Jsme v čele Evropy?

Minulý týden skončil překvapivě. Německý vicekancléř se postavil proti poslání německých tanků na Ukrajinu. Prý jde o to, že nelze z Evropy udělat odvetný cíl. Možná však i proto, že ruský plyn zatím stále proudící z Ruska, pokud by byly jeho dodávky zastaveny, by zkomplikoval život Německa, a že by ho mohly nahradit Spojené státy? Fikce. Ostatně také Němci si umějí spočítat, kolik se na tom ruském může vydělat, když neproudí přes Ukrajinu, ale Nord Streamem I po dně Baltického moře do Němec a odtud je rozprodáván třeba k nám za mnohem vyšší peníz, než ho sami nakoupí. Tomu se říká euroatlantická solidarita v praxi! Jen hlupáci, když jde v kapitalistickém systému o byznys, »jdou na takový obchod«.

Jak známo, u nás ovšem cenzura videofilm, jenž »letěl po světě«, nepustila, a tak jsme se nedozvěděli, že Berlínem docela nedávno projelo několik stovek automobilů s ruskými prapory, a nebyli to Rusové. Jen jakási manifestace. Policie proti nim nezasáhla. Můžeme se jen zeptat: Proč asi? A jak to všechno zapadá do jednoho obrázku? Proč Německo není jako náš stát plné ukrajinských vlajek? Proč se nestává cílem ukrajinských uprchlíků, když se jimi už stali běženci z východu a jihu Středozemního moře?

Víte, že například jen začlenění ukrajinských dětí do škol nás bude stát dvanáct miliard? Že naše zdravotnictví přebírá bez jakékoli kompenzace příliv i velmi těžce nemocných běženců, kteří by se jinak »do Evropy« za účelem bezplatné léčby nikdy nedostali? Prý sovětský systém tu už neexistuje a mnohdy namísto lékaře medikamenty určují lékárníci, ale to je jistě jen pomluva. Jakákoli beznáhradová léčba ukrajinských pacientů bude ovšem předpokládat přesun prostředků od našich méně nemocných pacientů směrem k nim. Rozpočet nebývale vzroste, což připustila na Bílý pátek dokonce Česká televize, i když to každý z obyvatel Česka na rozdíl od »vládní rady« věděl už dávno.

Mezi námi a Německem prý vzniklo jisté napětí. Za našimi západními hranicemi se totiž bojí našeho antirusismu, jenž s sebou nese nebezpečí eskalace války, a tudíž přímého vtažení do ukrajinského sporu. Alespoň v něčem jsme se dostali do čela Evropy, jenže má to své stinné stránky. Jsme také první »na ráně«, což v době raket a balistických střel není právě dobré pomyšlení. Nevím ani, zda při nějaké další naší akci se nebudou na západě našich hranic bát odvety, ať již odkudkoli. Ostatně tam se podle některých informací už skutečně bojí. Spojené státy, které snad jediné společně s Polskem nás chápou, jsou daleko a polské vedení má dost starostí, jak vysvětlit obyvatelstvu, že Rusko je větším nebezpečím, než postbanderovské tlupy, které si říkají »ukrajinští vlastenci«. Také proto se paní Černochová odvážila nahlas vyslovit přání posthavlistů, tedy požádat USA, aby u nás zřídily svou vojenskou základnu. Jen nedomyslela, že většina obyvatel stále jakékoli cizí základně nakloněna není. Proto ta zpátečka.

Nedivím se, že se Němci bojí, abychom pro svou nenávist, tedy naše státní vedení, nevtáhli Evropu do nějakého konfliktu, který by bylo pak těžké zastavit. A musím přiznat, že se Němcům nedivím.

A propos? S těmi tanky poslanými na pomoc ukrajinské armádě, a tedy i Azovu, budeme opravdu jediní?

Jaroslav KOJZAR