Rozesmátá rodina se schází u bohatě prostřeného stolu. Takovým výjevem lákají reklamy různých nadnárodních obchodních řetězců české zákazníky k vánočním nákupům. Podle údajů o poklesu maloobchodních tržeb totiž Češi začínají ve strachu z vysokých cen energií škudlit i na jídle. Je třeba jim připomenout, že tyto svátky mají být podle současné tradice především obdobím hojnosti. Jenže reklamní vícegenerační veselí má nepominutelné trhliny. Řada lidí, zejména seniorů, svátky vyhlíží s obavami. V chladných bytech oblečeni do Markétiných svetrů za svitu té nejslabší úsporné žárovky zůstávají sami. I kdyby rozžali všechny lustry a otočili kohoutky topení na nejvyšší stupeň, moc by se vlastně nezměnilo. O vánocích na řadu lidí doléhá místo radosti smutek. Vzpomínají na své blízké, s nimiž se už nikdy nemohou setkat, znovu bolestně prožívají každou ztrátu.
Jejich osamění si na Facebooku všimli mladí před třemi lety v první vlně coronavirové pandemie. Rozběhla se akce, že každý se má v okolí porozhlédnout po starším sousedovi či sousedce, kterým by mohl pomoci. Nešili se jen roušky, zvedla se vlna solidarity s osamělými a často nemocnými. Taky jsem to zažila, když mladší sousedé s dětmi, kteří mě dřív sotva pozdravili, náhle zjistili, že mají na dosah »svou stařenku«. Abych se nenakazila, nosili mi nákupy a namátkou, ovšem důsledně, každý den kontrolovali, zda se někde necourám. Po měsíci jsem je umluvila, aby mě pustili ven, že už to doma nevydržím. Uznávám, že mi nevyčítali, že jsem neposlušná stařenka, a smířili se s tím. Nicméně naše vztahy pandemické ohrožení podstatně zlepšilo. I když zjistili, že mám dost kamarádů a kamarádek, takže vlastně osamělá nejsem, stále se starají, jestli jsem v pořádku. Občas mi přinesou i buchtu nebo dortík, které upekli, na oplátku jim vozím květiny ze zahrádky, k Vánocům si dáváme drobné dárky.
Ne všude se ale zřejmě povedlo, aby se mladší začali zajímat o to, jak se daří jejich starším sousedům. Někde facebooková akce nepřežila kliky na další novinky. A tak se Vánoce stávají pro nemalou skupinu »nereklamních« obyvatel skutečnými svátky samoty. Změnit to ale může jen jejich okolí, když nebude lhostejné. Situace, kdy se lidé uzavírají do ulity svých nemalých starostí a kdy je vláda den co den straší, tomu příliš nenahrává. Rozlomit tato pouta obav, kdy z úsporných důvodů bylo světlo na konci tunelu zhasnuto, bude velmi obtížné. Ale pro ty, kterým záleží na osudu druhých, to není nemožné.
Miroslava MOUČKOVÁ
