Sociolog Petr Sak v čísle 3/2023 Naší pravdy v příloze Literatura – Umění – Kultura otevřel dosud hodně tabuizované téma udavačství v české kotlině. A nejspíš i poměrně zdařile tento fenomén typologicky zarámoval jak ze strany osoby udavače škálováním (od udavačství buď vynuceného nějakou pohrůžkou, nebo očekáváním prospěchu, případně satanskou povahou udavače), tak vývojovým stavem společnosti, která – a teď interpretuji text Petra Saka hodně svévolně – je buď tak zdravá, že udavače nepotřebuje (a ti vždy přítomní udavači v ní nemají šanci se uplatnit), nebo naopak politická elita/moc udavače ke své existenci potřebuje, aby mohla snáze (nedemokraticky) společnost ovládat. A na osobních poznatcích hodnotí vývoj za posledních cca šedesát let, a to včetně momentální, již docela tristní situace.
Soudím, že by jeho stať neměla zapadnout. Měli by se k ní vyjádřit experti z dalších oborů – asi psychologové/psychiatři, lidé zabývající se etikou, možná kriminalisté a co já vím kdo ještě.
Dovolím si začít, byť jsem profesí makroekonom a Petrem Sakem popisovaná matérie je mi hodně odborně vzdálená. Nicméně metodologický základ našich oborů máme hodně příbuzný. Neboť má-li ekonom s potřebnou mírou pravděpodobnosti rozumět současnému stavu a hlavně předvídat budoucí vývoj nějakého jevu či procesu, pak nutně musí hodně dobře rozumět tomu, co předcházelo (a dobrou ilustrací tohoto časově kontinuálního přístupu je celostránkový rozhovor s kolegou Vítězslavem Pilmaierem ve stejném čísle Naší pravdy 3/2023, str. 5).
Jakkoliv ošidné je vracet se hodně do minulosti, nelze nevzpomenout na občas tradovaný vzkaz gestapáckého komisaře Böhma do vystresované a decimované české společnosti v tragických dnech heydrichiády: »Proboha, Češi, už se tolik navzájem neudávejte, my máme i svoje vlastní informační zdroje…« Dnes naštěstí tak »daleko« nejsme, abychom ve večerních zprávách museli poslouchat seznamy popravených za schvalování (tehdy) protistátní činnosti jako v oněch smutných protektorátních týdnech, zatím registrujeme jen tu a tam vyhazovy z práce a sem tam účelové trestní stíhání; na »příslušné dezinformační« legislativě se však horečně pracuje.
Ale abychom porozuměli celkovému kontextu, je nezbytné se ptát po příčinách nedávných posunů politické moci. Není to náhodou tak, že se pravice již obává bumerangového efektu po celkem triumfálním tři dekády trvajícím pochodu českou parlamentní scénou? A to právě v době, kdy z mediální scény sofistikovaným způsobem vytlačila všechny levicové deníky (naposledy Haló noviny), kdy politicky svými lidmi ovládla většinu radnic, prakticky celý Senát a kdy má pohodlnou většinu ve Sněmovně Parlamentu České republiky? A kdy se do prezidentského finále dostaly osoby mající k demokratické levici hodně daleko?
A není to tak, že triumfující pravice sice dokáže vyhrávat volby, ale jen za cenu obrovských a drahých manipulací s veřejným míněním, kdy díky médiím většina zpitomělých voličů nakonec dobrovolně a tu a tam i nadšeně bezelstně hlasuje proti svým bytostným zájmům?
A není to tak, že jsme herci i účastníky historického dramatu, kdy jsme se většinou nějak zapletli do listopadem vizuálně odstartované a dosud neukončené prohry objektivně perspektivnějšího společenského uspořádání – socialismu – a teď překvapeně jen asistujeme u procesu obnovy bezperspektivního a reakčního kapitalistického společenského uspořádání (na označení kapitalismus autor nebazíruje, jde spíše o symbolickou zkratku). Systému, který nemá vizi, má jen olbřímí deformace především v podobě nebývalé majetkové a mocenské polarizace světa a v generování systémově neřešitelných rozporů. A který se – právem – obává svého konce.
To, co platí v celosvětovém měřítku, vidíme v malém i tady doma. A není divu, že i české mocenské elity zoufale k oddálení svého konce usilovně hledají spojence, kde se dá. Není divu, že mobilizují i udavače.
Jaroslav ŠULC
