Rumburská vzpoura. Co komu dnes řekne tato historická událost? Pochlubí se aspoň základní znalostí ti, kteří absolvovali na střední škole celkem slušně dotovaný dějepis? Jisté mezery ve vědění byly zřejmé i ve vystoupeních bývalých i současných vysokých vojenských činitelů na březnovém setkání vojenských veteránů v Praze v sále ministerstva obrany v ulici Na Valech u příležitosti 105. výročí Rumburské vzpoury.
Rumburská vzpoura byla původně »hladovým« vystoupením českých vojáků zařazených do náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády. Byla spontánně zahájena 21. května 1918 v severočeském Rumburku. Vojákům došla trpělivost. Zásobování potravinami bylo dlouhodobě krajně nedostatečné, měli hlad a nouzi. Rakousko-uherský erár totiž dodělával. Nadřízení důstojníci se uchylovali k fyzickým trestům a šikaně. To vše se slilo v odpor a nenávist vůči vojenské mašinérii mocnářství, které se mělo za pár měsíců zhroutit. Z toho všeho mi plyne, že šlo i o velké protiválečné vystoupení českých vojáků. Stanko Vodička, označený za hlavního vůdce vzpoury, František Noha a Vojtěch Kovář byli v Rumburku odsouzeni stanným soudem a popraveni. Jiní muži byli souzeni a popraveni v Novém Boru. Na šest stovek vojáků bylo uvrženo do vězení v terezínské Malé pevnosti, přičemž do konce války jich na těžké podmínky žalářování několik zemřelo, jiní na následky této kalvárie krátce po ní.
Čeští vlastenci, již cítí úctu ke svým předkům, by měli mít o Rumburské vzpouře povědomí. Rozhodně vyšší, než měli páni armádní činovníci, z nichž jeden se na zmíněné akci uřekl, že si »včera přečetl, o co tehdy šlo«. Tak to byl vyložený trapas.
Tak jako je nutné znát místa vzepětí národního odboje proti fašismu a nacismu a místa národního útlaku a hoře, patří se aspoň jedenkrát zajet třeba na novoborský Lesní hřbitov, kde jsou někteří Rumburští hrdinové (jak je nazývá například velký znalec této části historie badatel Josef Doškář) pohřbeni a mají pomník. Hlavně však je třeba rozumět podstatě této vzpoury a chápat s odstupem století, že její účastníci, ať už vědomky, či nevědomky, se stali součástí procesu, jenž nahlodával Rakousko-Uhersko. Na jeho rozvalinách vznikla Československá republika. Rumburští rebelové byli zastřeleni několik měsíců před pádem monarchie.
Jak zaznělo na setkání k půlkulatému výročí Rumburské vzpoury z úst prvního místopředsedy Svazu vojenských veteránů ČR Emila Kulfánka, ministerstvo národní obrany první ČSR i prezidentská kancelář odmítavě odpovídaly na žádosti přeživších této vzpoury, aby i oni byli uznáni jako bojovníci za národní osvobození. Rozumějme, že v kancelářích ministerstva zasedali zejména bývalí legionáři, kteří vyčítali vojákům 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády, že měli ve Velké válce přejít »na druhou stranu« a připojit se k nim. Byli zajati v boji a namísto čs. legií volili výměnu zajatců s vidinou návratu domů. V květnu 1932 odpověděla vojenská kancelář prezidenta T. G. Masaryka, že Rumburská vzpoura nebyla aktem národnostním, nýbrž vojenskou hladovou vzpourou. Nesměřovala proti rakouskému státu. A nelze prý, dle dobového vyjádření úředníků, souhlasit ani z výchovných důvodů, kvůli morálce a vojenské kázni mužstva, a proto »nemůže vojenská správa podporovati uznání snah organizace rumburských vzbouřenců«.
»Nebyl to odboj, ale přesto vzbouřenci byli hrdiny,« vysvětlil Kulfánek. Na otázku z pléna, jak se tedy k Rumburské vzpouře staví současná Armáda ČR, odpověděl brigádní generál Jaroslav Míka. A překvapil: Jak víme, výklady českých a československých dějin jsou spjaty s vládnoucí politickou garniturou, čímž je ovlivňováno veřejné mínění, pravil pan generál. Výklad dějin nemůže být černobílý, v každé době se Rumburská vzpoura jinak vnímala – z pohledu legionářů to protirakouský odboj nebyl, ještě před 40 lety by to byla sociální revoluce, řekl.
Každý nehledá potěšení v zavrtání se do análů historie, ale zhlédnout film inspirovaný událostmi vzpoury Hvězda zvaná pelyněk s vynikajícími výkony našich herců by snad zvládl každý.
Monika HOŘENÍ
Badatel Josef Doškář, člen ČSBS a ČsOL, napsal o Rumburské vzpouře publikaci.
