Tí najhlasnejší a najagresívnejší antikomunisti majú spravidla len minimálne, ak vôbec nejaké, porozumenie socializmu či komunizmu. Nevedia, čo tieto tradície predstavujú, aké sú ich historické ciele ani aké hodnoty presadzujú. No rovnako nerozumejú ani kapitalizmu, demokracii či geopolitike a rade ďalších termínov, ktoré s obľubou komentujú. Ich pohľad na svet nevychádza z pochopenia faktov, ale zo zjednodušených naratívov a naučených floskúl.
Táto ich povrchnosť a nevedomosť nie je nikdy nahlas odsúdená ani spochybnená aj napriek tomu, že práve oni sa považujú za tých »osvietených«. Sú užitoční ako nástroje status quo. Propagandu dominantného systému absorbovali do takej miery, že už nedokážu rozpoznať jej rozpory a vnútorné protirečenia. Ich hlavnou úlohou nie je viesť racionálnu diskusiu o ekonomických systémoch, spoločenskom usporiadaní či možnostiach správy spoločnosti. V prvom rade ide o potrebu útočiť, delegitimizovať a vylučovať všetko a každého, kto je akokoľvek spojený so socializmom alebo s alternatívou voči dominantnému neoliberálnemu poriadku.
A keďže sami nerozumejú politickej ani ekonomickej teórii, pri tejto agresívnej obrane deklarovaných hodnôt nejde o racionálnu snahu chrániť systém, z ktorého údajne profitujú. Ich antagonizmus je hlbšie zakorenený v mechanizmoch tvorby identity. Freud vo svojej analýze skupinovej psychológie upozorňuje, že kolektívna identita nevzniká iba prostredníctvom spoločných hodnôt či cieľov, ale aj prostredníctvom opozície voči vonkajšiemu „inému“. Konflikt medzi kapitalizmom a socializmom preto nepredstavuje len geopolitický alebo ideologický zápas. Je zároveň psychologickým a symbolickým procesom, prostredníctvom ktorého si spoločnosti upevňujú vlastnú identitu a pocit spolupatričnosti.
Dôležitý je tu aj princíp súťaže. Tá neposilňuje kolektívnu súdržnosť iba vytváraním pocitu vonkajšieho ohrozenia, ale prináša aj určitý pôžitok z kontrastu, exklúzie a potvrdzovania vlastnej nadradenosti. Víťazstvo Západu v studenej vojne nebolo iba politickým potvrdením legitimity liberálneho kapitalizmu. Stalo sa symbolickým triumfom, ktorý uspokojuje hlbšiu túžbu po odlišnosti, dominancii a morálnej nadradenosti. Tento pocit sa následne udržiava neustálym diskreditovaním socialistickej minulosti a všetkého, čo je s ňou spojené. Socializmus v dominantnom diskurze pretrváva nie ako komplexný systém ale predovšetkým ako negatívny referenčný bod voči ktorému si liberálny kapitalizmus neustále potvrdzuje vlastnú legitimitu.
A tak sa samozvaní ochrancovia slobody a demokracie neustále stavajú do pozície odporu voči socialistickej minulosti, ale aj možnej budúcnosti. Snažia sa odlíšiť cez estetiku, privilégium, kultúrny kapitál a projekciu statusu. Ide o neustále signalizovanie vlastnej »výnimočnosti« a zdôrazňovanie odstupu od tých, ktorých považujú za menejcenných alebo zaostalých. Klasický Bourdieu.
Sú všade — v médiách, politike, na univerzitách, v kultúre aj v parlamentoch. Oduševnene argumentujú pod mojimi statusmi. Ich vzťah k realite je hlboko neúprimný. Ich argumenty sú nevyhnutne nekoherentné, pretože ich zjednodušené naratívy sa neopierajú o skutočné koncepty, ale iba o symboly a frázy, ktoré už dávno stratili kontakt so svojím pôvodným významom. Práve preto nedokážu zachytiť komplexnosť sveta, ktorý sa snažia vysvetliť.
Môžu sa označovať za progresívnych, či moderných, no v skutočnosti často stoja v ceste akémukoľvek skutočnému pokroku. Nedokážu nič zásadne posunúť vpred, pretože za uhladenou formou sa často skrýva intelektuálna prázdnota. Zostáva len estetika bez obsahu, schránka tváriaca sa ako pevná štruktúra. Chýba stratégia, hĺbka aj skutočná vízia. Za pekným vonkajškom, uhladeným jazykom a naučenými frázami je iba chaos, povrchnosť a strach zo spochybnenia veľmi krehkého systému zdania, ktorý im poskytuje pocit identity a nadradenosti.
Autorka je slovenská levicová intelektuálka, vysokoškolská pedagožka nyní působící v Xiamen University V Číně. Další její komentáře můžete sledovat ZDE
12 komentáře
Antikomunismus je v pořádku, pokud je namířen proti „komunistickým“ totalitním režimům minulých let.
To zalinkováni „ZDE“ je dost trapas, protože používá facebok. Já a možná i další uvědomělý lidé „nepoužívají“ ten USraelský sajrajt jako je Google, Facebook, Microsoft, Youtube,.. Jakož i cíleně filtruji a blokuji jejich všemožný hnus v pozadí vebových stránek, jako třeba novodobé USraelské „cloudy“, které se nazývají třeba cloudfront.com, nebo se dají identifikovat častou zkratkou „cd_xxx“. Také vypínám javu, php, xlms, gps, ssh certifikáty.. a fejkuju cookies, IP adresu a lokalizaci… Také doporučuji třístupňový firewall, který dokáže internetové spojení filtrovat a blokovat „tam i sem“, lokální spojení, doménové spojení, … zhruba vysvětleno…
Člověče, ty musíš být génius.. :-)))) Ještě tak se zbavit toho „USraelského sajrajtu“, jako byl vynález počítače, na kterém teď smolíš ty tvoje kokotiny, a mohl bys soutěžit o titul „Independent of the year..“! :-))))
Wikipedie:
Hyperrealita je v sémantice a postmodernismu vnímána jako neschopnost vědomí rozlišit realitu od simulace reality, speciálně potom v technologicky vyspělých postmoderních společnostech. Hyperrealita je vnímána jako stav, v němž realita snadno splývá s fikcí, tudíž neexistuje žádná zřetelná hranice, kde jedna končí a druhá začíná. To umožňuje směšování fyzické reality s realitou virtuální a lidské inteligence s inteligencí umělou.[1] Jednotlivci se mohou z různých důvodů ocitnout více ve spojení s hyperreálným světem, nežli s fyzickým. Mezi slavné autory zabývající se hyperrealitou patří Jean Baudrillard, Albert Borgmann, Daniel J. Boorstin, Neil Postman a Umberto Eco.
Výborný článek. Je i otázka, jak by se chovali lidé, kdyby do ČR se vrátil socialismus.
Jak směšné, když si komunisti stále přejí návrat pohřbeného režimu. O žádný socialismus nešlo, byla tu diktatura komunistických pohlavárů, kteří používali „socialismus“ k útlaku obyčejných lidí.
Stačí si přečíst slavnou esej K. Čapka Proč nejsem komunistou (1924), která je pořád aktuální a která trefně charakterizuje vás komunisty.
O socialismus šlo, byť v mnoha věcech špatně navržený. Většinu kapitálu nevlastnili soukromníci, lidé měli právo na práci – to jsou hlavní znaky socialismu. Stejně tak dnes je kapitalismus, jakkoliv to mnoho lidí označuje za socialismus, protože to slovo prostě považují za nadávku – v praxi ale většinu kapitálu vlastní soukromníci – to že když mají hodně peněz, tak dávají úplatky někdy i tak, aby státní aparát rostl, to je prostě nutnou součástí reálného kapitalismu. Je ale mylné se domnívat, že špatně bylo úplně všechno. Na některé věci možné navázat je a minimálně je nutné navázat tak, že před tvorbou dalšího socialismu prostudujeme chyby.
Nicméně i když s Vámi úplně nesouhlasím, musím říct, že jste mě příjemně překvapil. Tohle je je jeden z mála Vašich příspěvků ve zdejší diskusi, která dává smysl, a navíc neodsuzujete ideu socialismu a komunismu na základě minulosti. Vidím to u Vás jako velký pokrok. Čapkova kritika toho, že mnohým v komunistických stranách šlo o moc a likvidaci starého režimu je oprávněná, a skutečně to byla jeden z velkých problémů tehdejších komunistů. Je však nutné říct, že to jde pochopit. Mnoho lidí na tom bylo velice špatně a měli oprávněný vztek, a v takovém prostředí se čisté myšlenky vyvíjí špatně. Ostatní brali komunisty od začátku jako nepřátele, a oni se tomu přizpůsobili. Vyspělejší státy, místo aby socialismus pozorovali jako zajímavý experiment, vyhlašovali sankce a trestali každého, kdo neměl jejich ideologii. Ani to socialismu nepomohlo. Navíc zde byla návaznost na carské Rusko, které bylo před zaváděním socialismu velice zaostalé a tvrdé metody zde byly naprosto normální. Je škoda že to tak bylo. Stačila trocha pochopení, a socialismus se mohl vyvíjet jinak. Ale nepřátelské prostředí a velká nouze mnoha lidí prostě jiný vývoj asi tehdy ani neumožňovala. Ten, kdo činí mírovou revoluci nemožnou, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou. Na tom jaký byl socialismus nesli velkou část viny ti, kteří jej chtěli za každou cenu potírat, protože se báli o svoje zisky, o nich věděli často alespoň podvědomě tušili, že jsou skutečně nepřiměřené a že komunisté mají v mnoha věcech pravdu. Pokud vaše myšlenky mají všichni snahu potlačovat, pak roste paranoia a strach a z něho se snadno rodí chyby ve vznikajícím režimu se režimu.
Myslím si že jsi komunismus vůbec nezažil MUDRC ,protože jsi nebyl na světě.
Některé akce nebyly špatné rekreace s podniky. Ve škole, zdravotnictví bylo všechno zadarmo. Když někdo potřeboval doktora přijel za pacientem. Nebyli nezaměstnaní. Nebyla velká inflace. Peníze na účtu neubývali
Bydlení si mohl každý vybudovat sám. Byli lidé kteří dělali vtipy. Tvořili se zajímavé pořady pro děti
vlaštovka ,kabaret, sudio kamarád, večerníčky. Lidé si doma kutili vlastní výrobky. Den probíhal tak že se vstávalo brzy ráno osm hodin práce ,potom zájmy a potom odpočívání. Někteří lidi byli štasnější než jsou teď.
Když se kradlo tak v malém. Většina komunistů byli slušní lidé.
Nic nebylo zadarmo, ty joudo.. Jakože se za komoušů neplatily daně..??? :-)))))
Paní,HUBINSKA uprchla z Británie toho,zmetka Rottschilda a je v Číně,kde se prezentuje s výtiskem KAPITALU a opičkou
?!
Zvali jsme ji z SV tady na web ke čtvrteční diskusi u kulatého stolu i s opičkou a prozatím se tu neobjevila.
Mozna,že by nám pomohla rozšířit tamní druh kapitalismu z Pekingu přes Moskvu až k mám z SV,kteří jediní jako nejlepši dcery a synové našeho,národa se poučili u kapitalistu a nyní budou chtít stejně jako oni kupy peněz v programu systému KSP tj kapitalismu s privlastky znamenající NEMECKE PLATY tedy giga programu PENEZE (PNZ) a ne budoucí žebračenky.
Pan Ing Blahynka už zkoumá ve svych přednáškach kde naše peníze jdou a tak by si to mohla i tak šikovná žena přečíst spolu s námi.Je to k přečtení když si dáte do hledáčku
Ing.Blahynka-analyza.kam jdou prachy a komu ONI slouží a co s tím.
K PŘEČTENÍ UPLNE KAŽDEMU,no ni?
S „opičkou“ se tu prezentuješ jenom ty, soudružko proletářko…Skoro bych vsadil boty, že jsi ožralá jako mužik kdykoliv , když se ti tady rozjede ta tvoje psychedelická a manická grafomanie.. :-))))
V dubnu 1981 si tehdy padesátiletý spisovatel a překladatel Jan Zábrana zapsal do deníku: „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého mého života, rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo o otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu.“
Zábranův hněv měl osobní důvody: oba jeho rodiče, lokální funkcionáři nacionálněsocialistické strany, skončili v komunistických věznicích a on sám živořil na okraji oficiálního literárního života.
Komentáře jsou uzavřeny.