Pochybný návrat do idylických dob

Žena má stát u plotny. Vychovávat děti a očekávat návrat muže-živitele z práce, aby mu zula boty a podala pantofle. Na počátku 90. let řada pravicových politiků hlásala, že je třeba vrátit manželky rodinám. Odvolávali se na údajnou idylu první republiky. Zřejmě vycházeli z nějakého filmu pro pamětníky, jen nemohu přijít na to, ze kterého.

Po této dělostřelecké přípravě následoval už hlavní směr úderu. Mateřské školy byly přece nástrojem komunistického kolektivismu. Vynořili se psychologové, tedy alespoň si tak říkali, kteří vyprávěli o škodlivosti pobytu dětí ve větší skupině od tak útlého věku. Pak už stačilo udělat jen krůček k tomu, prohlásit mateřské školy za zbytečné, ne-li přímo škodlivé. Pravicová zastupitelstva ve městech proto některé z nich zrušila. Šlo zpravidla o zařízení na lukrativních místech. O takto uvolněné pozemky a budovy se hned hlásili podnikatelé, kteří je houfně skupovali.

Hlasatelé přebytečnosti mateřských škol opomněli zmínit, že jejich tradice sahá hluboko do 19. století. Průmyslová revoluce vyžadovala spoustu pracovních sil, navíc ženy patřily k těm levnějším. Potřeba postarat se o děti v době, kdy rodiče pracují, zrodila už před 190 lety první opatrovnu, která vznikla v Praze pod Emauzy. V těchto zařízeních pobývaly stovky dětí najednou. Později se z opatroven vyvinuly mateřské školy, které si již kladly vyšší cíle než jen pohlídat své svěřence, aby nepobíhali sami po ulicích.

Když byly na počátku 90. let minulého století vyhlédnuté budovy rozprodány, opustila se rétorika nadbytku mateřinek. Za velké peníze z obecních kas, leckdy za přispění státu, se stavěla nová zařízení pro předškoláky. Manželé nevydělávali tolik, aby jejich drahé polovičky mohly zůstat doma. Ale hlavně, většina žen se už nechtěla spokojit s rolí domácí puťky. Chtějí také něco dosáhnout, najít své uplatnění a prosadit se. Takže politici museli obrátit a nyní hovoří o potřebnosti mateřských škol pro sladění rodinného a pracovního života rodičů. A světe, div se, i o přínosu pro děti, které se začleňují do společnosti a dozvídají se nové věci. Vedle školek zřizovaných obcemi či kraji ovšem fungují i soukromé, které mají zpravidla tak vysoké poplatky, že jsou přístupné jen bohatší vrstvě.

Z 19. století nám ale nezbyl jen nápad, jak se postarat o děti pracujících rodičů, především matek, ale kupodivu stále i nerovnost platů mezi muži a ženami. V tomto případě bude náprava zřejmě trvat ještě déle než u mateřských školek, v nichž je stále nedostatek míst.

Miroslava MOUČKOVÁ