Dalo se to očekávat, že ke 120. výročí narození a výročí 80 let od zavraždění Julia Fučíka se opět jako vždy při takovýchto příležitostech ozvou ty nejodpornější hyeny z české novinářské žumpy. To si přece nemohou nechat ujít plivnout na život a dílo statečného člověka, na rozdíl od nich skutečného novináře, autora světoznámé Reportáže, psané na oprátce. Jakýsi bezvýznamný a patrně notně zakomplexovaný Jan Ziegler na Seznamu médium v příspěvku Julius Fučík: Padouch, nebo hrdina? Spíš to první je toho »zářným« příkladem.
Už si sice pod tíhou historických faktů, které dalo na stůl několik komisí historiků, které se zabývaly osobností Julia Fučíka, nedovolí zpochybňovat autorství Reportáže a ani nepochybuje o jeho smrti v berlínské německé věznici, ale na základě paměti a vzpomínek těch různých Černých, Peroutků, Augustů či Krieglů o něm píše jako o »průměrném novináři, lháři, rudém ideologovi, rádoby odbojáři a nakonec zbabělci a zrádci, jako by nebyla další svědectví těch, kteří mu byli v nejtěžších dobách nejblíže, spoluvězňů i bachařů. Ti především měli právo vyjadřovat své soudy o tom, jak se kdo a za jakých okolností choval. Dle nich Fučík nezradil a do posledních chvil svého života se hrdinně pral se svým osudem a snažil se hrou s gestapem minimalizovat dopady na odbojovou činnost.
To by měl vědět i autor zmíněného škváru, pokud si ovšem dal tu práci, než se pustil do falešného odsudku. Ale to bychom asi od něho chtěli moc. Rozhodně mu nešlo o objektivitu, ale o dehonestaci člověka, který za své přesvědčení a činy zaplatil životem. Jemuž on nemůže sahat ani po kotníky. Umím si živě představit, jak si po nakydání kopce špíny s plným uspokojením tento duševní mrzák ulevil: To jsem to té komunistické legendě pěkně nandal. Jenže fakta, byť se, ty prosťáčku, sebevíce snažíš, se překroutit jen tak nedají. Národní hrdina Julius Fučík, jeho život a dílo tu zůstane, zatímco ty skončíš spolu se svými pokydanými papíry v propadlišti dějin jako úplná bezvýznamná nula.
Fučíkovo Lidé, bděte je stále aktuální.
Pavel PILNÝ
