Světlo a naděje aktivuje voliče

Pozoruji, že levicoví lídři včetně komunistických vycházejí stále ze stejné domněnky jako já v minulosti: »Nespokojení občané chodí k volbám, aby situaci změnili.« V tomto duchu jsou takřka všechny soudobé levicové články. Cílem autorů je: »Burcovat čtenáře tím, že se v nich vyvolává pocit nespokojenosti.« Praktickým důsledkem je snižování volební účasti u levičáků, což nahrává vítězství pravice.

Proč?

Zahraniční výzkumy a experimenty ukazují: Nespokojení občané chodí méně k volbám. Na první pohled je to nelogické. Obrazně, emoce a rozum je jako krk a hlava. Je to krk (emoce), který natáčí hlavu (rozum) určitým směrem, aniž si to hlava uvědomuje.

Tento problém jsem si testoval modelově na volebních grafech. V dnešní době jsou levicově orientovaní voliči více nespokojení než pravicoví. Model grafu s korelacemi mezi volební účastí a volbou levicových stran mi potvrzuje, že levicoví voliči chodí méně k volbám. Toto považuji za současnou zákonitost.

Spokojenost a nespokojenost není záležitost rozumu, ale emocí, prožívání. Pokud by to byla záležitost rozumu, pak by stačilo si říci: Od nynějška budu spokojený. Takto to nefunguje, rozum většinou pouze racionalizuje emoce.

Při vyvolávání prožitku nespokojenosti se spouští skepse, prožitek bezmoci a beznaděje. To se promítá i v pohledu na volební účast. Při představě své volební účasti se vyvolává u nespokojených prožitek skepse a rozum to jen obhajuje: Proč jít k volbám, když stejně nic nezměním. Můj hlas nic neovlivní. Stejně vyhraje pravice, ať půjdu k volbám nebo ne.

Co obecně voliči chtějí? Chtějí vidět optimistickou perspektivu, tu svou. Pravicoví občané jsou spokojenější s politikou pravicových vlád a vidí světlou budoucnost pravice. To jim dodává větší optimismus a rozum jim zdůvodní účast ve volbách: Podpora pravice má smysl, proto je dobré jít k volbám.

Co obecně chtějí pasivní levicoví voliči? Aby někdo konečně zatočil s tím bezcitným kapitalismem, kde bohatí vydělávají i na krizích. Drahá elektřina, drahý plyn? Peníze jdou do něčích kapes. I na inflaci dovedou ti nejbohatší ještě více zbohatnout: Až začnou docházet těm dole peníze, ti začnou pod cenou prodávat své majetky. Až začnou malé firmy krachovat, ti nejbohatší je za babku začnou kupovat a likvidovat jako konkurenci svých velkých firem.

Jenže současná levice ani komunisté nepředkládají voličům přesvědčivý program, jak trvale porazit ve volbách vítězící pravicové strany, jak zatočit s tím zatraceným bezohledným kapitalismem, jak zatočit s energetickými šmelináři, kteří vydělávají pouhým překupováním elektřiny, plynu, ropy. Osobně je považuji za příživníky, kteří nic nevyrábí, nic nezhodnocují, pouze navyšují ceny v duchu tržní ekonomiky »trhni, co nejvíc můžeš«.Naše vláda jim ještě cílevědomě umetá cestičku, a tak bezohledně trhají a trhají.

Blýská se na časy?

Delší dobu pozoruji, že se »blýská« na lepší časy. Světlo nepozoruji nahoře, u levicových stran, u levicových lídrů, ale dole mimo politickou sféru. Tam se začíná nenápadně podkopávat základna dravého kapitalismu. Samotný kapitalismus je jev, projev prokapitalistických občanů. Když je ve společnosti mnoho prokapitalistických občanů, pak ve volbách vítězí pravicové strany prosazující kapitalistické zřízení. Dopadem je vytváření prostředí pomocí zákonů, které umožňuje bohatým co nejvíce bohatnout i na úkor lidu. Tento stav je nutné změnit.

Mezi naivní představy mnohých levicových lídrů patří představa, že takřka všichni chudí z ekonomických důvodů jsou pro levici. Omyl, v řadách chudých je dnes velké množství občanů, kteří s obdivem vzhlížejí ke svým vykořisťovatelům, fandí jim a jsou ochotni jim oddaně sloužit. Jako sluhové bohatých a mocných mají pocit, že jsou víc než obyčejní lidé.

Nikdo nemá tolik, aby nemohl toužit mít ještě více. Egoistická touha »mít více než druzí« je neukojitelná. Ani egoisté v současné vládě se neuspokojují s tím, čeho dosáhli, a chtějí ještě víc. Proto se bratříčkují se silnějšími vládami (Německa, USA) a chtějí se zavděčit elitám EU. Ze své příčky společenského žebříku s obdivem vzhlížejí nahoru a na lid pod sebou se dívají jako na méněcenný. V duchu liberalismu »každý se má starat o sebe« se starají především o sebe, o svou vlastní kariéru.

Apelace levicových politiků na sociální cítění pravičáci vnímají pouze jako kariéristický populismus. No, v některých případech mají pravdu, v řadách úspěšnějších levicových stran a hnutí existují i politici s egoistickým smýšlením. Nasadí si »maskovací pláště« a v rámci své kariéry jsou ochotni hlásat levicové ideje. Pokud dostanou lukrativní nabídku od pravice, bez studu ji využijí. Nepřevlékají kabát, pouze odhodí maskovací plášť.

Zahraniční psychologické výzkumy a experimenty dokládají, že politická orientace je silně ovlivňovaná úrovni emoční inteligence. Tam patří i schopnost empatie. Levicově orientované osoby mívají vyšší emoční inteligenci, tím i více rozvinutou schopnost empatie.

Z toho lze logicky odvodit, že členové současné pravicové vlády mají nižší emoční inteligenci, nemají rozvinutou empatii. Svou psychiku považují za normu. Proto jsou přesvědčení, že levicoví politici nejsou k levicovosti motivovaní svou vyšší emoční inteligencí, ale pouze kariéristickým populismem. Jen populismem kvůli získávání hlasů voličů, si dovedou vysvětlit jejích levicové programy.

Rozvoj empatismu

Kde je to světlo, blýskání? Ve společnosti se začalo rozvíjet neformální hnutí – empatismus. Empatismus není opakem individualismu jako je kolektivismus, jehož filozofie vychází z humanismu jako dogma. Empatismus je návrat k přirozenosti člověka jako druhu. Předmětem není potlačování osobností, ale naopak plný rozvoj osobnosti, kam patří rozvíjení schopnosti empatie. Ta motivuje člověka přirozenou cestou k humánnímu chování i bez morálních kodexů a dogmat.

Personalistika firem: Nečetl jsem inzerát firmy »Hledáme egoisty, individualisty bez empatie«. Stále častěji je u uchazečů o zaměstnání vyžadována schopnost empatie, protože pomáhá udržovat dobré mezilidské vztahy na pracovištích. Tím se zvedá produktivita a kvalita práce. Mnohé firmy organizuji pro své vybrané pracovníky kurzy, kde se rozvíjí schopnost empatie. Rozvíjení ekonomiky prospívá empatie u pracujících nikoli egoismus.

Školství: Ve vzdělávacích plánech a programech není cílem rozvíjení egoismu (základna kapitalismu), ale naopak rozvíjení schopnosti empatie. Tak jako jsou u nás některé základní školy orientované na sport či jiné aktivity, v zahraničí přibývá škol více zaměřených na rozvíjení empatie u žáků.

Psychologické poradny: V žádném článku o partnerských vztazích jsem nečetl doporučení »vybírejte si za partnera egoistu«, naopak mnohá varování »vyhýbejte se egoistům, osobám bez empatie«.

Rodičovská výchova: Rodiče s empatií dovedou své děti citově mnohem více uspokojovat. Jejích děti jsou pak šťastnější nezávisle na množství a ceně hraček. Naopak egoističtí rodiče (individualisté bez empatie), nedovedou rozpoznat citové strádání u svých dětí a místo citového uspokojování se snaží je uspokojovat materiálně: drahé hračky, drahá oblečení, počítačové hry, … Výsledek? Přibývalo rodičů bez empatie, proto již delší dobu přibývá počet dětí s poruchami chování.

Zajímavosti je, že řada bezohledných egoistů si nárokuje empatické chování u jiných, aby se k nim empaticky choval personál v nemocnicích, v obchodech, na úřadech aj.

Žijeme v přelomové době, kdy se ve společnosti začíná budovat základna antikapitalismu. Časem začne přibývat v generacích počet empatických občanů a tím i levicově orientovaných. Za čas se budou děti učit o egoismu jako projevu sociální nevyzrálosti, jako o sociálním handicapu. To povede k trvalé porážce ideologie individualismu ve veřejném prostoru. Pak začnou trvale udržitelně vítězit levicové strany, které demokratickou cestou ke zděšení pravičáků začnou bourat kapitalistické zřízení.

Rodiče v USA se delší dobu mnohem více zajímají o psychologii i v oblasti výchovy. Od individualistické výchovy vedoucí k bezohlednému egoistickému chování se tam upouští. Rodiče se více zajímají o citové uspokojování svých dětí a rozvíjení empatie. To vede k narůstání počtů levicověji smýšlejících mladých občanů, voličů, ke zděšení pravicových politiků v USA.

Lidé vždy šli za vůdcem, který ukazoval světlo, cestu ke světlé budoucnosti. »Je lepší jít optimisticky za vzdáleným světlem, než trpět bezmoci a beznaději ve tmě.« Levicoví lídři by měli místo permanentní a stereotypní negativní kritiky začít ukazovat světlo majáku, byť vzdáleného. To začne dodávat levicovým voličům optimismus a chuť jít k volbám.

Stanislav HENDRYCH