Komentář Bohumila Smutného: Kampaň »Okupace není osvobození«? Ne překrucování historie podle kapitalistické demagogie!

Kampaň zahájená litevským ministerstvem zahraničí, k níž se připojily i další bývalé republiky východního bloku, jako Česká republika, Lotyšsko či Polsko, je dalším znepokojivým krokem v probíhající ofenzivě proti historické pravdě. Slogan »okupace není osvobození« slouží jako politický nástroj, který má veřejnosti vsugerovat, že porážka fašismu Rudou armádou a následné období výstavby socialistických států bylo jen jinou formou útlaku. Jde o manipulaci, jejímž skutečným cílem není historická přesnost, ale ideologická čistka – snaha zbavit současnost jakékoli vzpomínky na dobu, kdy miliony lidí věřily, že spravedlivá společnost je možná.

Zvlášť cynické je, že se tato kampaň odehrává právě v době, kdy si většina slovanských národů tradičně připomíná 9. květen – Den vítězství nad fašismem. Východní Evropa byla krvavým bojištěm druhé světové války a právě Rudá armáda nesla hlavní tíhu v porážce nacistického Německa. Pro národy, které zažily německou okupaci, genocidu, vypalování vesnic a otrockou práci, byl příchod sovětských vojsk v roce 1945 skutečným osvobozením. Nešlo o abstraktní změnu režimu, ale o konkrétní konec vyhlazovací války, která měla slovanské národy zredukovat na pracovní sílu a území kolonizovat. Zpochybňovat tuto historickou realitu znamená nejen urážet památku padlých, ale také podkopávat základní konsenzus o tom, kdo byl agresor a kdo oběť.

V českém prostoru se k této rétorice přidávají také Otakar Foltýn a Danuše Nerudová, kteří se stali tvářemi domácí verze této ideologické války. Ve službách zájmů Západu a nadnárodního kapitálu otevírají veřejný prostor urážkám, ostrakizaci a kriminalizaci těch, kdo si dovolí mluvit o změně systému založeného na vykořisťování, útlaku a válkách. Místo otevřené diskuse nastupuje nálepkování, cenzura a zesměšňování. Ti, kdo připomínají alternativu k dnešní realitě, jsou označováni za extremisty – zatímco skutečný extremismus se často skrývá za maskou »demokratických hodnot«.

Zcela se přitom zamlčuje, že bývalé socialistické země – navzdory chybám, omylům a vnějším tlakům – poskytly svým občanům záruky a jistoty, které jsou dnes zcela nemyslitelné. Lidé měli práci, nikoli dřinu na smlouvy s výpovědní lhůtou jednoho týdne. Měli byty, ne hypotéky na třicet let. Měli přístup ke zdravotní péči bez poplatků a komerčních přirážek. Měli důstojné důchody, školství bez školného a kulturní život, který nebyl závislý na sponzorech nebo grantových tabulkách. Důležité nebylo, kolik kdo vydělá, ale že se každý podílel na chodu společnosti a mohl se spolehnout, že nebude ponechán napospas volné ruky trhu.

To vše bylo po roce 1989 systematicky zničeno pod heslem »svobody«. Ve skutečnosti ale transformace přinesla masivní rozkradení státního majetku, uzavírání továren, zhroucení celých regionů a destrukci soběstačnosti. Klíčová odvětví byla rozdána domácím oligarchům a zahraničním korporacím, což mělo za následek nejen hospodářskou závislost, ale i kulturní a politické podřízení. Miliony lidí zažily propad životní úrovně, a místo slibované demokracie přišla vláda peněz. Tam, kde dřív stály funkční fabriky a bydleli lidé, dnes najdeme herny, zastavárny a tichou bídu.

Bydlení se stalo investičním nástrojem, nikoli právem. Práce ztratila smysl a důstojnost. Zdravotní péče se zkomplikovala a vzdělání ztratilo svou emancipující sílu. Lidé byli vtaženi do kruhu dluhů, nejistoty a stresu. V regionech, které kdysi prosperovaly díky společnému hospodářství, se dnes šíří exekuce, závislosti a sociální rozklad. Přesto má být každá zmínka o socialismu automaticky ztotožněna s diktaturou. Každý, kdo si dovolí připomenout, že alternativa existovala – a může znovu existovat – je vylučován z veřejného prostoru.

Kampaň »okupace není osvobození« tedy není jen ideologickým útokem na minulost. Je to především zbraň proti budoucnosti – proti jakékoli myšlence, že by lidé mohli znovu získat kontrolu nad svými životy, že by mohli odmítnout svět, kde místo solidarity vládne konkurence, místo jistoty spekulace a místo míru zbrojení. Skutečnou svobodu dnes nemá většina obyčejných lidí, ale ti, kdo vlastní zdroje, podniky a média. A právě tato moc se děsí jediné věci – že by se lidé znovu začali organizovat, znovu věřit v kolektivní sílu a znovu bojovat za spravedlivější svět.