V článku Komunista, který kritizuje Putina (CNN Prima News z 25. 6. 2023), je podivným způsobem pitvána informace o ukončení zaměstnaneckého poměru Jiřího Dolejše s KSČM. Když se nad podaným sdělením zamýšlím, jsem opravdu v rozpacích kdo, kolik a co ztrácí. V článku je zmíněno několik osob z popřevratových vedení komunistů, pozornost zaslouží i výrok, »co může K. Konečná dělat s těmi dědečky a nostalgiky«. Věkem jistě patřím mezi ty dědečky s životními zkušenostmi i nostalgiky J. Dolejše, zde ovšem v jiném významu, než to on míní. Mzdu jsem vždy dostával ne za funkci (ty jsem nikdy neměl), ale za odevzdanou práci, a i o umožnění a zařazení do společnosti jsem vždy musel usilovat.
A snad je i poctivé poznamenat, že k vytvoření těch »dědečků i nostalgiků« přispěl i sám J. Dolejš letitým funkcionařením, a tak i on sám se, objektivně, k těm dědečkům věkem přiblížil. Opravdu s nostalgií vzpomínám na trapné »ukomunisty«, jichž byla před převratem většina, s kterými se nikdy nic nedalo vyřešit, protože oni by rádi, ale…, i na jednání s komunisty, kteří problémy řešili. Těch nebylo mnoho! Ano, souhlasím, celá společnost kvůli složitému společenskému vývoji 20. století charakterově degenerovala, bohužel po převratu v roce 1989 v tomto trendu dál pokračuje.
Jsem rád, že J. Dolejš zmínil velmi pracovitého a seriózního M. Randsdorfa, který svoji koncepci jasně vyjádřil – ke stejnému cíli jinou cestou. Ten měl vždy co říct, a byl proto i svými oponenty respektován. Připomenutí příběhu M. Horákové a šikanu (tu připomínám já) M. Semelové, mohlo a mělo tehdejší vedení KSČM řešit, a ne lavírovat, že ona… Myslím, že »ona« se vyjádřila jasně, kultivovaně a bylo možno seriózně pokračovat v diskusi. To se ale nehodilo. Vhodnější, asi pro všechny, byla kampaň. A přitom ke kampani a serióznímu posouzení tragédie JUDr. Horákové přímo vyzývaly skutečně objektivní podněty – stanovisko J. B. Buquoye, který mluvil o dvojí špiónce, když uvedl, že nebyla popravena, ale převezena do Ameriky. Později to sváděl na knihu vydanou R. Ströbingerem v Německu, podobně se mohly probrat informace z knihy M. Ivanova. Tehdy jsem navrhl, aby se o tragédii M. Horákové uspořádala vědecká konference, vrátila se aspoň důstojnost těm, kterým byla upřena, a morálně se odsoudili skuteční viníci. K dobru přičítám J. Dolejšovi pozornost věnovanou Z. Kalandrovi v jeho nedávno vydané knize. Pozitivně vnímám tehdejší zastání M. Semelové J. Skálou, kdy jednou větou zcela umravnil tehdy diskutujícího M. Kocába.
Komentování procesu s PhDr. J. Skálou i vlastní proces považuji za ubohé selhání demokracie. Může být jiný názor vědce důvodem k trestnímu stíhání? Ani odsouzení, ani osvobození kohokoliv nevnese více světla do tragédie v Katyni. Trochu to připomíná Kostnici. Zcela bez zájmu zůstává informace o »ztrátě« 80–100 tisíc rudoarmějců v bitvě o Varšavu (1920), ta mohla mít odraz i v politických procesech v SSSR (Tuchačevskij) a třeba i souviset s Katyní. To jsou, myslím, témata pro historické práce, a ne politické procesy!
Na závěr – opět jen námět k přemýšlení. J. Dolejš je pochválen za odvahu kritizovat Putina. Opravdu bych nechtěl být ani na zlomek vteřiny v pozici V. V. Putina, neboť jeho odpovědnost je nesmírná.
Většinou víme o zahájení studené války hned po vzniku SSSR (byť toto označení se začalo užívat později), o podhoubí vzniku II. světové války, podílu jednotlivých aktérů na jejím vzniku, nasměrování Hitlera, různých spojenectvích i o odporném pokusu W. Churchilla zradit spojence, jehož národ přinesl k vítězství nad fašismem největší oběti, o dalším desetiletí soupeření společenských systémů, které gradovalo v roce 1962 tzv. Kubánskou krizí. I tehdy to byl mezinárodní kapitál, který »potřebuje« další vojenské základny.
V předehře současné tragédie Ukrajiny se objevilo prohlášení, že Ukrajina má právo na svém území instalovat, co chce. K tomu přibyla i otázka omezování užívání ruského jazyka. Snad bych takový »argument« akceptoval, kdyby neexistovala jiná řešení a tragické zkušenosti. Právě pro tu historickou zkušenost považuji postup V. Putina, který předvedl do zahájení speciální vojenské operace, za vhodný pro přehodnocení. Přece nelze ani Putinovi upřít právo, či přímo povinnost zajistit svému národu bezpečnost – historické zkušenosti jsou, myslím, na straně V. Putina. Bez diskuse ponechávám jasné stanovisko V. Klause, že válka byla Rusku vnucena (řadovému občanovi by to asi neprošlo). Jen mně připadá jeho vyjádření komplexnější než názory, kterými nás zaplavují média a politici ve funkcích. Za řešení považuji mírové urovnání, dle mého vnímání zcela umělého sporu, má však »svět« o mír zájem? Myslím, že ukrajinský národ zbytečně trpí.
Evžen SMRKOVSKÝ
