Do galerie skvělých československých novinářů se historicky zařadil také Jan Hrobař, jehož nedožitých 90. narozenin (10. března 1932 až 19. února 2010) jsme vzpomněli.
Byl redaktorem Rudého práva a v 80. letech minulého století i jeho zpravodajem v Jugoslávii. Z této nádherné země na Balkáně posílal do mateřské redakce v Praze pohotové zprávy a skvělé reportáže, které čtenářům skýtaly jasný obraz o životě, práci, radostech a strastech lidí této nejen slovanské země.
Jan Hrobař měl statečné a věrné srdce žurnalisty, a ani po státním převratu v ČSSR v listopadu 1989 nezběhl z barikády komunistických obránců socialismu. Již jako penzista velmi pilně psal se svým přítelem novinářem Zdeňkem Hořením do ostravského týdeníku Naše pravda a do levicového deníku Haló noviny. Přispíval na stránku komentářů Haló novin, ve svých analýzách kvalifikovaně rozebíral mezinárodní dění. Psal do posledních dnů svého žití.
Jan Hrobař stál také u kolébky Spolku českých novinářů a v lednu 1991 i Klubu Odkaz Julia Fučíka, který se zakrátko přejmenoval na Společnost Julia Fučíka. Zároveň se stal i redaktorem občasníku Kurýr vydávaného fučíkovskou společností, která letos v lednu oslavila 31 let svého trvání.
S mnoha českými vlastenci Jan Hrobař na demonstracích v Praze protestoval proti barbarskému a zločinnému bombardování Jugoslávie v roce 1999 letouny Severoatlantické aliance. Se senátorem Jaroslavem Doubravou se rovněž vydal do této krutě zkoušené bratrské země, aby o zločinném počínání agresorů podal v roli novináře svědectví. Své poznatky a znalosti vtělil do knihy Čas agrese (Nakladatelství Orego, 1999), kde kritizoval velmocenskou politiku USA a NATO. Odborně a informovaně psal o jednání Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, jehož verdikty považoval za jednostranné a nespravedlivé vůči Srbům.
Objevil klíčového svědka Djurdjeva
Každý novinář mívá pro svou tvorbu nějaké vzory, o nichž velkohubě nehalasí a nosí je ukryté ve svém srdci. Měl je i Jan Hrobař. Vedle smělého Julia Fučíka také chrabrého Jana Švermu. Proto o něm napsal knížku s titulem Tajně přes Balkán (Orego, 2001) – kniha je v mnohém objevná, autor totiž našel řadu nových faktů, která dosud nebyla veřejnosti známa. Hrobař knihu věnoval památce tohoto našeho národního hrdiny, jenž zahynul v Nízkých Tatrách za Slovenského národního povstání pod Chabencem při ústupu partyzánské brigády pod tlakem vojenské německé přesily.
Přes Balkán Jan Šverma putoval ilegálně na podzim 1939 z Paříže do Moskvy, vybavený kanadským pasem na jméno John Semek. Vydával se za inženýra zemědělských strojů na služební cestě. Jan Hrobař v knize líčí, jak v Bělehradě a dalších místech tehdejší Jugoslávie hledal stopy Jana Švermy při jeho tajném poslání na podzim 1939. Při tom hledal pamětníky, kteří se se Švermou setkali. A našel je. Jedním z nich byl Dragutin (Dragan) Djurdjev. Srb, který bojoval ve Španělsku v občanské válce na straně republikánů proti vojákům diktátora Franka. Djurdjev v boji utrpěl zranění a jako interbrigadista se pak dostal na léčení do SSSR. Z francouzského přístavu doplul do země Sovětů na lodi Sibir. Na její palubě se blíže seznámil s Josipem Brozem Titem, s nímž pak těsně spolupracoval.
V Moskvě se Dragan sblížil s Martou, dcerou Klementa Gottwalda, s níž se oženil. Dragan také Janu Hrobařovi pověděl další zajímavost, že mezi Gottwaldem a Titem se rozvinul více než přátelský vztah. Dle slov Dragana byl Šverma Gottwaldovi nejbližším soudruhem a měl k němu velikou důvěru. »Povím vám něco, co asi nevíte,« napjal Dragan Hrobaře. A prozradil mu cenné svědectví z Moskvy: »Byl jsem u toho, když padlo rozhodnutí, kdo pojede jako váš představitel do povstání na Slovensku. Gottwald neurčil, že to bude Šverma, bylo to jinak. Šverma se sám obrátil na Gottwalda a žádal ho, aby on byl do boje na Slovensko poslán. Bylo to Švermovo přání… Výslovné přání… Jak jsem jej poznal, nešlo o žádné chvilkové gesto, vyplynulo to z jeho konání.«
Jan Hrobař se ve své knize svěřuje, že byl Draganu Djurdjevovi vděčný za toto svědectví, zaznělo jako epilog ke Švermovu příběhu. Vystihovalo Švermovo rozhodnutí, když v Banské Bystrici před ústupem s partyzány do hor odmítl naléhání doprovodu, aby nasedl do letadla a odcestoval do bezpečí daleko za frontu: »Nepřijel jsem, abych tady pronášel jen projevy… Nikdy bych se nemohl nikomu podívat do očí, kdybych odešel z boje, opustil naše bojovníky.«
A Jan Hrobař v závěru své mimořádné knihy Tajně přes Balkán ke Švermovu statečnému rozhodnutí zdůraznil: »Zachoval se tam podle dávného příkladu českého krále. ‚Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!‘«
Jan JELÍNEK
7 komentáře
Nemohu nepřidat osobní vzpomínku. S Janem Hrobařem jsem se seznámil na ZOH 1984 v Sarajevu, kam ho vyslala redakce Rudého práva, aby vypomohl sportovnímu redaktorovi. Poté, co Květa Jeriová získala bronzovou medaili jsem se vydal za ní a trenérem Zdeňkem Cillerem dělat rozhovory a Hrobař se ke mne přidal. Mohl jsem ty rozhovory jako jediný, ale co nadělám, říkal jsem si. Pracně jsem se probojovával do přísně střeženého prostoru servisu jednotlivých výprav, uplácel jsem jugoslávské vojáky hrstmi odznaků a jinými upomínkovými předměty, zatímco Hrobař za mnou klusal a děkoval mi, jak je šťastný, že jde se mnou, protože není sporťák a nikoho z naší výpravy nezná. Konečně jsme stanuli před domečkem s nápisem Czechoslovakia. Otevřel jsem dveře a uvnitř seděl pan Ciller. Než jsem stačil promluvit, zahlaholil bůhví proč Hrobař: Buďte zdráv, soudruhu Potměšile. A Ciller, který měl rád komunisty jako osinu někde a možná ani neobliboval ústředního trenéra Jardu Potměšila, se na nás podíval jako na Marťany, mlčky odešel do vedlejší místnosti a zabouchl za sebou dveře. A bylo po veverkách.
Pan Hrobař byl jistě skvělý člověk. A já mám prostě slabost pro lidi s pevnou páteří.
Už to, že se soudruh Hrobař nevzdal své komunistické minulosti, svědčí o “charakteru” uvedeného novináře. A smutné je, že soudruh sice s vlastenci protestoval proti bombardování Jugoslávie, ale už neprotestoval proti etnickým čistkám a válečným zločinům Slobodana Miloševiče. Inu, komunista…
To, že Jan Hrobař po listopadu nezahodil do koše na odpadky stranickou legitimaci, což učinil bezpočet jeho soukmenovců a nepočal zakládat OF hovoří spíše v jeho prospěch,, to primitiv tvého druhu , bojovník proti komunismu po třiatřiceti letech nepochopí. Otírat si hubu o mrtvé je jen důkaz absolutní zhovadilosti. Napiš třeba komentář na téma dnešních tří komentářů v Haló novinách, které jsou o ničem, a to třeba s výstupem, že té tragikomické komunistické partě z Politických vězňů prostě chybějí “notičky” k imperiální fašistické agresi Ruska proti Ukrajině, což dokazují již třetí týden.
Moje komentáře jsou moje komentáře, ty tady nejsi od toho, abys mě mustroval a už vůbec ne, abys mi radil, o čem mám psát a do koho se trefovat. A kdo z nás dvou je primitiv – inu, když na tom trváš, tak já, ale já zase říkám:.Být idiotem v očích blbce je rozkoší labužníka.
Jinak sis svým útokem na mě patrně spletl saloon. Ale nehodlám s tebou zapřádat hloupé půtky, nejsem tady kvůli tvým názorům. Navíc s velkohubým čoklem jménem Max nebo Rex toho ke při stejně moc není.
“…etnickým čistkám…” Ta západní propaganda je pořád stejně hloupá. Však jí taky už skoro nikdo nevěří, proto režim musel přikročit k represím.
Komentáře jsou uzavřeny.