Jaroslav Šulc: Tak co s tím eurem?

od redakce

Když se měla nedávno vláda premiéra Petra Fialy po prostudování podkladů své Národní ekonomické rady vlády rozhodnout, zda zahájí, či nezahájí proces přijetí eura v České republice, pro volbu druhé varianty nejspíš rozhodla délka procedury: zhruba jedno volební období Sněmovny. A protože nebylo vůbec jisté, zda by příští vláda, která vzejde z voleb v roce 2025, měla opačný názor (a žádost o zahájení celé dlouhé procedury snad stáhla), byla by to blamáž na evropském poli podobná pádu Topolánkovy vlády v době českého předsednictví. A to nehodlala – vedle jiných argumentů – přece riskovat.

Podívejme se na další argumenty poněkud podrobněji s vědomím, že většina z nich není ani nová ani překvapivá. Vláda totiž pravidelně dostává zevrubnou informaci od týmu z ČNB a ministerstva financí pod názvem Vyhodnocení plnění maastrichtských kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. A ještě nedávno mohl podávat operativní vysvětlení Oldřich Dědek z pozice dlouholetého koordinátora celé komplikované operace (ovšem s dalekosáhlými důsledky), když smlouvu o budoucím zájmu ČR vstoupit do eurozóny jsme podepsali již před více než 20 lety.

Proč euro v ČR ne?
Především si výměnu českých korun za eura nepřejí v posledních 10 letech trvale zhruba čtyři z pěti dotázaných. A nic nepomáhá ani argument zastánců eura, že by jim odpadly směnárenské poplatky, případně se nemuseli strachovat při platbě »korunovou« kartou někde v zahraničí, jak výhodný (či nevýhodný) kurs držiteli karty ta která banka kde naúčtuje.
Ti movitější také nemohou přehlédnout, že úročení jejich spořicích korunových účtů je obvykle o něco vyšší než účtů devizových – a pořád platí, že »halíře dělaj talíře«.

Při špatných zkušenostech s kořistnickým chováním většiny obchodních řetězců – zvláště v poslední době – panuje nedůvěra, že při přepočtu cen zboží z korun na eura si obchodníci »nějaký ten centík přirazí« – obvykle s výmluvou na zaokrouhlování. Je zajímavé, že oč více je tato domněnka obecně rozšířená, o to méně se v praxi zemí po roce 2004 na euro přecházejících také naplno potvrdila. Spekulační přirážku si sice obchodníci nenechali ujít, ale byla v souhrnu asi jen 0,2 – 0,4 procentního bodu.
Z případného přechodu na euro nejsou nadšeni hlavně centrální bankéři. Z mocné České národní banky by se stala vlastně jen okrajová filiálka Evropské centrální banky. Ztratila by právo vlastního přímého dohledu nad bankami, kampeličkami či pojišťovnami zde působícími a vůbec by neměla jistotu, že při případné havárii budou komisaři ECB měřit stejným metrem francouzským, německým či nizozemským finančním domům coby matkám a jejich českým dceřiným společnostem.
Podobně zásadní obavy vyslovují i makroekonomové (zdaleka nejen domácí – jde o odborný názor expertů sdílený v mezinárodním měřítku) v souvislosti s nestejným průběhem ekonomického cyklu (asymetrické šoky). Jde o poněkud odbornější záležitost, kdy nemožnost používat oba nástroje současně (měnit výši úrokových sazeb a úroveň směnného kursu koruny vůči jiným měnám) by značně zkomplikovala provádění racionální hospodářské politiky – především co se týče ekonomického růstu a pohybu cenové hladiny zboží a služeb.

A v neposlední řadě sílí znepokojení těch expertů, kteří mají pochybnosti o celém systému regulace eurozóny. Není divu, že ta už se opakovaně dostává na hranu kolapsu třeba jen proto, že pod závaznou hranici nejvýše 60% podílu stavu veřejného dluhu k roční výši hrubého domácího produktu se ještě řada zemí za celé čtvrtstoletí existence eura nikdy nedostala (ostatně země eurozóny jako celek jsou o polovinu limitu výše – na 90% podílu). My máme – přes znepokojivě rychlý růst zadlužování po roce 2020 – tento podíl je pořád ještě asi jen poloviční – cca 45 %. A o zcela fundamentálním problému eurozóny – nesourodosti celého společenství měřené dosaženou ekonomickou úrovní či produktivitou členských států EU – se za panování zvrhlé módy politické korektnosti raději už vůbec nemluví. O to větší panika zachvacuje bruselský úřednický aparát, když krize nečekaně vypukne: tu v Řecku, tu při brexitu i jindy.

Ostatně ještě nikdy a nikde neměla ekonomická integrace dlouhého trvání – a to je dějinné poučení (bez ohledu na urputné snahy ideologicky zaťatých politiků, protože ekonomické zákony se nedají ani vetovat, ani přehlasovat). A roste-li vcelku obecná nevole nad chováním bruselského aparátu – a bezohledné prosazování iracionálního a hluboce škodlivého Green Dealu je jen špička ledovce, když vedení EU ani nenaznačuje vůli k vyšší racionalitě rozhodování – pak je skutečně moudré se od eurozóny držet raději hodně zpovzdálí.
Tím jistě nemá být řečeno, že případný vstup do eurozóny by nemusel mít jisté benefity – ale jako vždy – jak pro koho.

Proč euro v ČR ano?
Na prvním místě by to znamenalo anulování tzv. kurzového rizika, což je v našem případě nyní asi komplikace pro hodně firem schopných přeshraničních operací (dosud se takto ošetřuje snad až polovina českého exportu). Jeho plánování ve firmách by se nepochybně zjednodušilo a mohlo by se stát dodatečným mírným impulzem pro růst exportu. Otázkou však zůstávají národohospodářské důsledky ještě vyššího vývozu podhodnocené subdodavatelské české práce s nízkými mzdami a na nižších etážích zhodnocovacího řetězce, kdy při této nerovnoměrné zahraničně obchodní směně smetanu zase líže někdo jiný…
Tím, že by český spotřebitel – zvlášť ten z příhraniční – mohl snadno srovnávat budoucí »eurové« ceny doma a za hranicemi u stejného zboží, bez kalkulačky by teoreticky mohl narůst tlak na zde etablované mamutí obchodním řetězce. Ale po zkušenosti s rozdílnou recepturou u stejně nazvaných uzenin a dalších potravinářských výrobků prodávaných stejným řetězcem tady i třeba v Německu za různé (rozuměj u nás vyšší) ceny, by asi byly tyto nářky odbyty vrchnostenským gestem – »německý zákazník je přece zvyklý na jinou chuť« – a basta. Takže není nutné si dělat iluze, že by to snad příště bylo jinak.

Pokud v EU vůbec zůstaneme a budeme moci z jejích fondů dál čerpat víc, než do nich odvádíme (byť pokusů »neposlušné« země účelově trestat odnětím práva čerpání vidíme kolem sebe dost!), pak členství v eurozóně vyřeší současný bolehlav úředníků odpovědných za administraci bruselských peněz v ČR. Zatím se všechny operace kalkulují v českých korunách. Pak při silnějším kurzu koruny k euru nedostane český státní rozpočet kompenzaci plateb v plné výši, anebo naopak, je-li kurz je měkký, tak se hledají všemožné způsoby, jak peníze rychle a co nejlegálněji utratit. Ne vždy se to ovšem podaří – jen za roky 2014 až 2020 tak ČR přišla asi o 70 mld. Kč z bruselských strukturálních fondů.

Pro zbytek volebního období – resp. do blížících se parlamentních voleb – zde může být klid po pěšině. Nicméně bude užitečné sledovat jak a v jaké podobě některá strana či hnutí otázku podání přihlášky do eurozóny dá do svého volebního programu – ať pozitivně, či negativně. A hlavně – o jaké argumenty se bude opírat.

Autor je makroekonom, který měl možnost být v minulé dekádě v týmu MPO pro čerpání kohezních fondů.

Přečtěte si další články

1 komentář

host 27/01/2025 - 11:39

Z pohledu občana?
€ je kryté důvěrou EU.
CZK je krytá důvěrou občana ČR.
Stačí se tak zeptat našich lidí, zda jsou na prvém místě občany ČR nebo občany EU.
Je to věc závazků, komu je kdo zavázán.
S čím je většina občanů v Česku svázána?
https://www.youtube.com/watch?v=M_YW_mD3OvE

Komentáře jsou uzavřeny.

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.