Válečná maturita

Bývalého ředitele gymnázia v Trutnově Mgr. Adolfa Gréce jsem poznal v roce 2009. Na jeho vypravování o maturitě v kritickém roce v červnu 1942 nelze zapomenout. Shodli jsme se, že nepříjemné věci přicházejí v triádách. Takto jsem zaznamenal profesorovy vzpomínky:

První smůla. České menšinové gymnázium v Trutnově bylo zrušeno koncem září 1938. Nás studenty z části přesunuli do nedaleké Úpice. Ani tam neobstálo. Nabídli Náchod případně Jaroměř.

Smůla druhá. Do školy jsem denně dojížděl vlakem z Červeného Kostelce do Jaroměře. Den před maturitou 1. června mi nabídl otec děvčete, které jsem doučoval, abych u nich raději přespal. Byl hlavním pokladníkem na jaroměřské stanici ČMD. Na vlaky nebylo spolehnutí. Nabídku jsem přijal, nechtěl riskovat, že se třeba do Jaroměře ani nedostanu. Nikoho z nás nenapadlo, že se musím policejně, i když šlo o jedinou noc, přihlásit.

V mansardě jsem si rozložil všechno učení, mapy a vše si ještě »za pět minut dvanáct« opakoval. Ráno v sedm hodin se ozvalo třískání do dveří a policejní povely. Vyskočil jsem z postele a kouknu z okna.  Prostranství před nádražím obležené vojáky, připravené kulomety a auta. Hledali Heydrichovy atentátníky. Do pokojíku ke mně vtrhli tři Němci s puškami a nasazenými bodáky. Chtěli ausweis. Já jsem ještě jako student žádný neměl, a tak jsem ukázal jen legitimaci na dráhu. Hlavně se chtěli přesvědčit, že jsem v Jaroměři policejně přihlášen. Zachránila mě má dobrá znalost němčiny. Vojenskou patrolu jsem nepřesvědčil. Zavolali důstojníka. Přišel nadporučík a začal výslech. Nejvíc ho zajímaly rozložené mapy protektorátu a Německa.

Chytil se ale toho, že jsem studoval v Trutnově. Dával mi otázky na tělo z »trutnovského místopisu«. Obstál jsem. Poslední otázka mě zaskočila. Kde bylo železářství a jaký obchod byl naproti? Věděl jsem, že velké zelinářství. A co se tam stalo? »Múza« mě osvítila. Vzpomněl jsem si, že dcera obchodníka se zeleninou dostala pravděpodobně z tropických plodů lepru. Měl jsem vyhráno. Nadporučík mi sdělil, že v Trutnově sloužil.

A konečně smůla třetí. Souvisela s maturitou z českého jazyka, resp. české literatury mezi dvěma válkami. S profesorem Procházkou jsme dospěli přes surrealismus až k Vladislavu Vančurovi. Byl to můj oblíbený autor. Podrobně a s nadšením jsem o něm hovořil. Nastalo dusno. Předseda komise kategoricky rozhodl můj osud – ven. Teprve na chodbě mi můj profesor sdělil, že Vladislav Vančura byl podle sdělení rozhlasu předešlého večera jako nepřítel říše zastřelen. Profesor Procházka přesvědčil předsedajícího, že nejde o provokaci. Zkoušku jsem mohl dokončit.

Naše třída neskončila u maturity dobře. Propadlo 13 studentů z jednatřiceti – nevyhověli především z německého jazyka a německé historie.

Jako kvalifikovaný středoškolský profesor jsem vstoupil na půdu bývalého českého menšinového gymnázia v Trutnově v říjnu 1949. Na válečný rok 1942 a heydrichiádu jsem nikdy nezapomněl.

Vzpomínku zaznamenal Jaroslav ŠTRAIT