Myslím, že po 33 letech prožitých v kapitalistické společnosti musí být už každému myslícímu člověku zřejmé, že všechny ušlechtilé řeči o demokracii, svobodě a lidských právech mají v konečném důsledku jednoho společného jmenovatele, totiž že hlavním smyslem a úkolem této společnosti je ochrana (kapitalistického) vlastnictví. Vždy, když by ochrana lidských práv byla v rozporu se zájmy rozhodujících kapitalistických vlastníků, dostane přednost právě ta druhá varianta, byť by byla v evidentním rozporu třeba i s mezinárodním právem.
Klasickými příklady jsou (letem světem historií) třeba mezinárodní intervence do sovětského Ruska v letech 1918-1920 (za účasti našich legií), intervence Velké Británie a Francie proti násirovskému Egyptu v r. 1956, který si dovolil znárodnit Suezský průplav, intervence USA do Panamy v r. 1989, kde si bývalý agent CIA a tehdejší prezident Panamy Omar Torrijos pohrával s myšlenkou znárodnění pro změnu Panamského průplavu, apod. V historii je takových příkladů více.
Vzhledem k tomu, že se tato základní tendence ukrývá za tvrzení, že jde o ochranu vlastnictví všech subjektů, nejen velkých kapitalistických vlastníků, ale především těch, kdo vlastní třeba byty, domky, chaty a chalupy, prostě majetky sloužící k zajištění základních životních potřeb, je třeba tuto kategorii trochu rozklíčovat.
Rozklíčování kategorie
Vyjděme z právní formulace vlastnictví v aktuálních právních dokumentech ČR:
Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Řidčeji se slovo vlastnictví používá také ve významu majetek či jmění. Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (erga omnes) na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku (inter partes). Vlastnickému právu tak odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci.
Vlastnictví v českém právu upravuje především občanský zákoník. Dle § 1011 občanského zákoníku je vlastnictvím určité osoby vše, co jí patří, všechny věci hmotné i nehmotné (pokud to jejich povaha připouští). Jedná se o právo chráněné i mezinárodními smlouvami o lidských právech a Listinou základních práv a svobod. Vlastnické právo je nezbytnou podmínkou existence a fungování svobodného trhu a tržního hospodářství.
Nejdříve se zmiňme o tezi o vlastnictví jako o právu k věci. Toto tvrzení vypadá na první pohled racionálně a přirozeně, vždyť je asi evidentní, že vlastnictví se většinou vztahuje k užívání nějakého materiálního objektu, nicméně marxistický přístup zdůrazňuje v tomto ohledu zejména společenský charakter vlastnictví jako vztahu mezi lidmi. Vlastnictví je zde tedy chápáno jako vztah vlastníka čehokoliv k jiným lidem, kteří uznávají jeho právo s daným objektem zacházet a užívat jej. Názorněji je možné tento princip ilustrovat na fiktivním příkladu Robinsona Crusoe, obývajícího pustý ostrov, kde by bylo absurdní o něm mluvit jako o vlastníkovi, neboť toto své vlastnictví neměl vůči komu uplatnit. Teprve s příchodem Pátka bylo možno hovořit o vzniku autentického vlastnického vztahu.
Dalším problematickým momentem v těchto právních definicích je pojem věc, se kterým se zde operuje. Nejde jen o to, zda má ona věc materiální či nemateriální povahu (např. služby), ale zejména o to, zda a jak výrazně se tento vztah dotýká životních podmínek ostatních lidí. Dnes už se jen zřídka setkáme s přímým vlastnictvím, jehož objektem jsou lidé, tedy s otrokářstvím. Stojí ovšem za povšimnutí, s jakými sympatiemi jsou režimy s ním spojené (zejména USA ve své době nebo koloniální režimy Velké Británie a dalších evropských mocností) dnes vnímány obdivovateli této údajně ideální a idylické doby kapitalismu dokonalé konkurence. Dnes ale je mnohem častěji uplatňováno nepřímé vlastnictví osob v podobě vlastnictví závodů, různých bankovních služeb, bytového fondu, souhrnně kapitálu. Podřízenost zaměstnanců kapitalistických závodů, nájemníků v soukromých bytových domech, údajných vlastníků v bytech zakoupených na hypotéky, uživatelů úvěrů od soukromých bank není sice tak zřetelná, jako u otroků, ale je také velni výrazná. Všechny tyto osoby jsou zapojeny a podřízeny do procesu zhodnocování kapitálu a mohou se snadno stát jeho obětí. V každém případě mohou jen bezmocně asistovat v kapitalistické realitě, jejíž hlavním rysem je posilování příjmů a zisků kapitálových aktiv na úkor příjmů běžných lidí a obecně sociální politiky.
Vousatý výrok Robespierra
Jako výstižný mi připadá už docela »vousatý« výrok Maxmiliána Robespierra, jednoho z vůdců Velké francouzské revoluce na konci 18. století, při projednávání nové francouzské ústavy, na adresu těch, kteří bojovali za absolutní pojetí vlastnických práv:
Robespierre 1793
»Vypracovali jste řadu článků, abyste zajistili co největší svobodu výkonu vlastnictví. Neřekli jste však jediné slovo, které by definovalo jeho povahu a legitimitu. Zdá se, že vaše prohlášení nebylo učiněno pro obyčejné lidi, ale pro kapitalisty, prospěcháře, spekulanty a tyrany.
Navrhuji tyto chyby napravit slavnostním zaznamenáním následující pravdy:
Vlastnické právo je omezeno stejně jako všechna ostatní práva povinností respektovat majetek druhých. Nesmím být tak uplatňováno, aby poškodilo bezpečnost nebo svobodu nebo existenci nebo majetek našich bližních.«
Doplňme Robespierra v tom smyslu, že jakékoli podobné prohlášení je bezzubé, pokud nebude doplněno zespolečenštěním rozhodujících výrobních prostředků. Skutečná svoboda lidí je dosažitelná pouze v podmínkách socialismu.
Pavel JANÍČKO
