Slavkovské slunce: 220 let od bitvy tří císařů

Dvacátého listopadu 1805 vstoupila francouzská armáda do Brna. Císař Francouzů se ubytoval v Místodržitelském paláci. Vojsko získalo město snadno, protože rakouská posádka opustila i pevnost Špilberk a ustoupila k Olomouci. Měšťané měli v oknech svíce. Pro slavnostní chvíli i znemožnění atentátu. Císař byl v prostém vojenském plášti na svém oblíbeném koni. Byl to jeho oblíbený šedý arab Marengo, kterého si přivezl z egyptského tažení. Vojsko ve městě získalo potřebné zázemí před rozhodující bitvou.

Dne 2. prosince 1805 bylo chladno, trochu sněhu a zamrzlé kaluže. Počáteční fázi bitvy řídil Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) z návrší Žuráň. Domnívám se, že vojevůdce nepochyboval o svém vítězství nad početně silnějším nepřítelem. Bitevní místo vybral on. On rozvážně rozhodoval o přemístění svého vojska a taktice. S vojáky uměl dobře komunikovat. Nevyvyšoval se. Znal je a oni jeho. Byl to teprve rok, co byl korunován císařem. Byl na vrcholu moci. A jeho vítězství bude nezměrné. I to slunce nakonec vyšlo z ranní mlhy a dýmu z kanónů. Triumf nad rakouským císařem a ruským carem. Nad zmateným ruským vojskem, kterému se dostávalo chybně přeložených rozkazů. Nad Michailem Kutuzovem, Pjotrem Bagrationem, Repninem-Volkonským. Zvlášť tragický byl ústup Rusů a Rakušanů u zamrzlých rybníků. Tou dobou císař přihlížel bitvě z kopce u kaple sv. Antonína a prý dal osobně rozkaz k palbě z děl…

Po celou dobu bitvy byl připraven osobně převzít útok. Jeho provolání před bitvou a po bitvě jsou dodnes působivá: 1. prosince před bitvou:

__________________________________________________________

…Vojáci, povedu sám vaše prapory, já se však budu držet stranou ohně, pokud budete svou obvyklou odvahou šířit nepořádek a zmatek v řadách nepřátel. Kdyby však bylo vítězství jen na okamžik ohroženo, pak uvidíte svého císaře na nejohroženějších místech – vítězství nesmí v ten den zakolísat… Toto vítězství ukončí válečné tažení a my se pak odebereme do našich zimních táborů, abychom vyčkali nových vojsk, která se tvoří ve Francii. Pak uzavřeme mír hodný mého lidu, vás i mne.

__________________________________________________________

Z druhé proklamace, oznámené po bitvě dne 3. března:

__________________________________________________________

…Vojáci, když francouzský národ vsadil na mou hlavu císařskou korunu, spoléhal jsem, že ji udržíte v tom lesku slávy, pro kterou si ji jedině cením. Ale ve stejné chvíli chtěli ji naši nepřátelé zničit a ponížit. Chtěli mne přinutit, abych vsadil tuto železnou korunu dobytou krví tolika Francouzů, na hlavu našich nejkrutějších nepřátel. Vy jste zarazili a zmařili ty drzé a nesmyslné záměry právě ve výroční den korunovace svého císaře. Dokázali jste, že je snazší pohrdat námi a vyhrožovat nám, než nás porazit. Vojáci, až dokončím vše, čeho je třeba pro zajištění štěstí a blaha naší vlasti, zavedu vás zpět do Francie. Tam budete předmětem mé nejlaskavější péče. Můj národ vás uvítá s radostí. Postačí, když řeknete: Bojoval jsem u Slavkova, aby každý řekl: To je hrdina! Napoleon

V našem císařském stanu ve Slavkově 12. Frimairu roku XIV.

__________________________________________________________

Na francouzské straně bylo asi 70 000 vojáků a 200 děl, na rakouské straně 16 000 vojáků a 300 děl, ruské vojsko čítalo na 75 000 mužů. Po bitvě zůstalo na polích a u potoků 1305 mrtvých Francouzů a 600 mrtvých Rakušanů společně s 16 000 mrtvých a zraněných Rusů. Spojenci ztratili 45 standart a 185 děl. Počet zraněných a zajatých byl značný. Císař bitvu nazval podle nedalekého barokního zámku, kde 3. prosince nocoval. A tak se zrodilo proslulé pojmenování Austerlitz/Slavkov.

Odkaz zůstává

Napoleona neoslavujeme. Napoleona si připomínáme. Nepochybně zůstává vzorem. Především vlastní pílí se dostal k moci. Ukončil období teroru Velké francouzské revoluce a nastolil nový řád. Tak všestranných mužů bylo v dějinách málo. Nelze nepřipomenout jeho Code civil – francouzský občanský zákoník. Jeho vztah k ženám. Vždy respektoval svou matku Letizii. Vášnivě miloval Josefinu i druhou manželku Marii Luisu. Jistě, byly i další ženy. Dodnes se vypráví o vlastenecké oběti Marie Walewské. Přesto vždy toužil po rodině a po synovi. Podporoval vědy a umění. Bez Napoleona I. by nebyly egyptologie a muzejnictví takovými, jaké je známe. Nevznikl by císařský sloh empír. To vše je pozoruhodné, když si uvědomíme, že byl především voják a vojevůdce.

Napoleonův empír je syntézou egyptských, řeckých a římských motivů. Vznikl atraktivní sloh, který císař přímo spoluvytvářel a který se z Paříže šířil po celé Evropě i do Ameriky. Sloh Uzurpátora, Korsičana, Tyrana, který přijali i jeho nepřátelé, a bylo jedno, zda ve Vídni, Berlíně nebo Petrohradě. Jeho styl byl kompozitní, jako kdysi Alexandrův helénismus. Vycházel z vlastních prožitků – egyptského tažení, přechodu Alp, zřízení Italského království…

Nejsou jen bitvy u Jaffy, Marenga, u Arcole, Jeny ale též zámek v Malmaison, Fontainebleau nebo Compiegne. Empírový sloh bývá datován lety 1799 až 1815. Domnívám se, že je vhodnější užívat dataci 1804 až 1815, tedy spojit ji s nástupem na trůn a abdikací. Tudíž je to asi jediný sloh v dějinách umění, který je přesně ohraničený, zatímco jiné se překrývají a prorůstají, ostatně asi jako náš přechod empíru do biedermeieru s nástupem druhého rokoka.

Odkaz Slavkova zůstává. Vedle zbraní v muzejních sbírkách a obrazů jej připomíná především památník Mohyla míru, vystavěný poblíž bojiště. Měl být otevřen v roce 1914, ale přišla strašlivá první světová válka. Stavba přináší úctu. Pietu. Architektu Josefu Fantovi (1856–1954) se podařilo nevšedním způsobem vyjádřit smuteční náladu, ale i oslavu vítězství a naději věčného života, vzkříšení. Ladnost secesní křivky památníku, a především osobitý styl, spojení kamene, bronzu, písma, to vše spoluvytváří harmonický celek od roku 1912.

Stačí, když si porovnáme slavkovský památník s obřím monumentem Bitvy národů u Lipska z roku 1913. Místo přívalu bolesti, zpřítomnění smrti, utrpení, umírání na bojišti a v lazaretech přichází téměř hudební melancholie. V Paříží připomíná vítězství 44 metrů vysoký sloup na Vendomském náměstí, vysoké reliéfy na Vítězném oblouku, pojmenování nádraží, nábřeží a mostu. Zatímco známé jsou nápisy doprovázející císařův náhrobek v Invalidovně, tak méně známá je pyramida navršená francouzskými vojáky v nizozemském Utrechtu.

Letošní listopadové připomínky výročí bitvy byly důstojné. Vydařily se vzpomínkové akce v Brně, ve Vyškově, Kučerově, ohně na Žuráni, stejně jako poučná rekonstrukce Bitvy tří císařů na bojišti pod Santonem u Tvarožné či pietní akt u Mohyly míru u Prace. To vše především díky úsilí Středoevropské napoleonské společnosti, spolupráci obcí Tvarožná a obce Prace i zapsaného spolku Austerlitz. V Paříži u Velvyslanectví ČR byla instalována exteriérová panelová výstava o Slavkovu.

Lze jen litovat, že se na velkou napoleonskou výstavu nedostalo jak u příležitosti 200. výročí úmrtí v roce 2021, tak ani v letošním roce slavkovského výročí. O to více si vážím uvedení symfonie Austerlitz 1805 pro padesátičlenný orchestr a varhany v chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově v Brně. Autorem libreta je Ivan Vystrčil a hudbu složil Zdeněk Kluka. Přitom nepochybuji, že by dobře připravená výstava, věnovaná osobnosti císaře a jeho tažením, byla objevná, atraktivní a hojně navštěvovaná.

PhDr. Jaroslav SOJKA, Ph.D.

Autor je historik umění.