Vzpomínáte? O jaké republice sním, o republice, kde si všichni budeme rovni. Tak nějak nám to před více než třiceti lety sliboval Václav Havel. A skutečnost? Jsme si v polistopadové republice skutečně všichni rovni? Je si stejně rovný pan Bakala se svými bývalými nájemníky bývalých podnikových bytů v Ostravě? Kdybych chtěl vytvořit jen seznam těchto nerovností, asi bych popsal celé noviny, stejně jako jen vyjmenování nedodržených Havlových slibů, na něž se ostatně už stejně zapomnělo. Proto jsem se zájmem poslouchal všechny tři naše nejvyšší představitele. Ta čtvrtá v pořadí, Markéta Pekarová Adamová nevystoupila před kamery. Nedivím se. Co by tak vlastně měla říct?
Pokud jde o prezidenta Zemana, jako vždy bylo možné se nad lecčíms z jeho projevu zamyslet. Pokud jde o premiéra Fialu, neuměl jsem si několik minut po jeho vystoupení téměř nic zopakovat, tedy kromě toho, že nás čeká krušné období. Byla to směsice krásných profesorských slov, z níž si těžko vzít nějaké poučení. To, že nás čekají složitosti, není novinka. A řešení? To naznačují první činy nového kabinetu. Stačí jen připomenout, jak zatočili se mzdami učitelů a jak rozhodli v případě prozatímního zrušení DPH u elektřiny, které pro poslední dva měsíce minulého roku zajistila odcházející vláda. Nic v brzké době nepomohou »hry lásky ošidné«, které umožnily naplnit hospody, hotely, restaurace na silvestra a ve dnech kolem něj a zrušení nouzového stavu, jež určité skupině především mladších lidí umožnilo se bezbřeze bavit bez ohledu na koronavirus. Nic tedy nového. Jen jedno přibylo. V pozadí za premiérem – vedle naší státní vlajky a vlajky EU, se ocitl nově i prapor NATO.
Byl tu však i třetí projev. V době kdysi určené pro prezidenty. Určený čas převzal předseda Senátu Miloš Vystrčil. Stačilo prvních několik vět a všichni jsme mohli pochopit, že přišel nový Mesiáš. Vyzval nás k solidaritě, k tomu, abychom si vlastně všichni podali ruce a táhli za jeden provaz. Ty problémy, které nás čekají, musí nás sjednotit, odvrhnout partikulární a stranické zájmy. Jsme, alespoň podle něj, jeden celek s jedním cílem, tedy prosperita naší vlasti. Musíme spojit své síly, aby tento rok, rok 2022, byl »požehnaný«. Tak Miloš Vystrčil zakončil své novoroční vystoupení. To slovo je ovšem nové ve slovníku našich politiků. Ani guru listopadového převratu u nás ho nikdy nepoužil. Je totiž spojeno s vírou a v minulých stoletích se vyslovovalo častokrát. I proto přijížděli kněží a kropenkou »požehnat« polnostem, stavbám, žoldnéřům táhnoucím do boje, praporům a novým zbraním, které byly připraveny pro další vraždění. Jen o »požehnaném roku« pro všechny jsem slyšel poprvé. Možná proto, že nechodím do kostela a na kázání znovu se kupředu deroucí katolické církve. Možná také proto, že rok nelze »požehnat« kropenkou.
A tak jsme zřejmě slyšeli projev, jenž předznamenal zřejmě už »požehnanou« kandidaturu Miloše Vystrčila na Hrad. Jenže ono slavné »v tomto znamení zvítězíš«, jež císaři Konstantinovi pomohlo údajně vyhrát válku, tedy objevení se kříže na obloze, už patří minulosti a stejně mělo sloužit jen k vzniku dalších křesťanských legend, je v našem století anomálií. Možná, že to pan Vystrčil nepochopil, anebo »přes Boha« se chce dostat až na Hrad. Možná…
Jaroslav KOJZAR