O mýtu ohrožené televize

Debata o změně financování České televize a Českého rozhlasu se v posledních týdnech proměnila v učebnicový příklad politické hysterie. Místo věcné diskuse o tom, jak nejlépe financovat média veřejné služby, sledujeme soutěž o největší populisty a demagogy. »Bezprecedentní útok na pilíř demokracie«, »zestátnění médií«, »orbánovská cesta«, tak zní slovník části opozice i aktivistických iniciativ.

Namístě je však vhodné položit si jednoduchou otázku: Odpovídají tato tvrzení realitě, nebo jde o zveličování, které má spíše mobilizovat část veřejnosti, nespokojenou se současnou vládní koalicí, a dále společnost rozdělovat, než vysvětlovat?

Fakta místo emocí

Ačkoliv to z hysterických reakcí parlamentní opozice a s ní spojených aktivistických skupinek v čele s Milionem chvilek a Štítem demokracie tak nevypadá, Evropa dávno opustila představu, že existuje jediný správný model financování veřejnoprávních médií. Vedle tradičních koncesionářských poplatků dnes existuje celá škála řešení, od přímého financování ze státního rozpočtu až po speciální mediální daně. Francie, Španělsko, Nizozemsko, Dánsko nebo Slovensko financují svá veřejnoprávní média převážně z veřejných rozpočtů. Severské země přešly na systém daně z příjmu. Německo si zachovává poplatky, ale s robustní institucionální nadstavbou.

Jinými slovy řečeno, model, který je nyní v Česku označován za rizikový, je v Evropě běžný. Zastánci dramatických scénářů na to obvykle reagují tvrzením, že »nejde o model, ale o kontext«. V tom mají částečně pravdu, jenže právě tento argument zároveň podkopává jejich vlastní poplašná slova. Pokud totiž platí, že rozhodující jsou instituce, právní rámec a politická kultura, pak samotná změna techniky financování nemůže být automaticky »útokem na demokracii«.

A přesto taková slova z řad parlamentní opozice a s ní spřízněných aktivistů hojně zaznívají. »Je to cesta k ovládnutí médií,« varují někteří politici. Aktivisté přidávají metafory o »biči v rukou politiků«. Podle iniciativy Milion chvilek »jakmile média platí stát, politici získávají do ruky nástroj tlaku«. Velice silná slova, ale prázdná argumentace.

Co se ve skutečnosti mění

Současný systém koncesionářských poplatků je často prezentován jako garance nezávislosti. Ve skutečnosti je to spíše historický kompromis než nedotknutelný princip. Výši poplatků určuje zákon. Zákon schvaluje parlament. Parlament je politický orgán. Stejná politická reprezentace, která může změnit způsob financování, může kdykoli změnit i výši poplatků nebo samotnou konstrukci systému.

Představa, že poplatky vytvářejí jakousi »ochrannou zeď« mezi médii a politikou, je pro mnohé přitažlivá, ale extrémně zavádějící. Politika je v tomto systému přítomna už dnes, jen méně viditelně.

Zastánci zachování stávajícího modelu rádi argumentují »rozptýleností« zdrojů, miliony plátců údajně zajišťují větší nezávislost než jeden státní rozpočet. Jenže i tento argument má své limity. Ve skutečnosti nejde o to, kdo fyzicky posílá peníze, ale kdo nastavuje pravidla. A tam to jsou jednoznačně již dnes politici.

Nový návrh navíc není tak jednoduchý, jak jej kritici líčí. Nejde o každoroční přidělování prostředků podle momentální nálady vlády. Naopak se počítá s pevně stanovenou částkou, která se má automaticky valorizovat o inflaci. To není zanedbatelný detail, ale klíčový mechanismus.

Znamená to, že financování by bylo předvídatelné a stabilní, bez nutnosti každoročního vyjednávání. Jakýkoli zásah by vyžadoval změnu zákona, tedy standardní legislativní proces. Jinak řečeno, »politická páka«, o níž se tolik mluví, by nebyla o nic jednodušší než dnes.

Kritici namítají, že zákon lze změnit. Ano, lze. Ale totéž platí o poplatcích. Pokud někdo tvrdí, že politická většina je připravena ovládnout veřejnoprávní média, pak je problém hlubší než forma financování. V takovém případě by neexistoval žádný model, který by byl skutečně bezpečný.

O čem se mluví málo

Zajímavé je, jak selektivně se v debatě pracuje se zahraničními příklady. Když se mluví o Německu, zdůrazňuje se stabilita poplatků. Když přijde řeč na Francii nebo Dánsko, kde funguje rozpočtové financování, argumenty o »automatické ztrátě nezávislosti« náhle mizí. Žádný systém není imunní vůči politickému tlaku, ale některé jsou lépe institucionálně chráněné než jiné. A právě o těchto ochranách by se měla vést debata, nikoli o démonizaci samotného modelu.

Je také třeba připomenout ekonomický rozměr celé věci. Koncesionářské poplatky jsou dlouhodobě pod tlakem, obtížně se vymáhají, neodpovídají změně mediální spotřeby a jejich zvyšování je politicky nepopulární. Výsledkem je chronická diskuse o podfinancování. Rozpočtový model tento problém řeší jiným způsobem tím, že jej přenáší do širšího rámce veřejných financí. To znamená, že veřejnoprávní média budou soupeřit o zdroje s jinými prioritami. To je ten přirozený stav veřejné služby v moderním státě. Argument o »zestátnění« pak působí spíše jako zkratka než seriózní analýza. Veřejnoprávní média nejsou soukromé firmy. Jsou to instituce veřejné služby, financované z veřejných zdrojů a regulované veřejným právem. Zda tyto zdroje tečou přes individuální poplatky nebo státní rozpočet, je důležité, ale nikoli existenční. Mnohem podstatnější je, jak jsou nastavena pravidla. Tedy kdo kontroluje hospodaření, jak se jmenují mediální rady a jaké jsou garance redakční nezávislosti. O těchto otázkách se ale v současné debatě mluví překvapivě málo. Možná proto, že se hůře vejdou do jednoduchých sloganů.

Nelze přehlédnout ani další rovinu, která se do obrazu »ohrožených médií« příliš nehodí: tou je politizace přímo uvnitř veřejnoprávních institucí. Příkladem může být například stávková pohotovost části zaměstnanců České televize v Brně. Bez ohledu na konkrétní motivace jde o příznak problému: veřejnoprávní instituce, která má být nestranným poskytovatelem služby, se sama stává aktérem politického konfliktu. To je zásadní moment. Pokud zaměstnanci veřejnoprávního média vstupují do politicky vyhrocených sporů kolektivní akcí, pak se logicky oslabuje argument o jejich »ohrožené neutralitě«. Nezávislost veřejnoprávních médií není jen otázka financování, ale i profesní kultury a sebereflexe. Stejně tak nelze ignorovat dlouhodobou kritiku samotného fungování České televize. Ta nepřichází jen z okrajových politických kruhů, ale opakovaně zaznívá

i v odborné debatě. Výhrady se týkají především nevyváženosti zpravodajství, selektivního výběru hostů v politických diskusích či rozdílného přístupu k jednotlivým politickým subjektům.

Konkrétně se objevují výtky, že některé strany, jako například KSČM, SPD, Motoristé či ANO, jsou prezentovány častěji v konfliktním či negativním rámci, zatímco subjekty současné parlamentní opozice mají v některých formátech prostor působit konsensuálněji. V diskusních pořadech bývá kritizována skladba hostů, která podle kritiků ne vždy odráží reálné rozložení politických sil. Nejde o to tato tvrzení bezvýhradně přijímat. Jde o to uznat, že debata o vyváženosti existuje a je legitimní. A že problém důvěry v média veřejné služby nevzniká jen »zvenčí«, ale i ze způsobu, jakým tato média sama fungují.

Debata, která se míjí podstatou

V tomto světle působí současná hysterie ještě méně přesvědčivě. Pokud část veřejnosti dlouhodobě vnímá veřejnoprávní média jako ne zcela vyvážená, pak dramatická obrana status quo nemůže tuto důvěru obnovit. Naopak, může ji dál oslabovat. To neznamená, že bychom měli návrh přijímat nekriticky. Je oprávněné diskutovat o tom, zda je navržená částka dostatečná, zda indexace odpovídá reálným nákladům médií, nebo zda by neměly existovat silnější institucionální pojistky. To jsou konkrétní, racionální otázky. Ty však v záplavě dramatických až hysterických výroků zanikají. Místo nich slyšíme varování před »orbánizací«. Jenže srovnávat českou situaci s Maďarskem za vlády Viktora Orbána znamená ignorovat zásadní rozdíly v institucionálním vývoji i politickém systému. Taková přirovnání mají silný emotivní náboj, ale nízkou analytickou hodnotu.

Stejně problematické je tvrzení, že změna financování automaticky povede k autocenzuře. Ano, každá instituce reaguje na své prostředí. Ale tvrdit, že samotná existence rozpočtového financování nutně vede k »opatrnějšímu obsahu«, znamená přehlížet zkušenosti zemí, kde tento model funguje bez zásadních problémů. Ve skutečnosti se zde střetávají dvě perspektivy. První z těchto dvou perspektiv vidí v médiích veřejné služby instituci, která musí být co nejvíce izolována od státu, i za cenu zastaralých mechanismů financování. Druhá je chápe jako součást širšího veřejného sektoru, který má být financován transparentně a systémově, s důrazem na kontrolu a odpovědnost.

Ani jedna z těchto perspektiv není sama o sobě špatná. Problém nastává ve chvíli, kdy se z legitimního sporu stane ideologický konflikt s apokalyptickým tónem. Ve výsledku pak veřejnost nedostává odpovědi, ale silné emoce bez racionálního základu. Pokud má mít veřejnoprávní služba důvěru občanů, měla by být schopna obhájit svou existenci i bez dramatických scénářů. Důvěra se totiž nebuduje strachem, ale argumenty. Změna financování zcela jistě není bez rizik. Ale není ani »koncem nezávislosti«, jak se nám snaží namluvit její nejhlasitější odpůrci. Je to politické rozhodnutí, které má své výhody i nevýhody a které by mělo být posuzováno podle faktů. Skutečná otázka nezní, zda peníze přicházejí z poplatků nebo z rozpočtu. Zásadní je, zda máme dostatečně silné instituce, které zajistí, že veřejnoprávní média budou sloužit veřejnosti bez ohledu na to, odkud jejich financování formálně pochází.

Ludvík ŠULDA

Autor je šéfredaktor Naší pravdy.