Nic než národ?

V souvislosti s eskalací rusko-ukrajinského konfliktu, spolu s tím, jak se do něj zapojuje stále více států, a s růstem ekonomických, sociálních i politických problémů v národním i mezinárodním měřítku roste frekvence projevů nacionalismu, falešně chápaného »národovectví«, zdůrazňování »národních zájmů« a dalších svou podstatou autarkních, mnohdy uměle vytvářených vnitropolitických i zahraničně politických konfliktů. Většinou skrytých, nicméně v řadě případů i militantních a otevřených konfliktních protispolečenských projevů skrývaných pod tzv. vlastenčením.

Projevuje se zatím většinou povykováním na platformě různých mítinků organizovaných či spoluorganizovaných tzv. vlasteneckými spolky provázanými společným skandováním »nic než národ«. Svými nebezpečnými konotacemi a reminiscencemi na nejtemnější místa moderních dějin však ukazují výrazné nebezpečí, proti kterému je nutno okamžitě tvrdě vystupovat.

Národní stát, nebo internacionalismus

Nacionalismus (národovectví) je myšlenková ideologická a politická koncepce zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitosti skupiny lidí se společným původem, historií, jazykem, kulturou a teritoriem. Z tohoto vymezení pak vycházejí a jsou užívány pojmy národní a mezinárodní. Pod vlivem nacistického (národně socialistického) vypjatého nacionalismu se pojem nacionalismus postupně začíná používat v negativním slova smyslu pro ideologii šovinismu, tzn. přesvědčení o výlučnosti vlastního národa.

Nacionalismus je především kolektivní ideologií, v prvé řadě tedy prostupuje činností a myšlením celých společenských skupin. Pro jeho charakteristiku lze použít řadu různých kritérií, jimiž se od sebe liší především zdůrazňováním různých politických cílů a životních hodnot. Nacionalisté (ostatně jako všichni ostatní) pohlížejí na vývoj a rozvoj svého státu i své životní hodnoty, úkoly a cíle prismatem své ideologie. V krajních polohách upřednostňují zájmy svého národa před celkovým rozvojem širšího společenství států.

Nicméně nacionalismu se přiznávají i některé pozitivní projevy, oceňovány jsou soutěživost mezi národy, vedoucí zpravidla ke zvýšené kulturní a celkově civilizační úrovně, schopnost jedince se v krizových situacích aktivizovat a iniciovat. Tato pozitiva však jsou dočasná a po jejich vyvrcholení dochází k cyklicky opačnému »vystřízlivění z euforie«. Typickým příkladem jsou reakce občanů evropských států na vývoj východoevropského válečného konfliktu.

Mnohočetnost nacionalismu

Rozeznáváme několik »typů« nacionalismu. Jejich společným rysem je zvýrazňování národních prvků v politice a prosazování národních specifik a odlišností. Obecným rysem táhnoucím se celou historií lidstva je postupné, často neviditelné a plíživé (a o to nebezpečnější) narůstání národního šovinismu, pěstování pocitů výjimečnosti, nadřazenosti národa dokonce i s jeho právní kodifikací. Na příkladu 30. let minulého století i některých současných režimů a jejich politických struktur vidíme, že nebezpečí pravicového nacionalismu a falešného vlastenčení není zdaleka zažehnáno a že naopak znovu sílí. Řada našich politiků nebezpečí nacionalismu přehlíží a tváří se, jako by neexistovalo. Fragmentalizace Evropy spojená s rozpadem bipolárního světa je toho předobrazem, hrozícím návratem k systému národních států před první světovou válkou. Chceme od Evropské komise peníze, ale sami si budeme rozhodovat o jejich využití stejně jako o jejich právních konotacích a jejich ekonomickém využití.

Na významné konferenci k české Ústavě v listopadu 2016 v pražském Klementinu se důležitou součástí jejího jednání dokonce stala otázka zapracovat problematiku národa, národovectví a nacionalismu do Ústavy České republiky. Známý ústavní právník Aleš Gerloch přišel s návrhem vrátit do Ústavy pojem národ jako základní pojem státnosti. Ústava podle něj nezná český národ jako státotvorný prvek. To je nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale sepjetí všech těchto principů. Jde o velmi kontroverzní, a dokonce nebezpečné tvrzení, vyvolávající otázku, kde začíná a kde končí suverenita státu a jeho jednotlivých v něm žijících národů, národností a etnických skupin. V souvislosti s aktuální s běženeckou vlnou z Ukrajiny, kdy lze předpokládat značný nárůst naší populace a její masivní rozšíření o cizorodý ukrajinský prvek, se nabízí otázka možného formování části populace jako lidí druhé kategorie tak, jak tomu je v militantních a nacizujících pobaltských státech.

Základní otázka

Naproti Gerlochovým názorům se předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vymezil tvrzením, že považuje národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný, ba dokonce i škodlivý. Zejména z pohledu již zmíněného chápání národa a jeho funkcí v pobaltských státech, ale také v maďarské a polské vnitropolitické situaci. Především v nich (nikoli však pouze v nich) vidíme velmi nebezpečné tendence pro celou Evropu. Co z toho vyplývá? Usilovat a posilovat internacionální model politického uspořádání v Evropě i v jejích jednotlivých členských státech, Současně odmítat a bránit rozvolňování a odstředivým tendencím při současném bránění vytváření hermeticky do sebe uzavřených národních států. Základní otázka tak skutečně zní: národní stát, nebo internacionalismus! Gordický uzel problému je v tom, že zdánlivě nepatrná změna, vnesení odkazu na národ do Ústavy, evidentně vyvolává diskuze směřující k samotné podstatě nejen naší státnosti, ale celé evropské civilizace. Je třeba si uvědomit, že celá naše (západní) civilizace se nejistě pohybuje na hranici zásadních změn světa, které se budou dotýkat na hraně existence každého z nás jak v konfrontaci s naší Ústavou, tak i fungováním státu. Francis Fukuyama i Samuel Hungtington se osudově mýlili. Škoda.

Nemá cenu diskutovat o tom, které probíhající procesy jsou důležitější, resp. aktuálnější, ani srovnávat je s pádem tzv. komunismu. Smiřme se s tím, že existují a že vyrovnání se s nimi nebude rozhodně lehký běh na krátkou trať. Připomeňme si, že opravdu stojíme na rozcestí, kdy se budou měnit (a již se mění) obsahy a definice toho, kým jsme, za koho se považujeme, kým chceme být. To jsou kardinální otázky s kardinálními důsledky pro povahu českého státu. Obecně a v nejširším pojetí jde o otázku identity nejen pro Českou republiku a její nejbližší okolí, ale univerzálně pro celý globalizovaný svět. Jde o přirozenou reakci na univerzalitu světa propojeného internetem, obchodem, globálními zájmy a konzumem, avšak bez pevného záchytného bodu umožňujícího homo sapiens smysluplně přežít.

To je doslova osudový úkol, na jehož plnění musí lidstvo ve svém vlastním zájmu soustředit maximální pozornost. Sázka na národ, či dokonce na nacionalismus je však v každém případě krátkozraká a potenciálně velmi riskantní. Svět se přímo před našima očima samovolně diverzifikuje, počíná rozkládat na hromadu subjektů, které hájí výhradně či primárně jen vlastní krátkodobý prospěch, byť zpravidla zahalený do vznešeného pojmu »národní zájem«. Jejich obhajoba je sice obecně a v abstrakci v zásadě v pořádku, pokud ovšem nepřekročí hranici svobody druhého, jeho zájmů a potřeb, oslabení možnosti je hájit.

Mononárodní stát?

V této souvislosti nezapomínejme, že český stát nikdy nebyl fakticky plně suverénní. Skoro vždy patřil do nějakého širšího státního útvaru, nebo alespoň spojeneckého mocenského uspořádání (habsburská monarchie, spolu se Slováky do Československa, s ním do versailleského systému apod.). Navíc Česká republika je nyní státem nikoli mnoho, nýbrž mononárodním. V tom mnozí spatřují relativní jistotu státoprávního uspořádání, snazší řízení státu, formulování a prosazování národních zájmů. Mnohonárodní stát sice naopak přináší rizika soužití různých národů, kultur, náboženství a potenciálních konfliktů, nicméně stát posiluje vnášením pozitivních vlivů posouvajících všechny zúčastněné k novým obzorům a zítřkům, zatímco národní stát z podstaty věci na určitém stupni svého rozvoje začíná objektivně stagnovat.  Členství v Evropské unii a její obrana jsou tudíž důležité jak z hlediska politického, sociálního či ekonomického (strategického), tak i z kulturní a identifikační perspektivy. Český národ pro svůj rozvoj potřebuje multikulturní, nikoli uniformní a unifikované prostředí.  Jedině multikulturalismus, nikoli ve smyslu nějaké »politiky multikulturalismu«, nýbrž ve významu objektivně existující pestrosti, nás může zachránit jako živé, tvůrčí a někam směřující společenství.

Český národ uzavřený v nacionalistických schématech minulosti s velkou pravděpodobností postupně zahyne. Nikoli kvůli muslimské invazi či náporu běženců z Východu, Asie nebo z Afriky, ale vlastního vnitřního vyhnití. Je nanejvýš potřebné si tato rizika připomínat každý den.

Ladislav ŠAFRÁNEK