřičný distanc, a to nejen vzhledem k závaznému mechanismu rozsáhlých povinností platných – a splatných – pro všechny zúčastněné v případě selhání systému, ale i kvůli pochybnostem o současném finančním zdraví EU jako celku (resp. rovnováze příjmů a výdajů unijního rozpočtu).

Je přece známo, že mnoha vstupujícím zemím tolik toužené členství v eurozóně nakonec nepřineslo viditelné ani růstové, ale ani konvergenční efekty. Je to systémový důsledek nejen výchozích rozdílů v ekonomické úrovni (k datu vstupu do EU), ale následně držení se zásad tzv. společné měnové politiky. Ta je pro země s nižší konkurenceschopností a zbavené možnosti oslabení kurzu své měny obvykle příliš restriktivní, zatímco pro země s vysokou konkurenceschopností a rostoucími cenami aktiv může být naopak příliš uvolněná. Je to vidět na dlouhodobých trendech, kdy se tato neadekvátnost jednotné měnové politiky místním podmínkám (někdy v kombinaci s dalšími jevy) projevuje místo v konvergenci naopak v pokračující divergenci mezi zeměmi tzv. jižního křídla a jádrovými zeměmi eurozóny (Německo, Francie a země tzv. Beneluxu) a v nárůstu nesladěnosti celé řady ukazatelů. Typické to je u dlouhodobých úrokových sazeb, v míře nezaměstnanosti, zadluženosti veřejných rozpočtů apod.

Proto by vůbec nebylo od věci – a v neposlední řadě i pod dojmem studia nedávných dohod na summitu NATO ve Vilniusu – při úvahách o nezbytnosti přijít s racionální konceptem druhé transformace vzít v potaz i potřebné geopolitické souvztažnosti a jejich dynamiku již v nejbližších letech. A to včetně výhledově v (ne)členství České republiky jak v EU, tak NATO. Ekonomicky by to v žádném případě neznamenalo totální zpřetrhání exportu a importu do EU, ale specifickou podobu czexitu na způsob brexitu. Ostatně pro rozpočet EU by to byla dílčí finanční úleva. A to vzhledem k tomu, že zatím jsme pořád čistými příjemci peněz, kdy zhruba v poměru cca 50 mld. Kč, které zasíláme tam, tak cca 100 mld. Kč přiteče každoročně z Bruselu do Prahy. Ale i za těch cca 50 miliard ročně výpadku zdrojů by to možná stálo zato. Ostatně je to jen asi polovina každoroční ztráty v příjmech českého státního rozpočtu v důsledku neuváženého zrušení superhrubé mzdy, a navíc by se Brusel zbavil obtížných českých potížistů a věčných kverulantů.

Takže pokus o druhou ekonomickou transformaci – bráno do důsledků – může být ještě nakonec pěkně zamotaný. Ostatně jako každá pořádná výzva, třeba jako ta Kudy z krize?

Jaroslav Šulc

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.