Byl prakticky první, který se zastal vykořisťovaných dělníků, žen a dětí

76

Rozhovor Haló novin s historikem, spisovatelem a publicistou Jaroslavem Štraitem

Na sklonku loňského roku jste vydal v Nakladatelství Orego další svou knihu, tentokrát věnovanou Františku Cyrilu Kampelíkovi (1805-1872). Proč jste se ponořil do života a osudů této historické osobnosti?

Od Kampelíkova skonu uplyne 8. června 2022 dlouhých 150 let. Nesmíme na tohoto českého vlastence, obrozence a lékaře chudých zapomenout. Byl prakticky první, který se zastal ve 40. letech 19. století dělníků, žen a dětí, kteří pracovali v pražských textilkách za krutých poměrů, jaké snad popisuje jen Charles Dickens (1812-1870). Možná, že Kampelík jeho sociální romány četl. Byli vrstevníky. Dělníci tehdy pracovali bez sebemenšího pracovního zákonodárství.

Co by každý, i ten, který se nezajímá více o historii, měl v rámci základního přehledu o F. C. Kampelíkovi vědět? Vlastenec, lékař, veřejný činitel, propagátor slovanské myšlenky…

Ano, to všechno platí, tedy i s tím, co jsem již řekl – obrozenec, doktor chudých, propagátor podpůrných družstev.

Narodil se 28. června 1805 v malé vesnici Syřenov na úpatí kdysi mohutného hradu Kumburk, který vévodí Jičínské kotlině. Otec byl nezámožným mlynářem. Obecná škola v Libuni byla pod patronací vzdělaného P. Josefa Marka zvaného libuňský jemnostpán – vlastence, nadšeného Slovana, spolupracovníka Josefa Jungmanna na česko-německém slovníku a zakladatele české bohemistiky. Na jičínské hlavní škole měl František Cyril problémy s němčinou, proto ho neminul »handl« v Rochlicích u Liberce. Dnes bychom hovořili o »stáži«.

Pak studoval na jičínském gymnáziu, což byl ústav s dlouhou tradicí od roku 1624. Student Kampelík měl velké štěstí. Setkal se zde s profesory-vlastenci Josefem Chmelou a Josefem Šírem. Ti experimentálně a zprvu načerno zaváděli kurzy českého jazyka. Vše ve složitém prostředí Jičína, kde se mluvilo německy nebo alespoň němčilo.

Když jste bádal v Kampelíkově životě, co zajímavého jste našel?

Například není bez zajímavosti, že se zachovaly veškeré doklady – výkazy, třídní knihy atd. – o studentech z počátku 19. století. Na rozdíl od »rychlokvašek« z Plzně, kde marně pátral ministr Pospíšil a poté vše usnulo… Musím dodat, že student František Kampelík šest let studoval většinou na eminenc. Výuka probíhala v latině a němčině.

Po absolvování gymnázia začala nejednoduchá cesta za dalším vzděláním především proto, že rodiče nemohli syna na studiích podporovat.

Přestože jeho otec byl mlynářem?

Podle vlastních Kampelíkových slov: »Z domova od zchudlých rodičů stálým stěhováním nemoha býti podporován«…

A tak se František Cyril přechodně stal na tři roky vychovatelem v rodině poštmistra v městysi Plaňany u Kolína. Tamní městský úřad na mé maily nereagoval, bohužel. Škoda, že téměř tříletý pobyt Kampelíka v Plaňanech tak zůstává nevysvětlen.

Podle Kampelíka tam nejen spořil peníze na další studium, ale především navazoval početné kontakty a vytvořil si »klub přátel«. V té době kolem roku 1825 si dopisoval s J. J. Langrem (1806-1846), básníkem, prozaikem a dramatikem. S mladými českými literáty J. V. Pelikánem, K. S. Amerlingem, J. S. Tomíčkem, A. V. Šemberou a mnoha dalšími. Lze odhadnout, že si vytvořil postupně kontakty zhruba s 500 významnými osobnostmi. Všichni tvořili v té době novou generační skupinu národní inteligence.

Kampelík vlastně navazoval na generaci našich obrozenců.

Přesně tak. Na českém národním obrození se podílely tři generace lidí, které zcela nezištně sloužily českým národním zájmům. Jak připomíná autor knihy o českém národním obrození František Liška, tito lidé zaplatili daň nejvyšší – vlastní sebezničení. Připomeňme divadelníka a spisovatele Václava Tháma (1765-1816), Josefa Kajetána Tyla (1808-1856), Boženu Němcovou (1820-1862) nebo novináře K. H. Borovského (1821-1856). Škoda, že »obrozence druhé generace« F. C. Kampelíka literatura připomíná jen velmi málo, a když – tak jen v souvislosti s rokem 1848.

A sebezničení dostihlo i Kampelíka?

Do jisté míry. Jednu věc je potřeba zdůraznit. Kdo se začal tehdy profilovat jako český vlastenec, případně schvaloval polskou revoltu roku 1830, karbonáře…, stal se až do konce života podezřelým. Ocitl se v přísné evidenci nejprve policie metternichovské a v 50. letech 19. století Alexandra Bacha. A to postihlo i Kampelíka.

Prakticky po celý život jej provázel nedostatek prostředků. V této své životní etapě se převážně živil kondicemi českého jazyka. Ve vzpomínkách popisuje strádání i takto: »Tak zabřednul do bídy, že už ani komisárek neměl, a toliko jednou za den jedl.«

Po několika pokusech studovat na vysoké škole nakonec skončil v brněnském semináři, kde se alespoň najedl. Někteří profesoři Kampelíkovo vlastenectví tolerovali, protože budoucí kněží museli hlásat »slovo Boží« i v českém prostoru.

V roce 1830 F. Kampelík těžce onemocněl na dlouhou dobu zimnicí, která je průvodním jevem cholery. Do Nemocnice Milosrdných bratří v Brně se dostal jen na přímluvu příznivce prof. Benedikta Richtra. Virové onemocnění se dostává do organismu především pitnou vodou znečištěnou fekáliemi. Tehdy i dnes v době koronavirové lékaři doporučují především mytí rukou. O očkování, kvalitní pitné vodě a zdravých potravinách nemohlo být v třetině 19. století ani řeči. Nemoc se vyskytovala v Čechách ve vlnách. První pandemie cholery proběhla mezi lety 1829-1851, druhá po Velké válce a poslední od roku 2015 probíhá v Iráku rozvráceném občanskou válkou a intervencí USA.

Kampelík onemocněl i v roce 1848, když emigroval po revoluci před zatčením do Srbska. Žloutenka formou jaterních problémů jej pronásledovala až do konce života.

Jakým způsobem se mu otevřely obzory slovanské myšlenky?

Počátkem 30. let 19. století se dostal do kontaktu s autorem tehdy vynikající Slávy dcery Jánem Kollárem. Jistě si Kampelíka vážil jako významného propagátora slovanství. Věnoval mu dokonce verš v 73. sonetu:

Na lístkách ty názvy byly psané:

Liskay, Kuzmani dva Slováci,

Kampelík a Kačer Moravané.

Většího uznání se mladému Kampelíkovi nemohlo ani dostat. Jeho prvotinou byla báseň v Tylových Květech 17. července 1834. V rozsáhlé dedikaci (Kampelík si na ni potrpěl vždy) ji věnuje Panu Josefu Jungmannovi. Sám se označuje jako »národu věrný a vděčný syn«. Od té doby pravidelně publikoval vlastenecké, jazykovědné a slovanské spisy.

A kdy nastoupil studia lékařství, kolik mu už bylo let? Uvedl jste, že o studia vysoké školy usiloval vícekrát, a zpočátku bezúspěšně.

Na studia na vídeňské lékařské fakultě nastoupil od roku 1836, to mu bylo již 29 let. Znovu se dostal do hledáčku policie v souvislosti s vlasteneckým kroužkem Čechoslovan. Získal pověst radikála. »Hon na čarodějnice« přišel až z haličského Přemyšlu. Tam údajně vojáci v pevnosti připravovali spiknutí, »nitky« vedly mezi právníky a mediky do Vídně. V roce 1840 došlo k velkému zatýkání a Kampelík strávil ve vyšetřovací vazbě 19 týdnů. Nejvíc ze všech zatčených studentů. 

Jeden z kolegů, Josef Podlipský, Kampelíka osočil, že na policii »mluvil«. Prakticky ho dekapitoval. Teprve nedávno se studiem v policejních archivech prokázalo, že tomu tak nebylo. Teprve v padesátých letech minulého století byly publikovány v edicích tzv. Slovanských studií dokumenty z vídeňských archivů (V. Žáček a další).

Osobně se domnívám, že příčina rozkolu Kampelíka a Podlipského byla jinde. Oba usilovali o přízeň tehdejší vyhlášené krasavice a vlastenky Bohuslavy Rajské, vlastním jménem Antonie Reisová (1817-1852). Hodně napoví později publikované deníky této dámy. I když Kampelík ztratil vazbou celý semestr, v roce 1842 úspěšně promoval. V 37 letech.

Vídeň neopustil a pracoval ve všeobecné nemocnici. Vydal spisek Důležitost národního jazyka v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. A pak se vrátil do Prahy.

To snad již život ukázal Kampelíkovi příznivější tvář…

Rok 1848 je jedním z vrcholů Kampelíkovy politické aktivity. Měl podíl na ustavení Měšťanské besedy, která nebyla již pouhou »stolní společností«. Patřil mezi svolavatele shromáždění do Svatováclavských lázní 11. března 1848. Aktivně podporoval Svatováclavský výbor a pozdější Národní výbor. Stál u zrodu Slovanské lípy, kterou považujeme za první politickou stranu v Čechách. Vydal noviny Hlásník, které upozornily na tragickou situaci mezi pražskou dělnickou chudinou.

Jenže celá jeho politická aktivita v revolučním roce 1848 vedla k tomu, že musel z Prahy odejít do exilu. Patřil mezi 14 tzv. rukojmí, na která vydal místodržící zatykač, takže o příznivějších časech rozhodně nelze mluvit. Kampelík pobýval v Chorvatsku a srbském Bělehradu. Vrátil se až 5. října 1848 po vyhlášené amnestii.

Celý začátek roku 1849 věnoval zakládání Slovanských lip ve východních Čechách a ve větší míře se věnoval lékařství. V roce 1850 napsal úspěšný spis Dobrá rada proti choleře, který se dočkal řady vydání. Celou jeho další lékařskou praxi a publicitu sledovala policie.

Zřejmě si každý poté, co zaslechne jméno Kampelík, vybaví kampeličky. Ostatně na mnoha starších domech zvláště mimo velká města jsou na fasádě dosud patrné nápisy KAMPELIČKA…

Stále se mylně traduje, že MUDr. František Cyril Kampelík je otcem těchto spořitelních družstev. Není. Ale když před Velkou válkou agrárníci hledali název pro malá spořitelní družstva, vzpomněli si na muže, jenž se zabýval družstevnictvím. Vše v duchu hesla: »Venkov jedna rodina«. V té době už byl Kampelík nejméně tři desítky let mrtev.

Hledat příjmení Kampelík na internetu je zbytečné. V Čechách nic, na Moravě nic, ve Slezsku nic. Zato Fialů 9182 a Zemanů 8751… Ale máte pravdu, že žádné jiné příjmení u nás nenajdete tak často na fasádě jako »firmu« KAMPELIČKA. Dnes v těchto bývalých kampeličkách obvykle sídlí obecní úřady.

Kampelík v roce 1859 publikoval v Hradci Králové spis o možnosti zakládání podpůrných družstev v duchu hesla: »Co jednotlivci nemožno, to mnohým v jednotu společným je snadno«. V Kampelíkových sebraných spisech v roce 1922 je již heslo modernizováno: »Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno!«

Kampeličky se znovu zrodily v popřevratových dobách v devadesátých letech 20. století. Bohužel bez jakéhokoliv legislativního rámce. Pamatuji i řadu osobních tragédií, kdy drobní střadatelé přišli o všechno. Bylo mi líto lidí, kteří prodělali ve válečných letech totální nasazení v Německu. Po mnoha jednáních a odkladech je v devadesátých letech tzv. česko-německý fond odškodnil jednotnou částkou 100 000 Kč – stalo se tak i iniciativou poslanců KSČM.

A mnozí tito lidé uvěřili, že jim prostředky kampelička zhodnotí. V čele »hnutí kampeliček« stál jeden agilní funkcionář ODS.

A také mnoho populárních herců, zpěváků a dalších hvězd a hvězdiček. A ti všichni na tom pěkně zbohatli. Propagační letáky těchto novodobých úvěrových družstev máme ještě schované…

Poctivec a doktor chudých MUDr. František Cyril Kampelík za to nemohl. Tento náš rozhovor a kniha, která mi vyšla v loňském roce, je jen malou splátkou. Kampelík zemřel 8. června 1872. Je pochován v Hradci Králové–Kuklenách. Hrob ale udržován není.

Dělnické listy tehdy napsaly: »…Byl jeden z nejstarších a nejpoctivějších pracovníků a bojovníků na poli národním a politickém, neohrožený trpitel za svobodu, osvětu a práva lidu, vřelý přítel dělnictva…«

A nebylo by správné, aby bylo o jeho hrob pečováno? Měl by to jistě dělat magistrát tak bohatého města, jakým je Hradec Králové. Navrhnete to?

Ano, počítám, že dojdu na magistrát města a upozorním na Kampelíkovo výročí. Jeho hrob by měl aspirovat na kulturní památku minimálně lokálního významu.

Promlouvá podle vás Kampelík i dnes k nám, současníkům žijícím v 21. století?

Svým způsobem ano. Poznamenávám s lítostí, že kuklenský lékař a lidumil Kampelík by jistě těžce nesl, že v 21. století máme v České republice žebráky a bezdomovce. V roce 2020 jich evidujeme více jak 65 tisíc. Tedy odkaz jeho celoživotního humanistického usilování je tady stále s námi.

Monika HOŘENÍ