Europoslanec Ondřej Dostál: WHO nesmí být závislá na penězích farmabyznysu

Rozhovor s europoslancem Ondřejem Dostálem (STAČILO!)

Koncem května jste navštívil Ženevu a jednání Světové zdravotnické organizace (WHO). S jakým cílem jste do Švýcarska odjížděl?

Do Ženevy jsem cestoval jako člen delegace Výboru Evropského parlamentu pro veřejné zdraví. Jedním z hlavních témat byla jednání kolem připravované pandemické smlouvy WHO, ale řešila se i širší témata fungování světového zdravotnictví, prevence epidemií nebo fi nancování samotné organizace. Pro mě osobně ale byla důležitá i možnost mluvit o tom, jakou roli WHO dlouhodobě sehrává v rozvojových zemích a krizových oblastech. Veřejnost v Evropě často vnímá WHO hlavně prizmatem covidu, ale tato organizace už desítky let pomáhá v místech, kde lidem chybí základní zdravotní péče.

Světová zdravotnická organizace dnes vzbuzuje velmi rozdílné reakce. Jak její roli ve světě vnímáte vy osobně?

Hluboce si vážím osmi desetiletí práce lékařů a odborníků na veřejné zdraví ve Světové zdravotnické organizaci WHO. Jsou to často velmi odvážní a vzdělaní lidé, kteří pomáhají zmírňovat utrpení v zemích, kde někdy nejsou ani základní léky, pitná voda nebo dostatek potravin, zato tam existují občanské války, terorismus nebo epidemie cholery, malárie či eboly. WHO zároveň dlouhodobě pomáhá prosazovat přístup k veřejné zdravotní péči a budování fungujících zdravotních systémů, často i proti tvrdým ekonomickým či politickým zájmům. To je práce, kterou v Evropě mnohdy nevidíme, protože ji považujeme za samozřejmost. My jsme v České republice vyrostli v prostředí, kde bereme ochranu veřejného zdraví jako běžnou věc. Jenže ve velké části světa tomu tak stále není. A právě WHO, založená po hrůzách druhé světové války společně s dalšími institucemi OSN, se po desetiletí snaží přispívat k tomu, aby byl svět bezpečnějším a zdravějším místem
pro život.

Jenže právě snahy o ochranu zdraví často ničí války, mezinárodní konfl ikty nebo nedostupnost základních potřeb. Upozorňuje podle vás WHO na tyto problémy dostatečně?

Přál bych si, aby WHO společně s dalšími institucemi OSN vystupovala ještě důrazněji proti útokům na lékaře, zdravotníky a nemocnice v krizových oblastech. Ať už jde o Palestinu nebo další konfl iktní zóny, zdravotnický personál nesmí být terčem války. Útoky na nemocnice, sanitky nebo zdravotníky představují porušování mezinárodního práva a v mnoha případech válečné zločiny. Právě v takových chvílích by měl být hlas mezinárodních organizací silný a jednoznačný. Lékaři a zdravotníci mají pomáhat zachraňovat lidské životy bez ohledu na politiku, národnost nebo konflikt.

Války jsou velmi viditelným a bolestivým problémem. Některé země ale čelí i dlouhodobým sankcím a blokádám, které mají dopady na běžné obyvatele. Mělo by se podle vás více mluvit i o těchto důsledcích?

Určitě ano. O sankcích se často mluví hlavně jako o politickém nebo ekonomickém nástroji, ale mnohem méně už o jejich humanitárních a zdravotních dopadech. Přitom právě ty mohou být pro obyčejné lidi devastující. Pokud sankce vedou k tomu, že se lidé nedostanou k základním lékům, očkovacím látkám, nemocniční péči nebo zdravotnickému materiálu, mají důsledky srovnatelné s humanitární katastrofou. V některých případech mohou způsobovat dlouhodobé utrpení horší než samotné ozbrojené konflikty. Nedávné události na Kubě jsou bohužel jen jedním z příkladů. Takových zemí je více a WHO, Evropský parlament i celé mezinárodní společenství by podle mého názoru neměly před těmito dopady mlčet.

Jedním z velkých témat jednání byla také pandemická smlouva WHO. Zastánci tvrdí, že má pomoci lépe zvládat budoucí epidemie a zajistit dostupnější vakcíny či léčbu i pro chudší státy. Čeho se při jednáních podařilo dosáhnout?

Jednání byla poměrně tvrdá a ukázala, že mezi jednotlivými státy stále existují výrazné rozpory. Pandemická smlouva WHO se zatím odkládá, protože se nepodařilo dosáhnout shody na jedné z nejdůležitějších částí celé dohody. Konkrétně jde o systém sdílení dat o patogenech a zároveň o otázku dostupnosti vakcín, léčiv a zdravotnických technologií pro jednotlivé státy. Tedy o takzvaný mechanismus Pathogen Access and Benefit-Sharing, zkráceně PABS.
Právě zde se ukázal střet zájmů mezi bohatými a chudšími zeměmi, ale také otázka vlivu farmaceutického průmyslu. Chudší státy dlouhodobě upozorňují, že během covidu měly výrazně horší přístup k vakcínám nebo moderní léčbě než bohaté země. A právě to je jeden z problémů, které měla pandemická smlouva pomoci řešit. Dokud nebude nalezena shoda na této části dohody, nebude pandemická smlouva otevřena k podpisu členskými státy. V tuto chvíli se očekává, že další jednání budou pokračovat minimálně do května 2027. Situaci budu dál sledovat a informovat o ni.

Právě během pandemie se často diskutovalo také o vlivu farmaceutických firem a soukromých nadací na světové zdravotnictví. Jak je dnes WHO vlastně financována a může podle vás takové financování ovlivňovat její fungování?

WHO je financována jednak z povinných příspěvků členských států, ale významnou část rozpočtu dnes tvoří také dobrovolné příspěvky různých zemí, soukromých nadací nebo dalších subjektů. A právě zde podle mého názoru vzniká problém. Světová zdravotnická organizace by měla být maximálně nezávislou institucí, která rozhoduje výhradně ve veřejném zájmu. Pokud je ale významná část jejího rozpočtu závislá na soukromých penězích, zvlášť od struktur napojených na farmaceutický průmysl, logicky to vyvolává otázky a oslabuje důvěru veřejnosti. Nemluvím jen o Billu Gatesovi nebo jeho nadaci. Jde obecně o princip. Organizace, která má rozhodovat o otázkách globálního veřejného zdraví, by neměla být finančně závislá na soukromých miliardářích ani na subjektech, které mají vlastní ekonomické zájmy na trhu s léčivy, vakcínami nebo zdravotnickými technologiemi.

Bez spolupráce států a financí by ale WHO jen těžko mohla fungovat. Jak by tedy podle vás mělo být světové veřejné zdravotnictví financováno?

Jsem přesvědčen, že financování WHO by mělo stát především na veřejných zdrojích členských států. Těch 192 zemí, které jsou členy organizace, přece není natolik chudých, aby musela být existence WHO závislá na soukromých donorech. Bohatší státy by měly výrazně více podporovat základní humanitární a zdravotnické programy WHO — tedy prevenci epidemií, dostupnost očkování, základní zdravotní péči nebo monitorování nebezpečných infekcí. To jsou činnosti, které mají skutečný význam pro ochranu veřejného zdraví na celém světě a ve výsledku ušetří peníze i těm bohatým zemím, pokud se nějaká epidemie opět vymkne kontrole kvůli cestování a propojenosti světa. Ve srovnání s obrovskými částkami, které dnes státy investují například do zbrojení, představuje rozpočet WHO poměrně malé peníze. Jen za covidové vakcíny šly do farmaceutického průmyslu stovky miliard eur. Za zlomek těchto prostředků by přitom mohla WHO fungovat řadu let včetně svých zdravotních programů v rozvojových zemích.

Dá se podle vás vůbec obnovit důvěra veřejnosti ve zdravotnické instituce, pokud podobné pochybnosti přetrvávají?

Důvěra je ve veřejném zdravotnictví naprosto zásadní. A právě ta během covidových let utrpěla velmi tvrdý zásah. Lidé zažili lockdowny, uzavírání škol, povinná opatření, omezení podnikání i velmi chaotická rozhodnutí některých vlád. Do toho přišly obrovské nákupy vakcín, neprůhledné smlouvy a často i snaha umlčovat kritické názory nálepkou dezinformací. Výsledkem je, že část společnosti dnes nedůvěřuje nejen politikům, ale ani zdravotnickým institucím nebo odborným autoritám

Mluvíte o ztrátě důvěry veřejnosti. Co by podle vás mělo pomoci ji obnovit?

Především bychom měli přestat automaticky označovat všechny legitimní kritiky za dezinformátory. Veřejné zdravotnictví nemůže fungovat na umlčování pochybností nebo nepohodlných otázek. Naopak — důvěra vzniká tehdy, když jsou lidé přesvědčeni, že instituce dokážou otevřeně přiznat i vlastní chyby.

Dlouhodobě požadujete detailní zpětné vyhodnocení covidových opatření. Co konkrétně by mělo podle vás vzniknout?

Potřebujeme důkladné a objektivní přezkoumání všech opatření a doporučení, která byla přijímána jak na úrovni WHO, tak na úrovni jednotlivých států v letech 2020 až 2022. To znamená zpětně vyhodnotit účinnost, bezpečnost, nákladovou efektivitu i proporcionalitu jednotlivých vakcín proti covidu, antivirových přípravků i samotných restrikcí. Tedy nejen zdravotní dopady, ale i ekonomické a společenské důsledky jednotlivých rozhodnutí.

Pokud došlo k chybám, měly by být popsány věcně, objektivně a bez emocí. Ne proto, abychom dnes hledali viníky nebo vedli politické války, ale proto, abychom dokázali lépe reagovat při dalších epidemiích a neopakovali stejné omyly. Ano, pro některé politiky nebo instituce by to mohlo být nepříjemné a bolestivé cvičení. Jenže právě podobné vyhodnocení mělo proběhnout už dávno. Náš výbor o něj žádal generálního ředitele WHO Tedrose Ghebreyesuse už během loňské návštěvy organizace. Bez podobného vyhodnocení se podle mého názoru jen velmi těžko můžeme seriózně bavit o schvalování nové pandemické smlouvy.

Helena KOČOVÁ

FOTO – Achiv O. Dostála a WHO