Komise žen ÚV KSČM se v roce 2020 rozhodla, že připraví medailonky žen, jež byly zapojeny do domácího protifašistického odboje za druhé světové války. Napovídalo tomu půlkulaté výročí Vítězství a osvobození od fašismu. Medailonky žen – pokud možno z každého našeho kraje – měly zaznít také na semináři pořádaném Komisí žen právě k tématu odboje a účasti žen v něm. Jenže covidová pandemie všechny plány zhatila. Jeden střípek z medailonků nyní přinášíme. Antifašistka Herta Lindnerová, jejíž osud sledovala Soňa Pulerová z Ústeckého kraje, měla totiž v březnu smutné výročí…
Herta Lindnerová bylo děvče ze Sudet. Narodila se 3. listopadu 1920 v Bohosudově na Teplicku, byla německé národnosti. S nástupem nacismu už od 30. let v sousedním Německu, kam se nadějně upínaly zraky většiny jejích sudetských sousedů, po vzoru svého tatínka a dalších členů rodiny odmítala nacistickou politiku. Když již po mnichovském diktátu přijížděly jednotky wehrmachtu do Krupky, velká většina Němců je zde vítala a projevovala loajalitu k nacistickému režimu. Přesto se našli i odpůrci fašistické diktatury mezi lidmi německé národnosti. Nejznámější z odbojářů byla právě mladinká Herta Lindnerová.
Park, busta, pamětní deska
Herta má od roku 2013 svou bustu v parku v Krupce-Bohosudově (dnes je Bohosudov centrální částí Krupky) a od roku 2014 společně se svým otcem pamětní desku na domě v Krupce, kde žili.
Autorem Hertiny busty v bohosudovském parku, jenž nese její jméno, je sochař a malíř Pavel Karták. Slavnostní odhalení sochy za účasti zástupců vedení města se konalo v den 70. výročí její vraždy v Berlíně-Ploetzensee 29. března 2013.
Pamětní deska byla odhalena na výročí jejího narození 3. listopadu 2014. Zúčastnili se zdejší občané a tehdejší politici, mezi nimi ti za KSČM: hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček, poslanec Josef Šenfeld, místostarosta Krupky a krajský zastupitel Jaroslav Dubský, krajská zastupitelka Jitka Hanousková či poslanec Evropského parlamentu Jaromír Kohlíček, který žel již není mezi námi (a mnozí vzpomínají na jeho pracovitost, velkou aktivitu a nebojácnost, které by právě v této době byly tolik potřebné).
V Haló novinách jsme se Hertě Lindnerové věnovali vícekrát, a více autorů (například Ota Nový v Naší pravdě), neboť je to výrazná představitelka protinacistického odboje, dokonce z řad bývalých občanů Československé republiky německé národnosti. I ona potvrzuje, že »není Němec jako Němec«.
Sportovkyně a horolezkyně
Herta pocházela ze smíšeného manželství. Tatínek Herty Heinrich Lindner byl horníkem, členem Komunistické strany Československa. Tatínkovy názory a prostředí, jež ji formovalo, zajisté Hertu přivedly ke členství v komunistické mládežnické organizaci. Matka Anežka byla Češka. Je logické, že u Lindnerových nacházeli první útočiště uprchlíci z nacistického Německa. Od roku 1940 byla Herta členkou skupiny Lindebrüder (Lipoví bratři), která se pod krytím horolezecké skupiny scházela k ilegálním schůzkám. Vášní mladé Herty a jejích kamarádů totiž byl horolezecký sport.
V jednom ze svých rozhlasových pořadů Stopy fakta svědectví se Hertě Lindnerové a jejím kamarádům věnoval novinář a spisovatel Stanislav Motl. Jak uvedl, tito mladí »rudí horolezci« se připojili k saskému horolezeckému svazu a toto krytí jim umožňovalo, aby přenášeli přes hory letáky. Do činnosti bylo zapojeno minimálně 40 chlapců a dívek.
Lipoví bratři působili na Drážďansku, ale i na Teplicku. K ilegální činnosti se mladá dívka dostala díky svému tatínkovi. V době, kdy pracovala jako prodavačka v Drážďanech (začala se učit v Ústí nad Labem), se stala kurýrem pro spojení ilegálních Komunistické strany Německa a KSČ.
Příprava a distribuce letáků
Herta organizovala přípravu a distribuci letáků. V jednom z letáků se psalo: »Každý chce konec války, ale aby se to urychlilo, musí také každý pomáhat. Nečekejte, až se Hitlerův fašismus zhroutí, ale zasazujte mu na každém kroku, každou hodinu rány, aby se jeho konec, a tím i naše osvobození, urychlily. Nedívejte se jen do druhých zemí, co se tam děje, protože ostatní se také dívají na nás a každý z nás je zavázán spolupracovat na zničení Hitlerovy krvavé nadvlády.«
Další leták šířený Hertou a jejími přáteli končil slovy: »Neptej se, co je nového, ptej se sám sebe, co jsi udělal pro to, aby byl Hitler zničen.«
Činnost Herty, jejího otce a party kamarádů se dostala do hledáčku libereckého gestapa. K zatčení odvážné dívky, jejího tatínka i dalších odbojářů došlo v Bohosudově 26. listopadu 1941 ve večerních hodinách. Tímto gestapo ukončilo rozsáhlé pátrání po ilegálních skupinách v severních Čechách.
Výslechy gestapa probíhaly v Teplicích a Mostě. Na rozkaz vyšetřujícího soudce libereckého lidového soudu z 12. března 1942 byli zatčení vzati do vazby a převezeni do berlínských věznic, Herta a její o rok mladší přítelkyně do ženské věznice.
Proces s Hertou Lindnerovou a jejími přáteli se konal 23. listopadu 1942 u berlínského soudu (letos tomu bude 80 let). Žaloba kladla mladým antifašistům za vinu velezradu ve prospěch nepřátel Říše, organizování komunistické propagandy, přípravu a distribuci letáků, vybírání peněz pro ilegální stranickou organizaci a podporu osob pronásledovaných nacistickým režimem. Všichni obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti gilotinou.
Součást našich dějin
Hrozné je číst dopisy na rozloučenou lidí, kterých si vážíme, kteří jsou nám blízcí, máme je rádi, porozuměli jsme jejich pohnutkám, proč se zapojili do odboje. Jsou prostě naši. Tak jako je pro citlivého člověka mučivé číst poslední řádky rodině od talentované Marušky Kudeříkové (její výročí narození i násilné smrti je také v březnu), stejně skličující je to i při čtení řádků napsaných Hertinou rukou.
Před popravou napsala svému tatínkovi, jenž byl vězněn v berlínské věznici Plötzensee, kam byla i ona převezena: »Můj milý dobrý tatínku, přišla hodina, kdy jsem opět s tebou pod jednou střechou a mám jistotu, co s námi bude. Ráda bych si s tebou ještě jednou popovídala, ale myslím, že je to lepší takto, protože by to bylo pro nás oba velmi těžké. Buď, prosím, statečný tak, jak jsem já. Chtěla bych tě ještě jednou obejmout a poděkovat za všechnu námahu a lásku, se kterou ses o mě vždy staral. Tak, jak jsme v životě chodili spolu, půjdeme i na smrt. U tebe je ještě možné, že se dostaneš na svobodu, a pak věřím, že budeš naši milou maminku opět milovat a ctít jako dosud. Napsala jsem jí na rozloučenou, aby mne dle možností vzala domů, abych se vrátila alespoň po smrti. Objímá tě srdečně a líbá tvoje dcera Herta.«
V dopise mamince na rozloučenou napsala: »Moje milá, dobrá maminko, v duchu tě objímám a loučím se tím se všemi milými a se svými horami. Ještě jednou tě srdečně líbá tvoje ze srdce milující Schmude. Nezapomeň mě vzít domů. Vyřiď mé pozdravy také babičce, dědovi, Lugerům a všem známým.«
Herta byla popravena 29. března 1943, její otec o čtrnáct dnů později. Jindřich, tedy tatínek Heinrich, své životní družce v posledním dopise napsal: »Člověk nemůže dělat nic, než být statečný do smrti, a to také jsem.«
Byli to naši lidé
Herta Lindnerová a členové odbojové skupiny Lipoví bratři umírali mladí, velmi mladí. Hertě bylo pouhých 22 let. Umírali i za svobodné Československo. Věděli, že jim hrozí smrt, krutá smrt ve věku, kdy se člověku tolik chce žít. Tito mladí němečtí antifašisté se řídili heslem, jež bylo uvedeno i v jednom z jejich letáků: »… neboť ten, kdo nepomůže, bude pokládán za zrádce spravedlivého boje za svobodu Evropy, boje proti válce, boje za lepší a svobodnou budoucnost všech národů na zemi.«
Konec Motlova dílu věnovaného Lipovým bratrům a Hertě Lindnerové byl velmi jímavý, proto ho znovu připomenu: »Není tomu tak dávno, když jsem poněkolikáté navštívil Tiské stěny…. procházel jsem labyrintem skalních věží… Všechna tato místa pamatují Hertu Lindnerovou a její kamarády, Lipové bratry… Snažil jsem se vybavit krásnou a věčně rozesmátou Hertu tak, jak ji znám z fotografií. Pro zdejší skály doslova žila. Chci věřit tomu, že v posledních okamžicích svého života se sem v duchu opět vrátila. Vrátila se tam, kde prožívala nejhezčí zážitky svého mladého života. A myslím, že je tu stále. Navždy.«
Na Hertu, jejího tatínka a další německé antifašisty nelze zapomenout. Jejich statečné činy se vepsaly do historie Československa. Byli to nám blízcí lidé. Prokazatelně nezapomínají komunisté v Krupce, kteří pravidelně kladou k pamětní desce i k památníku v Hertině parku květiny, vždy když je výročí narození a popravy této mladé odbojářky, ale i častěji, jak potvrdila našemu listu tajemniceOV KSČM Teplice Jitka Hanousková.
Monika HOŘENÍ
1 komentář
Čest….
Komentáře jsou uzavřeny.