Prvomájový komentář Bohumila Smutného: Pracujeme naplno, ale žijeme napůl. Důstojnost na splátky a 1. máj jako výzva

Většina zaměstnanců v České republice i v roce 2025 nedosahuje na minimální důstojnou mzdu. Z pohledu levice je tato skutečnost důkazem hluboké strukturální nespravedlnosti současného ekonomického systému. Svátek práce tak není oslavou, ale výstrahou.

1. máj je dnem, kdy si připomínáme historický boj pracujících za svá práva. Ale letošní připomínka nepřichází jako oslava. Přichází jako varování. Data za rok 2024 ukazují, že většina zaměstnanců v České republice stále nedosahuje na tzv. minimální důstojnou mzdu – tedy takovou, která pokrývá běžné životní náklady bez nutnosti neustálého strádání.

Podle výpočtů odborníků činila minimální důstojná mzda v roce 2024 částku 45 865 Kč hrubého měsíčně. V Praze, kde jsou náklady vyšší, dokonce 53 953 Kč. Tato částka by měla pokrýt náklady na bydlení, stravu, dopravu, zdravotní péči, vzdělání i základní volnočasové potřeby. Jinými slovy: nemluvíme o luxusu, ale o běžném, důstojném životě.

Přesto 63 % zaměstnanců na tuto částku nedosáhne. V hlavním městě je situace jen o něco málo lepší (59 %), ale i tam zůstává většina pracujících pod touto hranicí. Zvláště alarmující jsou čísla pro ženy (72 %), mladé lidi do 35 let (68 %) a i mezi muži je to více než polovina (56 %), kdo zůstává pod důstojnou mzdou.

Z marxistického pohledu je tato situace logickým důsledkem kapitalistického hospodářského uspořádání. Práce zde není chápána jako lidské právo ani společenský přínos, ale jako náklad. Čím nižší cena práce, tím vyšší zisk. Všechno nad rámec toho, co je nezbytné k přežití pracovní síly, se kapitalistickému vlastníkovi vyplácí jako nadhodnota – základní kámen jeho bohatství.

To, že většina lidí nemůže pokrýt své náklady i při plném úvazku, není „chyba v systému“. Je to systém sám. A největší důkaz? Bydlení. Ceny nájmů a hypoték rostou dramaticky, přestože mzdy stagnují. Tisíce lidí pracují, ale nemohou si dovolit žít ve městě, kde jejich práce probíhá. V praxi to znamená, že podíl na bohatství, který pracovník vytváří, se k němu nikdy nevrátí – je okamžitě přesměrován na účty majitelů nemovitostí, energetických firem a zaměstnavatelů.

Právě proto je 1. máj stále aktuální. Ne jako sentimentální připomínka dob minulých. Ale jako výzva – a připomínka, že důstojné pracovní a životní podmínky nebyly nikdy darem, ale výsledkem organizovaného odporu.

Přes 150 let si pracující musí připomínat, že důstojnost práce nemůže být podmíněna ziskem kapitalistů. Nestačí pouhé zvyšování minimální mzdy. Potřebujeme zásadní přehodnocení toho, komu slouží ekonomika, kdo rozhoduje o rozdělení bohatství a jak je definována „spravedlnost“ v systému, který považuje zisk za vyšší hodnotu než lidský život.

Odpověď není v daňových úlevách pro zaměstnavatele ani v motivačních příspěvcích. Odpověď je v organizaci pracujících, v otázce vlastnické moci nad výrobou, v prosazení demokratické kontroly nad ekonomikou – tedy za socialismus.

Pokud většina společnosti nedokáže důstojně žít ze své práce, pak je třeba říct nahlas: tento systém selhal. A pokud má být 1. máj víc než jen přehlídkou transparentů, pak musí být dnem, kdy se znovu ptáme: pro koho pracujeme – a proč z toho nežijeme?

Autor je zastupitel za Stačilo v Jihomoravském kraji.