Ilona Švihlíková: Euro jako univerzální lék na všechno

Prezident Pavel se rozhodl, že bude dávat intenzivně najevo, jak moc nemá rád pojem suverenita. Jeho podpora sudeťáckého sjezdu, výzvy k přijetí eura, ke „Spojeným státům evropským“ i vyjádření směřovaná k tomu, ať se smíříme s masivními odlivy zisků ze země, to vše jsou výroky dále oslabující ekonomickou suverenitu. Na rovinu se jedná o výroky ke směřování opustit i ty zbytky naší suverenity, které máme, a rozpustit se v německé Evropě (kterou tak intenzivně zastává Bernd Posselt).

Nepodezírám Petra Pavla z toho, že by snad on byl tvůrcem těchto „hlubokých“ myšlenek, je spíše tlampačem těch, kteří do něho vložili nemálo kapitálu a chtějí návratnost. A pro tyto skupiny je toto směřování zřejmě výhodné.

Euro je jedno z témat, které je určitými kruhy prezentováno jako snadná a zaručená cesta k prosperitě. Tyto úvahy jsou úzce spjaty s neoliberálním uvažováním, které je ve své podstatě extrémně primitivní. Ekonomika jako systém je podstatně komplikovanější a jeden nástroj podobný uvažování „zmáčknu jeden čudlík“ nedokáže zajistit prosperitu pro občany (leda pro vybrané jednotlivce).

Euro se mělo stát nástrojem vyjadřujícím sbližování (v ekonomické i sociální rovně) mezi jednotlivými členskými státy. Přivodilo ale pravý opak – dnes je patrné, že EU sestává z jádra (tvořeného velmi oslabeným Německem a zeměmi intenzivně napojenými na jeho ekonomický model) a ze dvou periferií (jižní a východní), které by potřebovaly fungovat jinak, ideálně s vlastní měnou.

Velké množství rizik

Společná měna usnadňuje cestování a do určité míry i obchodování. Je ale spjata makroekonomicky viděno s velkým množstvím rizik a nevýhod. Společná měna znamená ztrátu měnové suverenity. S vlastní měnou může centrální banka více a lépe ovlivňovat domácí ekonomiku. To od Evropské centrální banky sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem opravdu očekávat nemůžeme. Problémy menších a středních zemí nebude brát v úvahu. Historicky je patrné, že se buď orientovala na Německo a jeho problémy, nebo se snažila udržet eurozónu pohromadě. Země v eurozóně jsou ale příliš odlišné, než aby šlo vytvořit nějakou mýtickou monetární politiku pro všechny. Vždyť členy eurozóny jsou Finsko a Německo, Slovensko i Bulharsko (nově), pobaltské země i Itálie. Každá z těchto zemí má jinou produktivitu práce, jinou strukturu ekonomiky, jinou schopnost odrážet vnější šoky, jiné inflační tendence…

Nejde jen o symbolickou ztrátu – vlastní měna patří ke klíčovým znakům ekonomické suverenity zemí. Země, které jsou velmi slabé, obvykle nedisponují vlastní měnou, jako je např. patvar jménem Kosovo. Ano, starost o vlastní měnu a s ní spojenou suverénní monetární politiku není snadná a může docházet k chybám. Ale to není argument proti vlastní měně, jako spíš to, koho a jak vybíráme do vedení Bankovní rady a do funkcí guvernéra.

Vlastní měna znamená, že centrální banka může lépe a přesněji reagovat na ekonomické problémy, které se týkají dané ekonomiky. Kvůli odlišnosti ekonomik platí, že reakce by měly být co nejpřesněji kalibrované. Pokud nejsou, hrozí velké škody. Pro příklad nemusíme chodit daleko a zůstat právě v eurozóně. Na počátku fungování eurozóny bylo patrné, že mezi zeměmi byly obří rozdíly z hlediska ekonomických modelů – a motorů růstu a z hlediska dynamiky vývoje. ECB se tehdy rozhodla přizpůsobit své úrokové sazby zemi, která tehdy měla po znovusjednocení značné ekonomické problémy – Německu. Snížení sazeb bylo ale nevhodné pro země jižního křídla, které se nacházely ve zcela jiné vývojové fázi. Nižší úrokové sazby vyvolaly bublinovité tendence, které pak u řady zemí jižního křídla přispěly k tzv. dluhové krizi. Na kterou eurozóna neměla připravené ani nástroje, ani instituce a reagovala „po německu“ – škrtáním, které zejména Řecko významně ekonomicky i sociální poškodilo.

Italský příklad

Uzavření kurzového kanálu je další významný problém, který je spjat s jednotnou měnou. Pokud země přijme euro, nemůže logicky svou měnu ani oslabit, ani posílit – už ji nemá. Toto uzavření kurzového kanálu má vážné dopady. Například v běžném provozu je možno v případě vážného šoku či těžkého domácího vývoje depreciovat svoji měnu (snížit její hodnotu – pozn. red.);např. liru, jak byli Italové dlouho zvyklí. Není to jistě ideální politika, ale přece jen je z hlediska dopadů obvykle podstatně méně bolestivá než varianta druhá, tzv. interní devalvace. Uvádím příklad Itálie, protože právě tato země si tlaky na interní devalvaci procházela poměrně hodně dlouho. Pokud se nemůže upravit kurz, pak se v ekonomice zasažené nějakým negativním šokem musí upravit něco jiného – buď produkt (HDP) a zaměstnanost, a/nebo ceny a mzdy. Zde najdeme mimo jiné vysvětlení, proč je levnější koupit si v Itálii vilu u moře než malý byt v Praze a proč stojí espresso v centru Říma méně než v Praze. Tento tlak je velice bolestivý a mnohem více zasahuje ty, kteří žijí ze mzdy, než ty, kteří žijí z kapitálu.

Samostatným a vážným problémem pak zůstává, pokud by panovalo všeobecné přesvědčení o tom, že euro ano (což u nás není), v jakém převodním kurzu se k eurozóně připojit. Toto rozhodnutí může mít fatální rozměr, protože později nelze změnit. I to je potřeba zdůraznit. Známe, jakým způsobem se do eurozóny přistupuje, ale neexistuje žádný jasný mechanismus, jak z ní odejít. Převodní kurz je klíčový, protože podle něj se přepočítají sociální dávky, mzdy, hodnota aktiv.

V ČR přitom stále platí, že náš kurz vůči euru, dlouhodobě se pohybující kolem 25 Kč za euro, je podhodnocený vůči paritě kupní síly. Silnější koruna by měla být naším cílem, i když by exportéři asi nebyli rádi – síla měny odráží pozici ekonomiky ve světě. Podhodnocení měny není nic jiného než vývoz národní práce zdarma. Je to opět dosti nedůstojná pozice pro ekonomiku, zejména pro tu, která byla ve světě proslulá svou schopnosti tvořit a vyvážet špičkové investiční celky.

Jde o politické rozhodnutí

Stejně tak jsou minimálně nepochopením výroky o tom, že o přijetí eura se nejedná o politické rozhodnutí. Celý proces vzniku eura je výsostně politickým. Je dobře známo, že euro se stalo součástí politického „handlu“, v němž Francie odsouhlasí znovusjednocení Německa (a vytvoření obrovské země s průmyslovou kapacitou ve středu Evropy) výměnou za to, že Německo se vzdá své německé marky a uvolní cestu euru. Francie se vždy domnívala, že euro by mělo hrát roli rivala vůči americkému dolaru. Toto přesvědčení ale ostatní země nesdílely. Celý proces probíhal, včetně výběru zemí, které se „kvalifikovaly“ po splnění Maastrichtských kritérií, v 90. letech, tedy v období plném nadšení z globalizace i z integrace. V té době nutno dodat byla integrace (a také vznik EU jako takové) vnímána jako nutná protiváha proti globalizačním silám, představovaným zejména nadnárodními firmami.

Historicky vzato není euro prvním pokusem o společnou měnu mezi aktéry různé ekonomické vyspělosti. Již v 19. století se tyto pokusy objevily – např. u Latinské či Skandinávské měnové unie. Nutno dodat, že nedopadly dobře. Známe i dobrý příklad, opět spojený s Německem – německá měnová unie spjatá se sjednocením Německa v roce 1872. Historie ukazuje, že měnová unie vyjádřená jednotnou měnou je nesmírně silný nástroj, končící buď rozpadem měnové unie, nebo pak jedním státem. Nutno dodat, že takto se o měnové unii na samém jejím vzniku nediskutovalo, i když odborní ekonomové na to upozorňovali.

Měnová unie mezi nestejnými celky má své náklady, a to dokonce i tehdy, když je to jeden stát. Příkladem může být Itálie, která i pro udržení liry potřebovala transfery mezi vyspělejší a průmyslovější severní částí země a mezi spíše agrárním jihem země. A ani v té jedné zemi to nevytvářelo nutně ideální politickou atmosféru.

Ideálním příkladem je znovu Německo, tentokráte po znovusjednocení v roce 1990. Spojení mezi západním a východním Německa totiž vytvořilo markovou měnovou unii (de facto v kurzu 1:1, který byl používán ve většině případů a který byl samozřejmě politicky motivován). Následně se ukázalo, že udržet takto jednu měnu je extrémně nákladné i pro tehdy bohaté Německo. Musela být zavedena speciální daň (solidární příspěvek), významné transfery desetiletí putovaly z východu na západ. Ani to nevytvořilo dobré vazby mezi oběma „Německy“, v nichž se částečně také odrážejí velmi odlišné volební preference, i to, že západní Německo tvrdě přijalo transformační proces východního Německa.

Na vysvětlení těchto jevů, ať už se týkají Itálie či znovusjednoceného Německa, máme samozřejmě teoretické koncepty, jako je optimální měnové území, které je zejména spjato s ekonomem Mundellem. Ten uvádí, že společná měna může fungovat dobře zejména tehdy, když jsou si ekonomiky navzájem velmi podobné – toto kritérium tedy eurozóna rozhodně nesplňuje. Pokud tomu tak není, pak nastupuje migrace pracovníků, aneb výrobní faktory se musejí hýbat. To se částečně i stalo – ze zdecimovaného Řecka odešla řada mladých perspektivních lidí, kteří natrvalo snížili potenciál této země. Toto ovšem funguje zejména tak, kde nejsou jazykové a kulturní bariéry, zejména v USA. Těžko ale toto můžeme očekávat od Evropanů a otázkou je, zda bychom vůbec měli takovou politiku chtít. Pokud výrazná migrace pracovníků není možná, či není „dostatečně významná“, pak nastupuje jen cesta fiskálních transferů – tedy dlouhodobé podpory tak, aby se rozdíly mezi zeměmi snižovaly. Jak je ale patrné, prozatím euro vedlo spíše k prohlubování centrální pozice Německa – které ovšem kumulovalo velmi vážné chyby vedoucí k destrukci jeho modelu (masová migrace, změna energetického mixu, technologické a infrastrukturní zaostávání…).

Nedostatečná architektura eurozóny, která je sice měnovou unií, ale není už unií fiskální, je jedním z bodů, který dlouhodobě kritizuje také americký ekonom Joseph Stiglitz. Ten byl zejména zklamán z toho, jak eurozóna (pod dominantním vlivem Německa) „řešila“ dluhovou krizi, kterou ovšem nedostatečná architektura eurozóny pomáhala vytvořit. Ony ty rozdíly mezi zeměmi prostě nikam nezmizely a jen se neustále přelévají a mění podobu. Proto je možno čtenáře upozornit na jeho knihu Euro, která přehledně a jasně shrnuje, jaké problémy eurozóna představuje a jak se nestala nástrojem prosperity, ale spíše pravým opakem.

Autorka tohoto článku spolu s Kostasem Tsivosem sepsala knihu Řecká tragédie, v níž je nejenom popsána geneze „řeckého případu“, pod jakým neskutečným tlakem se ocitla strana Syriza, když se chtěla postavit zejména německému tlaku. Kniha zároveň ukazuje, jak v reálu eurozóna funguje.

Buďme rádi, že máme korunu, která je jedním ze zbývajících symbolů naší ekonomické suverenity, ale také nástrojem, který můžeme ovlivňovat. Nečekejme zázračná řešení, ať již v podobě eura nebo jiných zdánlivě snadných cest. Vlastní monetární politiku si musíme odpracovat, my sami se musíme snažit o to, aby pomáhala zvyšování životní úrovně a lepší pozici ČR ve světové ekonomice. Tyto úkoly jsou naše, nelze je přenést na nikoho dalšího a naivně doufat, že je splní lépe. Z těchto úvah, tak častých v 90. letech, bychom snad už mohli být vyléčeni.