Před 80 lety došlo na Volyni k událostem, které, aniž by si to současníci i přímí účastníci uvědomovali, předznamenaly pozdější vývoj ukrajinského politického vedení, a především stav jeho morálního zdraví.
Tehdejší vedení OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) se rozhodlo zbavit se polské národnostní menšiny, která zde žila po staletí. Způsob provedení se vyznačoval bezpříkladnou brutalitou a těžko pochopitelnou nenávistí a naplňoval skutkovou podstatu pojmu »genocidium atrox« – ukrutné vyvražďování.
Rozhodl jsem se zveřejnit svědectví přímé účastnice událostí, která, dá se říci, přežila vlastní smrt. Podotýkám, že svědkyní z obce Hurby byla Irena Gajowczyk (za svobodna Ostaszewska), které v té době bylo méně než sedm let. Její svědectví jsem nucen vzhledem k omezenému publikačnímu prostoru v Naší pravdě zkrátit.
Události, které tak tvrdě změnily její život, nastaly na počátku června 1943. Rodina, z níž paní Gajowczyk pocházela, se skládala z rodičů a pěti dětí. Zde je její svědectví.
»Začala řež, banderovci se naslepo oháněli sekerami a noži po každém, na koho narazili. Několik banderovců přiběhlo k mé matce a jeden z nich ji udeřil do hlavy sekerou. Máma upadla a upustila z rukou Tadzia (nejmladší dítě). Plazila se ještě a zakrvácenému Tadziovi dala z prsu pít. Zanedlouho banderovci opět přiběhli k mé matce. Ještě žila, když z ní strhli šaty a uřezali jí prsy. Máma i Tadzio strašlivě trpěli. Matka si v hrozné bolesti vyrvala vlasy, zcela se změnila, bála jsem se jí…
Vyděšená jsem proseděla noc u zavražděné mámy a bratra. Viděla jsem i jiné povražděné, moc jsem se bála. Byla mi zima, protože jsem byla jen v košilce. Postupně začali z obilí vycházet obyvatelé Hurbů. Objevila se moje sestra Lodzia, kterou k sobě vzala teta. Z lesa přišel otec, který byl velice zoufalý, když přišel na místo popravy matky a bratra. Nedaleko nich ležel rovněž zabitý bratr Marcel a těžce zraněná sestra Stasia. Otec pohřbil matku, dva bratry a souseda v zahradě. Muži pochytali své koně, našlo se několik vozů a bryček a začali jsme se připravovat na odjezd do Mizocze.
Poté, co jsme ujeli několik kilometrů po lesní cestě, zastoupili nám cestu banderovci a křičeli: Sjuda idut Lachy (jedou sem Poláci)! Všichni se rozběhli po lese. Nakonec jsem se ztratila, ale na dohled jsem měla vozy s koňmi. Běžela jsem k otci a viděla, jak ho banderovci strašně bili, a já jsem stála a hrozně křičela. Viděla jsem, jak naší sousedce Wasilkowské na pařízku usekávali hlavu. Můj křik byl tak hrozný, že jeden z banderovců se ke mně rozběhl a s rozmachem mi vrazil nůž pod hrdlo, a já jsem dále křičela a nemohla se hnout z místa.
Otce bili do hlavy a do obličeje, strhli z něj oblečení, a když mě podruhé uviděli, rozhodli se to se mnou skončit. Probodli mi pravou dlaň nožem a dvakrát bodli do předloktí levé ruky. Upadla jsem. Jeden z banderovců mě chytil za kůži na zádech tak, jak se chytají kočky, a kůži, co držel v ruce, odřízl nožem, potom mě ještě dvakrát udeřil nožem mezi lopatky a hodil do ohromného mraveniště. Asi jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala, byl den, všechno mě bolelo, a mravenci mě tak kousali, že jsem hodně opuchla. Mravence jsem měla v puse, v nose i v ranách. Odplazila jsem se z mraveniště, měla jsem žízeň, a proto jsem trhala ještě zelené jahody a tak jsem dorazila na cestu a s hrůzou jsem spatřila člověka staženého z kůže, přivázaného ke stromu – byl to můj otec. Vedle něj ležela uťatá hlava sousedky Wasilkowské, pokrytá mravenci.
Po nějaké době jsem uslyšela, že přijíždějí povozy, bála jsem se, ale neměla jsem už sílu se ukrýt. Ležela jsem u cesty. Pamatuji se, že mě zdvihl voják (německý) a já jsem prosila, aby mě nezabíjel. Něco říkal, ale nerozuměla jsem mu. Po chvíli jsem spatřila svého strýce Aleksandra Warnawského, který Němcům vysvětloval, že mě zná, neboť dříve poznal mého otce, přivázaného ke stromu. Němci se o mně začali starat, uložili mě na vůz a dali mi napít sladkou kávu, jejíž vůni si budu pamatovat do konce života…
Ukázalo se, že jsem v lese proležela tři dny. V Hurbech se objevila moje sestra Lodzia, které se podařilo utéct z lesa. Musím dodat, že nikdo nesbíral povražděné, nebyl na to čas ani prostředky. Němci omezili, z obavy před banderovci, dobu pobytu v obci. Ostatky povražděných byly banderovci znovu vyhrabány a rozházeny po polích a zahradách. Mě a sestru Lodziu si vzal na vychování můj strýc. Já jsem se dostala do německé nemocnice v Mizoczi. Rány se nakonec zahojily. Mám sedm jizev na těle, které mi již nepřekážejí, ale narušená psychika se ozývá po celý život. V r. 1958, po svatbě, jsem se usadila v Dolním Slezsku.
Přála bych si, aby se moje svědectví dostalo k co možná nejvíce lidem. Nechci, aby bylo zapomenuto, co dělali ukrajinští řezníci bez svědomí, kteří svou těžko představitelnou bestialitou stokrát převyšovali gestapo a NKVD. To byly státní organizace, které vznikly, aby ničily politické protivníky, a banderovci, kteří dnes říkají, že bojovali s Němci a se Sověty, zbabělým způsobem bojovali s civilním obyvatelstvem. Jen banditi a zbabělci bojují s dětmi a ženami! Jen devianti rozřezávají břicha a utínají prsa, a oni ve svých školách v Polsku učí ukrajinské děti, že to byli hrdinové.
Možná, kdyby tak nelhali, byly by s Ukrajinci jiné vztahy, ale takhle nevím, zda uslyším prosté, ale pro ně, zdá se, příliš těžké slovo: Prosím za odpuštění!
P.S.: Dlouho jsem se bála, zda to mám napsat. Strýc Warnawski mě od toho odrazoval, ale teď jsem to musela ze sebe shodit.«
Jen podotýkám, že svědectví paní Gajowczyk bylo zveřejněno před 20 lety v periodiku Poláků vyhnaných z východního polského pohraničí Głos kresowian.
Milan MORAVEC
