O platbě za ropu v jiné měně než v dolarech poprvé začali veřejně hovořit Íránci v roce 1999 a o rok později i rebelující »ropná« Venezuela. Ovšem prvním ropným státem, který za export své ropy skutečně inkasoval jinou měnu než dolar, byl saddámovský Irák, který dostal koncem roku 2000 v rámci programu Potraviny za ropu platbu v eurech.
To si ovšem Američané nemohli nechat líbit a do pár měsíců za tuto troufalost Iráčané zaplatili rozbombardovanou infrastrukturou své země, statisíci mrtvých a samozřejmě to stálo hlavu (doslova) i samotného Saddáma Husajna. Asi o deset let později – za podobný pokus narušit hegemonii dolaru v ropném byznysu – potkal stejně potupný osud i libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a jeho do té doby nevídaně prosperující, nyní zdevastovanou Libyi. USA tak jasně demonstrovaly, že rčení o dělových člunech coby nositelích globální moci dolaru ani zdaleka není jen novinářská nadsázka či planá výhrůžka.
Trend dedolarizace má více zdrojů
Americkým politikům – lhostejno zda republikánům či demokratům – bylo a je jasné, že ohrožení dosavadního privilegovaného statusu dolaru by jejich ekonomiku a vlastně celou americkou společnost nejspíše dostalo před souběh vzájemně provázaných, a tudíž obtížně řešitelných problémů. Především by je to definitivně mohlo srazit z piedestalu hegemonní globální supermocnosti.
Pokud jde o vojenskou sílu, tam – přestože na zbrojení vydávají USA dlouhodobě více peněz, než všechny ostatní státy dohromady – existuje parita v mnoha ohledech jak vůči Rusku, tak Číně. Rovněž v přepočtu ekonomické síly již téměř deset let v paritě zaostávají zase za Čínou (a dynamika ekonomického růstu mluví jasně v neprospěch USA). Navíc, pokud by snad měly USA v nějak krátké době (řádově dekádě) vyrovnat stamiliardové a v součtu již mnohabiliónové schodky vlastní obchodní bilance vůči věřitelským zemím, vynutilo by si to hledat pro ně zřejmě nepředstavitelně úplně jiný model hospodářského mechanismu, než na jaký si zvykly poslední čtyři generace. A změny nejen hospodářského mechanismu, ale i třeba potřeby zbavit se mesiášství a letité přezíravosti vůči ostatním.
Je třeba dodat, že za řadu problémů si Američané mohou sami svou krátkozrakou a účelově dlouhodobě pokroucenou hospodářskou politikou (nemluvě o celkovém chování). A nutno zdůraznit, že nikdo soudný se nesnaží stavět USA před riziko kolapsu; stačí, že ony se k němu svým přístupem samy bezděky přibližují. Možná ještě do konce minulého století se jim více méně pořád dařilo udržovat zbytek světa v iluzi, že americká doporučení včetně používání dolaru jsou pravým požehnáním.
Ale to už je pro většinu zemí zjevně minulostí. Stále více roste všeobecné povědomí, že americká vláda v reálu nikdy nedělala to, co ostatním vládám sama doporučovala. Nikdy přece nevnímala reálné potřeby ostatních zemích, nikdy se nesnažila podpořit mír a rozvoj ve světě – pokud snad na tom nemohla sama dostatečně vydělat. A spíše naopak: skrytě či veřejně podporovala rozšiřování všech (i jen doutnajících) lokálních konfliktů, protože jejich případné rozhoření – bez ohledu na oběti a další ztráty – přece slibovalo inkaso peněz za dodávky amerických zbraní a munice. Příkladů nesčetně.
Znehodnocování dolaru
V ekonomické sféře – se zrychlením od 70. let, logicky v souvislosti s budováním monopolního postavení jako rezervní měny a výlučné měny pro mezinárodní transakce – zároveň dochází ke znehodnocování dolaru. O třicet let později uvedou systémové chyby na nemovitostním trhu v USA do pohybu globální finanční krizi, která nejenže otřese bankovním systémem v USA, ale přeleje se v krátké době prakticky do celého světa.
Její »řešení« byla však zoufalost sama: pod pojmem »kvantitativní uvolňování peněz« se totiž skrývá emise obřího balíku dolarů, která sice krátkodobě zachraňovala již kolabující americký finanční systém (a od té doby se uplatňuje jako standardní nástroj pro řešení nedostatků financí), ale zpravidla jen za cenu prohlubování schodků veřejných rozpočtů a růstu státního dluhu. Vlády většiny vyspělých zemí se tak rychle dostávají pod kuratelu stále mocnější finanční lobby, která si trvalý příjem zajišťuje velmi pohodlně inkasováním miliardových výnosů právě z obsluhy státních dluhů.
Dopady dalších změn
Byť se primární impulsy k dedolarizaci skrývají uvnitř samotného finančního systému (jsou autodestrukční), tak souběžně s nimi synergicky spolupůsobí i řada dalších vlivů.
Tím výchozím je globální přesun efektů z osvojení plodů vědeckotechnické revoluce původně z euroatlantického regionu směrem k jihovýchodní Asii. Nositelem dynamiky se postupně stává především kontinentální Čína, ale nepřehlédnutelnými jsou i další země (Koreou počínaje a Indií konče). A nejde jen o samotnou dynamiku ekonomického růstu, byť ten je výchozí podmínkou, protože od rychlosti v tvorbě zdrojů se následně odvíjí i rychlost zvyšování konzumu zboží a služeb, budování moderní infrastruktury a růst životní úrovně v širokém smyslu slova.
Od růstu tohoto ekonomického základu se nutně odvíjí i růst významu dříve jen okrajových měn, ať je to již čínský jüan, japonský jen, indická rupie atd., když podcenit nelze ani novinku bitcoin. A není proto divu, že se hledají k dnešnímu globálním měnovému (ještě pořád převážně dolarovému) systému rozumné a spravedlivější alternativy.
Toto hledání je urychlováno dvojsečnými kroky americké administrativy, vědomé si pořád ještě silné pozice dolaru. Nicméně série hospodářských sankcí uvalovaná dlouhodobě Spojenými státy na některé neposlušné země (od začátku studené války na celý východní blok, od 60. let na Kubu, na severní Koreu, nově pak na Ruskou federaci apod.) nepochybně vysílá zbytku světa signál, že by neměl používání amerického dolaru dál bezhlavě důvěřovat a že je načase hledat jiné alternativy k ochraně svých suverénních zájmů.
K tomu nutno přidat, že trend k dedolarizaci je doprovázen také smutnými vyhlídkami dosavadního loajálního spojence – Evropské unie. Ta si opakovaně a nepoučitelně »demokraticky« volí do svého čela osoby, které ji vedou prostřednictvím hrozícího ekonomického kolapsu ke ztrátě respektu a dosavadní pozice ve světě.
A co dál?
Rostoucímu počtu zemí (patří k nim i mnohé vyspělé země tzv. G 20) evidentně přestává dosavadní systém dolaru coby rezervní měny vyhovovat. Je stále zřejmější, že z něj mají (přitom hodně diferencovaný) prospěch jen ty nejvyspělejší, a to nutně na úkor těch méně vyspělých. Neboť dnes více než kdykoliv dříve platí, že »jen vítěz bere vše«. Ovšem důsledné uvědomění si reálných dopadů této nerovnováhy se zhruba na přelomu století již začíná přetavovat v konkrétní akce.
Je to v době, kdy nejen kolabují neoliberální koncepty, ale kdy jsme především svědky nástupu úplně jiné podnikatelské filozofie (než oné neoliberální) primárně zakládané do podstaty rozvojové spolupráce Ruska a Číny s ostatními regiony Jihu, zejména Afriky. Sekundárně pak v celém vějíři souvisejících kroků – při založení BRICS a postupném přibývání nových členů, či založení nové Rozvojové banky (základní vklad byl vložen zakladateli BRICS), ale též evidujeme snižování podílu dolaru a dolarových obligací v objemu rezervních měn, najmě Číny a Ruska, následovaných jak největšími rozvíjejícími se ekonomikami, tak především producenty uhlovodíků. Vidíme tak především u zemí BRICS jako globálně významného subjektu postupné nahrazování dolaru v mezinárodním obchodu národními měnami jiných zemí, ale také nový mezinárodní zúčtovací systém (jako alternativu ke SWIFTu), založení Africké unie a AFREXIMBANKy na podporu vzájemného obchodu afrických zemí atd.
Zdá se proto, že možností, jak čelit hrozící megakrizi v důsledku dedolarizace má americká administrativa již minimum. Emitovat dál nekryté dolary má zjevně bumerangový – především inflační – náboj, zbídačit evropské spojence prostřednictvím Green Dealu a cenami energií je také hodně krátkozraké a na dělové čluny je většinou pozdě (a odpálení Nord Streamu II. byl asi poslední výstřel).
Ale zatím stále hodně států dolaru ještě dál věří (či musí věřit, neboť osudy Husajna či Kaddáfího jsou dostatečně varovné). A v případě prodlužování agónie dolaru – byť se to již neobejde bez rostoucích intervencí a prodej amerických obligací bude i díky tomu pokračovat – při skutečně tvrdé a rychlé dedolarizaci právě ty státy, které dnes snad mohou mít dobrý pocit, že nejvíce přispívají na úhradu amerického dluhu a budou mu dál věřit, také nejspíš nejvíce prodělají. Doufejme, že to nebude také náš případ.
Autor je makroekonom
FOTO – archiv
