Lidický pomník 82 popravených dětí od sochařky Marie Uchytilové vhání slzy do očí s otázkou, čím se ty malé děti provinily? Marie Uchytilová (1924–1989) vytvořila asi nejsmutnější sousoší, které známe. Pracovala na něm významnou část svého života, dokonce bez význačné pomoci státu. V pražském ateliéru v Hodkovičkách skládala trpělivě odkaz pro paměť těch budoucích. Teprve v roce 2013 byla in memoriam vyznamenána medailí Za zásluhy prezidentem republiky Milošem Zemanem. I to je »příznačné« pro historickou paměť. Nikdo nám nedal právo zapomenout na jejich oběť a milionů těch dalších dětí. Nacisté neměli slitování, ani s těmi nejmenšími, některým byl pouhý rok. Po dětech zůstaly dopisy, kde prosí o chleba, »… třeba jen ten pro králíky«.
Výkladní skříň německého »pořádku«
Vyvražděné a vypálené Lidice se staly výkladní skříní německého »pořádku« protektorátu, měly být i trestem českému národu za zdařilý útok na zastupujícího říšského protektora generála R. Heydricha.
Německá pomsta dopadla 10. června 1942 na hornickou vesnici nedaleko Kladna, měla 483 obyvatel. Podobný osud postihl za 14 dnů i osadu Ležáky na Vysočině. Obě obce se tak připojily svým osudem k tisícovkám nacisty vypálených a vyvražděných vesnic na Ukrajině, v Bělorusku, Rusku, Polsku, … k nim patří i Český Malín na Volyni.
Lidice byly vybrány zcela nahodile, byly blízko Prahy a dva z jejich rodáků, Horák a Stříbrný, byli letci v Británii. Vyvraždění Lidic bylo iniciativou K. H. Franka, vůdce sudetských Němců a představitele protektorátu. Hromadná poprava 173 mužů ve věku od 14 do 84 let. Nacisté byli přesní a důkladní, o několik dnů později bylo dodatečně popraveno dalších 26 občanů Lidic, mezi nimi i dva 15letí chlapci, kteří náhodně unikli popravě při prvním »třídění« obětí v Lidicích. Popravě neunikl ani pacient z kladenské nemocnice s nohou v sádře; 196 lidických žen bylo odtrženo od svých malých dětí a následně byly převezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku, 53 z nich bylo v táboře utýráno či zemřelo na pochodech smrti.
O velké statečnosti popravených svědčí i poválečný výslech (1947) H. Wiesmanna, šéfa kladenského gestapa, který řídil vyvraždění Lidic. Při poválečném výslechu prohlásil: »Nedošlo k žádným slabošským scénám.« Zároveň se přiznal i ke svému rabování v Lidicích. Odvezl si dětský kočárek, šicí stroj…, také ostatní gestapáci se činili, brali peníze, šperky, ale i husy, slepice.
Dvaaosmdesát dětí z Lidic bylo popraveno 2. 7. 1942 v plynových vozech (v Chelmnu). Doprovázel je telegram »Zvláštní péče není žádoucí«. Čtyři děti měly pouhý rok, dalších pět dětí jen dva roky… Pouze několik dětí bylo dáno na tzv. převýchovu do německých rodin. Do Lidic se jich vrátilo po válce jen 17. Většina lidických matek se svých dětí nedočkala…
Lokajství ke zločinům nacismu je urážkou jejich obětí
Německá statistika smrti z 10. června 1942 budí hrůzu i po 81 letech. V poválečných soudních protokolech je také dopis matky gestapáka Lili Wiesmannové, která prosí dr. Edvarda Beneše, aby jí nebral poslední dítě: »Moji dva synové již padli. Můj syn konal jen vlasteneckou povinnost, nedopustil se nepráva.«
Připomínám to zejména těm historie neznalým, ale i falešným vykladačům dějin. Mnozí z nich ještě nenašli cestu do Lidic k pomníku zavražděných.
Smířlivost, či dokonce lokajství ke zločinům nacismu je urážkou jejich obětí. Vládní účast na nedávném sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení je právě tím lokajstvím. Nejspíše nenašli ani odvahu připomenout »milým krajanům« Lidice, ale i ty lidické zavražděné děti. Ministr Bek pozdravil v němčině sudetské Němce, jako milé krajany a promluvil o nutnosti společně pracovat na míru a čelit východní agresi. Sudetským Němcům se to asi dobře poslouchalo. Nepřipomenul jim červen 1941, kdy se vydalo Německo se svými spojenci k tažení na Východ, a s ním i Slovenský štát…
Česká historie má své hrdiny Kubiše, Jaroše, gen. Mašína…, ale i lokaje Emanuela Moravce či Čurdu. Naprostá většina českého národa, však události z roku 1942 v Lidicích vnímá jako německý zločin, který nelze odpustit.
Přemysl VOTAVA
(Zdroj – Miroslav Ivanov: A hořel snad i kámen)
