Žalobníček žaluje aneb Hele, Rakušane, komu tykáš?

Měli jsme, ještě v mých školních letech šedesátých, takový posměšný popěvek: »Žalobníček žaluje, pod postelí maluje…«, to když nějaký náš kamarád si šel plačky stěžovat soušce učitelce, že mu jiný kamarád podrazil nohu. Už ale neřekl, že mu podrazil nohu proto, že on, stěžováček, předtím podrazil nohu jinému kamarádovi, a ten si kvůli tomu rozbil koleno. Jiný příklad ze šedesátých let. Vladimír Menšík ve filmu Světáci křičí na Jiřinu Šejbalovou, majitelku bytu, že v něm byl v noci okraden sexuální volavkou (Jiřinou Bohdalovou): Já bych to šel udat na policii, ale jednak se mi to ekluje a jednak nevím, jestli to bylo v tomhle bytě… A další příklad udávání v dobách totality. Při slavnostním zahájení školního roku zněla před školou z amplionů Píseň práce a celé shromáždění taky solidárně zpívalo, a já byl svědkem toho, jak jedna z maminek natruc nezpívala a její kamarádka do ní loktem šťouchala, aby taky zpívala, jinak že bude mít kvůli tomu nezpívání průser… Mimochodem, pár týdnů nato jsem si ve hřbitovním kostele na Malvazinkách zaběhl na kůr, abych byl svědkem nějakého toho pozdvihování. Věřící něco zpívali, přede mnou na lavici ležel církevní zpěvník a já, člen sboru Ústředního pionýrského souboru, jsem v něm marně listoval, příslušné noty, ani slova neznaje, abych se také mohl přidat ke zpěvu. Vedle mě zpívající dědek do mě taky loktem šťouchal a syčel: Zpívej, zpívej!… A co Pavlík Morozov, udávající svého otce v dobách stalinských, které polistopadová politická equipa odsoudila jako doby nelidské?…

A nyní aktuální příklad toho, jak se žalování nevyplácí. Už celé týdny si na ochranu svého zdraví kupuju lahvinku Bylinného likéru od Božkova. V Bimarketu o dvě stanice autobusem dál od mého bydliště ho ještě do včerejška měli za Ká 130, zatímco v našem Amarketu za 170 Ká. I poukázal jsem předevčírem v našem Amarketu na tuto diferenci doufaje, že Amarket cenu srazí na 130 Ká. Já blbec! Amarket cenu nesrazil, naopak Bimarket zvedl cenu na 170 Ká. Prostě kartelové tamtamy zabubnovaly a zákazník-žalobníček, tedy já-alkoholik, zaplakal.

Co tím vším jsem chtěl říct, je snad jasné. Za německého protektorátu, plného občanského strachu a skryté, německým nacismem záměrně vyprovokované nenávisti také bujelo udavačství, které končilo koncentrákem nebo smrtí postiženého.

Takže nynější děcko, které udalo učitelku kvůli špatně pochopenému výkladu o práci s informacemi, souvisejícími s rusko-ukrajinskou válkou, a nynější ministr vnitra, který vydal směrnice, ve kterých drze tyká (jím opovrhovaným) spoluobčanům, aby udávali, udávali a hlavně udávali, to všechno je jen výplodem současné zpupné a válkychtivé politické equipy, kterou pomohl přivést na svět ústavní soudce Pavel Rychetský…

Taky je vám na zvracení z toho, jak se ty české dějiny opakují? A máme si je opět vypít do hořkého dna? MY, OBYČEJNÍ OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY však (pozor zatím!) v žádné válce nejsme.

Miroslav KANTEK