Očekávané i překvapivé výsledky zápasů provázejí také letošní mistrovství světa ve fotbale. Oblíbenost této hry, ačkoli si to většina z nás ani neuvědomuje, spočívá v podobnosti s běžným životem. Ten, kterého jsme podceňovali, náhle předčí namyšleného suveréna. Kdo nezanedbává přípravu na své povolání, bývá úspěšnější než lajdák. I když to neplatí úplně, protože stačí jediná dobře mířená střela a všechno je jinak.
Lidé touží být hrdí na svou zemi, i když k tomu leckdy nemají moc důvodů. Upínají se proto často k fotbalu, kde mohou společně s hráči svého týmu zažít pocit radosti. Těchto emocí využívají podnikatelé s nadějí, kterým se hezky česky říká bafuňáři. Odvrácenou stranou hry, která nás má ve skutečnosti jen bavit, je vybudování obřího »průmyslu«, kde létají nikoli stovky milionů, ale miliardy dolarů, eur a dalších měn.
Pokud mistrovství světa provázely pochybnosti o tom, jak vlastně bylo pořadatelství přiděleno Kataru, pak stačí jediná cifra. Naftařská země do mundialu nalila tři miliardy dolarů. A je to. Při překotné výstavbě stadionů, neboť nejde o stát holdující kopané, se přitom nijak nedbalo na zajištění slušných pracovních podmínek pro zahraniční dělníky. Podle zpráv v tisku za to část z nich zaplatila životem, údajně 6500. Pod trestem automatického udělení žluté karty zatrhlo vedení FIFA nápad, aby kapitáni mužstev vyběhli na trávník s duhovou páskou na ruce na protest proti utlačování této menšiny. Funkcionáři světového fotbalu se nechtěli nechat zatáhnout do politické kampaně, která by vedla k větším potížím než zákaz prodeje piva na stadionech, což zřejmě rozlítilo tradiční pivařské sponzory.
Fotbal je velmi populární zejména v zemích s nízkou životní úrovní, kde se k němu upínají tisíce lidí jako ke svému jedinému potěšení. Přináší jim totiž také pohádky o tom, kterak chudý chlapec ke štěstí přišel. Stačilo kopnout do mičudy a rázem vybředl z bídy, v níž se už po generace potácela jeho rodina. Když ještě v televizi na počátku migrační krize v roce 2015 vysílali zpovědi ekonomických uprchlíků, jeden mladík vyprávěl o strastiplné cestě přes Saharu. Podstoupil ji s myšlenkou, že se dostane do Anglie, bude tam hrát fotbal a zázračně zbohatne. Inu, netušil, že takto to nefunguje. Někteří hráči bojují o to, dostat se do sestavy národního družstva i proto, aby si jich všiml nějaký vlivný hráčský agent a sehnal jim výhodné, nebo ještě výhodnější angažmá.
Je jistě správné, aby baviči ze stadionů dostávali slušný plat, aby si nemuseli přivydělávat a mohli řádně trénovat. Jenže v současném fotbalu se tato zásada vymkla jakékoli logice. Za přestupy hráčů se platí nesmyslně vysoké sumy, hvězdy se topí v penězích, které nepotřebují ani k zajištění svých rodin, byť by byly hodně rozvětvené. Jenže kdejaký klub chce mít takovou star, která přitáhne diváky na stadiony a k televizním obrazovkám. Jde o další balík peněz, který se pohybuje v reklamě. Světový fotbal není čutaná na plácku s kamarády, ale gigantický byznys. Přesto řada z nás sleduje zápasy mužstev pod hlavičkou určitého státu, neboť některá jsou složená z hráčů, kterým snad o dané zemi leda tak vyprávěli rodiče.
Český tým se na letošní mundial neprobojoval, tak si můžeme volit svého favorita. Těší nás to, protože mistrovství světa i pro nás představuje pár hodin oddychu od starostí, jimiž jsme teď zavaleni.
Miroslava MOUČKOVÁ
