Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s Františkem Benešem, emeritním poslancem a zastupitelem a někdejším ředitelem Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického
*V loňském roce jste oslavil 80. narozeniny. Přemýšlel jste, jaká dobře vykonaná práce za vámi zůstala, nebo u vás převažuje tak trochu pocit marnosti z toho, že mnohé, co jste třeba i budoval, bylo soudobými garniturami zničeno?
Osmdesátiny jsou určitě důvodem spíše ke vzpomínkám než vhodným termínem pro další životní plány. Takže trocha bilance už je namístě. I proto, že si ještě pamatuji, co jsem dělal, zažil a viděl.
Pro mne byla a stále je základem rodina a přesvědčil jsem se, že základní a vlastně jedinou výchovnou metodou je vlastní příklad. Kdyby to platilo i ve společnosti, byl bych spokojen. Ale je tady mnoho rušivých elementů, aby to nešlo. Podle mne jde hlavně o obrovské rozdíly v životní úrovni lidí, uměle vyvolávaná nerovnost, která samozřejmě někomu vyhovuje, a přiživovaná náboženská nesnášenlivost v celosvětovém měřítku, ze kterého dnes už nelze utéct. Přiznávám dneska, že mám strach o vnoučata.
*Jak nesete překrucování, zamlčování, ba dokonce lhaní o minulosti před listopadem 1989, které čiší z mediálního mainstreamu?
Prozradila jste, kdy jsem se narodil. A bylo to v malé vesnici na Sedlčansku. Vesnice měla a má stále jen deset popisných čísel, tehdy v ní bydlelo a žilo přes šedesát lidí, byla tam hospoda, obchod, kovář, kolář a dva mlýny. Na čtyřech domech, i na tom našem, byly doškové střechy, rodiny hospodařily na pár hektarech polí a lidi se starali o dobytek sedm dnů a nocí v týdnu. Svítili jsme petrolejkami, elektřina byla do obce zavedena v roce 1949. Moc dobře se pamatuju, jak jsme žili. Bylo to jinak, než dnes ukazují v televizi. Ano, prožili jsme vše od Nejmladšího z rodu Hamrů až po dobu Na samotě u lesa. Právě tento film totiž v roce 1975 v naší obci natáčeli.
Dovolím si použít toho, co říká manželka, se kterou jsme loni oslavili 55 let od svatby: »Určitě jsme nemohli dělat úplně všechno, co bychom chtěli, ale nemuseli jsme dělat nic, co jsme nechtěli!« Je třeba respektovat fakt, že se průběžně měnila situace ve světě a rovněž byla jiná životní úroveň, než je dnes. Takže mne uráží, když mi dnes osmnáctiletý mudrc, poučený Českou televizí, tvrdí, že ví i co jsem si myslel.
*Stejně uráženi se cítí i další lidé nejen vaší generace. Jakou radu pro ně máte, aby této soudobé prolhanosti čelili?
Nemáme se za co stydět. Základem našeho života byla práce, tedy taková činnost, jejíž produkt se stane předmětem směny. Všechno ostatní by bylo pachtění.
*Vezmu vaše rozsáhlé aktivity popořádku: ředitelem Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického ve Zdibech jste se jistě nenarodil. Jak jste profesi geodeta propadl a co vás na ní těšilo?
Chtěl jsem stavět domy, proto jsem po studiu na dvanáctiletce v Sedlčanech šel v roce 1962 na Stavební fakultu ČVUT. Na přihlášku jsem ale metodou tříhrbého velblouda napsal na prvé místo prestižní obor architekturu a až na druhé místo pozemní stavby, obor, který jsem chtěl studovat. Při přijímačkách jsem asi uspěl, protože jsem byl přijat a nastoupil na architekturu. Ale ještě v prvém ročníku byla změněna směrná čísla a byl jsem, jakož i jiní, zařazen ke studiu geodézie a kartografie, které jsem měl na třetím místě přihlášky. Nelituji.
Od 3. ročníku se nás šest věnovalo studiu geodeticko-astronometrické specializace, což byl v začínající družicové éře úplně nový obor. A československá stopa je v něm velmi významná. Připomenu třeba, že princip dnes užívaných družicových navigačních systémů, např. GPS, GLONAS, GALILEO atd., ověřil už v 60. letech prof. Hradílek, který ve Vysokých Tatrách touto metodou vybudoval trigonometrickou síť. Pravda, měřili jsme tehdy úhly proti hvězdám, místo času proti družicím. Profesor Buchar odvodil jako prvý tvar Země z poruch drah umělých družic, vyvolaných skutečným tíhovým polem Země. Začal jsem tedy vnímat a měřit Zemi jako vesmírné těleso. Zjistili a potvrdili jsme, že se vše stále mění, pevné místo zkrátka nenajdete. Nemluvím jen o poddolovaných územích. Za 50 let se rozdíl nadmořských výšek mezi jižní Moravou a Krušnými horami zvětšil o sedm centimetrů.
A už jen pro zajímavost uvedu, že jsme měřením odpoledne v pátek 17. listopadu 1989 dokázali s prof. Vejražkou z ČVUT obelstít tehdy zakódovaný systém GPS a určit správné souřadnice bodů v Praze. Měřit jsme začali až potom, co byli odesláni všichni doktorandi, jiní studenti ve škole nebyli, byl totiž rektorský den, na demonstraci na Albertov…
*Jste autorem 80 odborných prací a přes 350 novinových příspěvků z geodézie, katastru, geodynamiky, informatiky, katastru nemovitostí a bydlení. Také jste byl šéfredaktorem odborného geodetického časopisu. V době, kdy jste vedl geodetický ústav, tak získal Českou hlavu v kategorii Industrie (2007). Jak vzpomínáte na tento velký úspěch?
Budoucí manželce jsem kdysi dávno slíbil, že budu prezidentem a získám Nobelovu cenu. Tak tento slib jsem nesplnil, ale České hlavy, jako prestižního českého ocenění odborné práce pracovníků VÚGTK, si skutečně vážím. Vždyť ve stejném roce získal nejvyšší ocenění od vlády ČR profesor Antonín Holý. Cena byla udělena za technologii, jejíž princip se stále využívá při sdělování dat z katastru nemovitostí, velmi využívané metodě pro nahlížení do veřejného státního registru.
*Bylo to rok poté, co jste opustil Sněmovnu. Monitorovala tento úspěch v České hlavě i mainstreamová média, nebo jste cítil odstup kvůli tomu, že jste byl komunistickým poslancem?
Možná jsem měl kliku, ale nikdy jsem se v zaměstnání ani v odborné komunitě, ale ani v zastupitelstvu v Praze 8 nesetkal s odstupem, kritikou či výhradami kvůli mé stranické příslušnosti. Dokonce jsem v roce 2008 obdržel od geodetické komory titul Osobnost roku, toho si velmi vážím. Určitě v tom sehrálo roli i předchozí ocenění ústavu v České hlavě.
Musím se ale přiznat, že jednu negativní zkušenost přece jenom mám. Začátkem tohoto století jsme nabízeli volnou školku v Praze 8 pro děti se zdravotním postižením. Nabídku MČ Praha 8, kterou jsme připravili, s odůvodněním, že je od komunistů, odmítla představitelka organizace, která školku hledala. Jméno neřeknu, byla ale z rodiny bývalého prominentního ministra vlády ČSSR. Nakonec všechno dobře dopadlo a tu školku ona organizace stále užívá.
*Současně jste se věnoval bytové problematice na různých úrovních. V letech 1993-2010 jste působil jako zastupitel na Praze 8, několik let jste byl předsedou tamní bytové komise. Od roku 2006 členem Dozorčí rady Státního fondu rozvoje bydlení. Nemáte pocit zmaru, když vidíte, že se prakticky u nás zastavila výstavba bytů pro běžné lidi?
Bydlení patří mezi základní lidské potřeby a práva. A je mi profesně blízké, mám totiž výuční list zedníka, od Průmstavu, a svépomocí jsme si postavili družstevní byt, družstevní podzemní garáže i chatu a zahrádkářskou osadu.
Jenom pro udržení dostatečného počtu bytů je třeba v ČR stavět každoročně 40 000 nových bytů. Toto číslo potvrzují např. i lidé ze Sociologického ústavu AV ČR. Svou roli by přitom měly sehrát i města a obce. Je ale faktem, že toto uspokojivě nefunguje. Dochází dlouhodobě k vylidňování venkova. Bez účinné reakce státu. Obávám se, že ani avizovaná zákonná podpora tzv. dostupného bydlení nepomůže. Je totiž obecný, i Ústavním soudem podporovaný princip, že nic, tedy ani samosprávy, nemají bránit či konkurovat soukromému podnikání.
Mrzí mne, že kdysi ČEMONIF (Českomoravský národní investiční fond) nevyužil naši nabídku na výstavbu družstevních bytů. Ale zase chci pochválit, že třeba SBD Praha stále nabízí nové družstevní byty, a to nejen v Praze. Právě družstevní princip je vhodnou formou pro zlepšení bytového nedostatku. Finanční podpory od státu se asi nedočkáme, potřebná legislativa však existuje a obce mají pozemky.

*Koho za bytovou krizi viníte?
Vidím tři příčiny. První je legislativa, kdy bylo glorifikováno soukromé vlastnictví bytů, což ale dnes, kdy je vyžadována mobilita pracovní síly, je překážkou. Druhou pak již zmíněná neochota měst konkurovat soukromým investorům. A třetí je vyvolaná a dlouhodobě udržovaná deformace cen nemovitostí, což připustily banky, které poskytují úvěry na výstavbu bytů. Drahé nemovitosti, hlavně drahé pozemky, garantují jejich půjčené virtuální peníze.
A ještě doplněk – zdá se mi, že mnohým vadí pořádek. Nikdo třeba nesleduje, kolik bytů je prázdných nebo využívaných jinak než k bydlení, třeba jako ubytovny, ani kolik bytů ve SVJ je pronajatých a zda pronajímatelé platí odpovídající daně z tohoto příjmu. Za chybu považuji i přeměnu SFRB na fond pro podporu investic.
*Spojitost mezi dostatkem bytů pro mladé rodiny a výší porodnosti je zřejmá. Jsme tedy během příštích desetiletí odsouzeni jako český národ k vymření?
Taková korelace je nasnadě. Ale příčina bude asi ještě jinde, v této oblasti si netroufám na úplnou odpověď. A skutečně se obávám, že český národ může zaniknout v celoevropské společnosti. Doufám jen, že naše tři děti, devět vnoučat ani zatím jedinou pravnučku to nepostihne.
*Myslíte, že soudobí mladí lidé věří tomu, že v předlistopadovém Československu dosahovala bytová výstavba statisíců bytů, což jsou ty domy a byty, v nichž žijí jejich rodiče?
Mají to těžké, zvláště když z médií, rozhlasu a televize, neuslyší pravdivé informace. Jsem zděšen z úrovně diskusí na sociálních sítích, na internetu a z manipulací při výběru odpovědí třeba na webu Seznam.cz. Doufám ale, že reformy našeho školství nesníží vzdělanost společnosti. Učitelé si to nezaslouží!
*Také jste celý život pracoval s mládeží jako trenér házené a ledního hokeje – 25 let! Mají dnes mladí lidé možnost sportovat tak, jako vy ve svém mládí? Provozování některých sportů je již jen pro superbohaté a děti tloustnou…
Vážím si i toho, že jsem čestným členem TJ Bohemians, je to zkrátka dobrej oddíl. Sport považuji za velmi prospěšný pro rozvoj osobnosti. Klukům v hokejové šatně i jejich rodičům jsem vždycky říkal, že se musí naučit i nezaslouženě prohrávat. Vždy mi šlo ale o sport pro všechny, dostupný a jako doplněk pro život, ne pro peníze. Považuji za normální, že jsem mohl sledovat na internetu informace o zápasech našich vnuček ve florbalu i házené. Jsem ale zděšen, že na celostátní úrovni na portále ONLINE jsou reporty už z přeboru 9. tříd v ledním hokeji. Vychováváme primadony. A přitom platí, alespoň v hokeji, že hvězdy z přípravky nepřežijí mladší žáky.
*Jako poslanec jste viděl pod pokličku různým kauzám, například voršilkám, jimž neuváženě spadla do klína budova v sousedství Národního divadla v Praze. Mám pocit, že v přehlídce průšvihů, které poté následovaly, to byl jen začátek. Jak se díváte do budoucna?
To není právě vhodná otázka pro optimistickou závěrečnou odpověď. Ano, pozemek u ND i budovu čp. 1435, která na něm stála, koupil od řádu voršilek stát v roce 1931, tak je to uvedeno v pozemkové knize. Budova byla zbourána a na pozemku byla postavena v roce 1943 pro potřeby ND budova jiná. Ta dostala stejné čp. I tato budova byla zbourána a současně s výstavbou Nové scény byla postavena i nová provozní budova ND, a opět s čp. 1435! A tato budova i s pozemkem byla podle výčtového restitučního zákona převedena už v roce 1990 voršilkám. V odůvodnění zákona bylo mj. uvedeno, že se nemovitosti vydávají, aby v nich příjemci mohli provozovat výchovu kněžského dorostu. Voršilky budovu ale už v roce 1992 prodaly asi za 20 milionů. Navrhovali jsme zákon, aby tato budova i pozemek byly převedeny za úplatu na stát, stejně jako některé paláce, ve kterých sídlí parlament na Malé Straně. To neprošlo. Uvedenou budovu pak stát koupil až v roce 2016 v dražbě skoro za 300 milionů, ale pozemek stále patří voršilkám…
A v takovém státě žijeme. Ve zlepšení příliš nedoufám. Proč? Ptám se, kdo totiž fakticky vládne ve státě, kde základní zákon, tedy občanský zákoník, má přes 3000 paragrafů. Kdo rozděluje společnost, protože mu to vyhovuje?
Monika HOŘENÍ