Nevděčný osud pískovcových hrdinů

Nezadržitelně se blíží měsíc květen a s ním i státní svátek Den vítězství – Den osvobození od fašismu, oslava ukončení druhé světové války, pocta a vzpomínka všem padlým osvoboditelům různých národností. Při bojových operacích v tehdejším Československu padlo téměř dvě stě tisíc osvoboditelů, mezi nimi Sověti, Češi, Rumuni, Rusíni, volyňští Češi, Američané, Poláci, povstalci a partyzáni z Československa, a dále bojující zajatci různých národností, kterým se podařilo uprchnout a zapojit se do Květnového povstání – Jugoslávci, Bulhaři, Britové, Nizozemci. Více jak dvě třetiny z celkového počtu obětí osvobození byly nevratné ztráty Rudé armády.

Pod perimetrem současnosti

Přesto v jedné z nejtěžších pozic se nyní po 77 letech nachází právě vojáci tehdejší osvobozující Rudé armády. Je a bude na ně nahlíženo perimetrem současných kroků Ruské federace. Vojáci sovětské Rudé armády za druhé světové války »byli, jací byli«, bojovali za vlast, proti fašismu, nacismu a za svého rukovoditele. Museli se naučit přežít a porazit doslova všechnu brutalitu, co z tehdejší války vzešla. Z toho všeho marasmu na každém z nich něco ulpělo.

Uvedu příklad. Jedině sovětští rudoarmějci byli schopni v roce 1945 zlikvidovat deviantské hrdlořezy a sadisty z 36. granátnické divize SS. Příslušníci této německé divize v roce 1944 při potlačení povstání ve Varšavě pažbami a bajonety sadisticky brutálně zmasakrovali pět stovek školkových vystrašených dětí! Pokud jenom sdílíte vzdušný kyslík této země s takovýmito sadisty, jakými byla tato divize SS, tak vás to přiotráví, a co teprve to s vámi vnitřně udělá, když přijmete úkol a odpovědnost takovou fašistickou brutalitu zničit.

Pro mnohé lidi byli rudoarmějci hrdinové, pro jiné opak, záleželo na přímé osobní zkušenosti nebo vnitřní světonázorové orientaci. Padlým sovětským osvoboditelům jsme vytvořili pomníky, památníky a sochy jako trvalou pietu. Do pískovce jsme vytesali hrdiny, jejich nejušlechtilejší stránky, přestože »byli, jací byli«. Byla to naše volba. Zemřelo jich za nás obrovské množství, a to špatné, co na nich bylo nebo ulpělo, ve světle nekonečné lidské radosti z osvobození a v konfrontaci s temnými válečnými útrapami bylo ponecháno stranou. Vytvořili jsme jim pomníky z donucení, v přetvářce? Nemyslím si to, takovou přetvářku si opravdu nedokážu představit.

Jak šel čas, začal se nám sovětský voják doslova zajídat. Proč? Vždyť sovětský voják byl stále stejný. Jediné, co se měnilo, jsme byli my Češi, zformovala nás válka, politici, prezidenti a míra poznaného i nepoznaného »zakázaného« blahobytu, ve srovnání s poválečnými roky. Nebylo nám dopřáno jednotně a bez boje zvládnout jarní nadechnutí roku 1968, došlo k silné frustraci a následné normalizaci. Přestože »pozvaná« vojska Varšavské smlouvy byla složená z příslušníků tehdejšího SSSR, Maďarska, NDR, Polska a Bulharska, symbolem okupace zůstal sovětský voják, kterému jeho velitelé tvrdili, že Sovětský svaz musí zachránit bratrskou zemi před invazí imperialistů z Německa, kteří se v tancích valí od Plzně do Prahy.

Z pohledu současných událostí a živých vzpomínek na rok 1968 tak pískovcoví hrdinové z druhé světové války v tichosti a vestoje čelí svému nynějšímu nevděčnému osudu, někde již zakrytí plachtou, popsaní a označení, nebo v ústraní. Oni zůstali stále stejní, jaké jsme si je stvořili, zatímco my Češi jsme postupem času měnili pragmaticky politický směr a pracovali vždy na tom, aby v tom našem podání to bylo ještě dokonalejší, než se od nás kdykoli vůbec očekávalo a očekává. Pro tento proces existuje expresivní lidový výraz spojený s procesem lezectví či lízalství.

Nařízený stud za osvoboditele. Proč?

Bývalý sovětský voják, pamětník roku 1968 Sergej Magid o nás pravil: »Češi mi říkají, že jsou národ malý a slabý a tak dále. Jste neustále obětí někoho. Oběť Hitlera, Stalina a pak Brežněva…« Osobně mi připadá, že roli obětí některé naše politické elity dovedly tak zdokonalit, že v konečném důsledku jsme oběti sebe samých a této role se nejsme ochotni zbavit.

Ne všichni, ale mám pocit, že většina se nyní již doslova nařízeně stydí za sovětského vojáka osvoboditele, jeho rodnou vlast, a nemůže vystát neměnnost jeho charakteru, který byl a stále »je, jaký je«. Někteří lidé, a dokonce nepřímo i čelní političtí představitelé, dnes nacházejí v sobě tu »odvahu« poškozovat fyzicky či slovně pomníky s pocitem »de facto« legitimnosti ve světle dnešní doby. Nasadili jsme cílenou kulturní, téměř revoluční »ketodietu« a řízeně spalujeme dnes označené vazby, přejmenováváme místa, selektujeme hudební nástroje, tanec, hudbu, obrazy, vše do jednoho nechtěného pytle.

Kulturně »nové« ulice hrdinů bohužel mají i upozaděný podtext, že zaměření na utrpení vlastní skupiny často přichází na úkor zájmu o utrpení druhých, že je spojeno s neochotou spravedlivě uznat utrpení jiných skupin, s neschopností přiznat, že oběť může také pronásledovat. Pronásledovat tak, jako tomu bylo historicky při masakru ve Lvově, ve Volyni nebo i v Babím Jaru. Příznivější pro duši je zaměřit se na vnímání těchto názvů bez podtextu tak, že skutečným hrdinou je myšlen osvoboditel, sovětský maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij, rodák z Oděsy.

Někde se v Česku bojí dokonce patřičně oslavit i Osmý květen. Je to nevratná škoda, protože již zítra se budeme možná bát vyvěsit vlastní vlajku, kvůli jejím barvám. Mám pocit, že se blížíme nezvratně k reinkarnaci své národní identity, ale bez mandátu k vlastní karmě, ten jsme přenechali jiným. Jaký je jejich záměr, neradno vědět, ale z režie současné kulturně–politické agendy lze určit mnohé. Je nutné si vlastní karmu vzít zpět pod svá křídla. Pískovcoví hrdinové nám už v tom pomáhat nebudou.

Jiří MIŘEJOVSKÝ