Ivan Noveský: Český energetický mix je křehký

320

Rozhovor s energetickým expertem Ivanem Noveským

Na sociálních sítích se v posledních týdnech objevují zprávy, že Česká republika má v plynových zásobnících nejméně plynu za poslední roky. Je situace skutečně tak vážná?

Podíval jsem se na aktuální data a české zásobníky jsou v tuto chvíli naplněné něco málo přes padesát procent. To samo o sobě ještě neznamená bezprostřední katastrofu. Problém je spíš v tom, co přijde dál. Energetika nikdy není jen o jednom čísle, ale o kombinaci více faktorů – počasí, spotřeby a spolehlivosti dodávek.

Pokud by pokračovalo mrazivé počasí několik dalších týdnů, situace by se samozřejmě mohla stát problematickou. Zvlášť v okamžiku, kdy jsme odkázáni na dodávky přes Německo a denně k nám proudí zhruba sedmnáct milionů kubíků plynu. To je objem, který na pokrytí celé naší spotřeby jednoduše nestačí.

Podle některých propočtů by současné zásoby vystačily jen na necelé dva měsíce, v případě silných mrazů dokonce jen na asi 48 dní. Není to málo?

Je to hraniční. Pokud by se zásobníky držely nad padesáti procenty a zároveň by zůstaly zachovány dodávky přes Německo, nemyslím si, že by došlo k okamžité krizi. Ale je potřeba říct jednu věc naprosto otevřeně: kdyby k nám plyn stále proudil z východu tak, jako tomu bylo historicky, žádný problém bychom dnes vůbec neřešili. Ty dodávky byly pravidelné, stabilní a objemově dostatečné.

Dnes jsme v úplně jiné situaci. Spoléháme na LNG a západní zdroje a zároveň nevíme, kolik plynu si v případě tuhé zimy ponechá Německo pro vlastní potřebu. A to je nejistota, která mezi lidmi právem vyvolává obavy.

Právě to si lidé často říkají: Pokud bude mít Německo samo problémy, proč by se mělo starat o nás?

Přesně tak. Německo má své vlastní potíže a jejich zásobníky jsou v horším stavu než ty naše. A je třeba si uvědomit jednu důležitou věc: Němci jsou v krizových situacích velmi pragmatičtí. Pokud sami něco nemají, ponechají si to. A pokud mají přebytek, prodají ho za cenu, kterou uznají za vhodnou.

V případě nedostatku je tedy zcela reálné riziko, že si plyn prostě nechají. A protože plyn k nám teče přes jejich území, může se stát totéž, co jsme viděli během covidu u ochranných pomůcek – co je na jejich území, patří jim, a ostatní dostanou až to, co zbyde.

Bývalý ministr průmyslu Jozef Síkela ujišťoval veřejnost, že dodávky jsou zajištěné a že nás Německo nenechá ve štychu…

Ale ministr Síkela zvaný závětrný Pepa, protože netušil, co jsou závěrné elektrárny, tak ten je naštěstí dávno pryč. Protože upřímně řečeno to jeho tvrzení, že Němci si radši odstaví svůj průmysl a svoji spotřebu, aby to mohli pustit nám, tak tomu teda snad nevěřily ani děti v mateřské školce.

Další otázkou je směr toku plynu. Zaznívají informace, že plyn z Česka proudí na Slovensko a přes něj na Ukrajinu, přestože sami nemáme přebytek. Jak tomu mají lidé rozumět?

Z technického i ekonomického hlediska je to dnes skutečně nelogické. Česká republika je odkázána na západní zdroje, přesto z našich zásobníků plyn proudí na Slovensko a odtud dál na Ukrajinu. Historicky to bylo přesně opačně – ruský plyn šel přes Ukrajinu a Slovensko k nám. Současný stav dává smysl spíše politicky než energeticky.

A problém je o to větší, že LNG, tedy zkapalněný plyn, je ze své podstaty vždy dražší než potrubní plyn. Už samotné zkapalnění, přeprava a následná regazifikace představují vysoké náklady – ekonomické i ekologické. Nehledě na těžbu plynu frakováním, což je úplná ekologická katastrofa a tento plyn je plný příměsí, a tedy nekvalitní. A čím více se plyn přeprodává, tím víc jeho cena roste.

Často se mluví o takzvaně »ideologicky čistém« plynu. Co si pod tím máme představit?

V praxi to znamená, že se dnes neřeší ani tak fyzický původ plynu, ale jeho politická přijatelnost, kterou prosadila minulá vláda. Plyn může pocházet odkudkoli, ale musí projít několika obchodními kroky, aby byl formálně označen za »ideologicky čistý«. Každý z těchto kroků samozřejmě navyšuje jeho cenu.

Pro mě je přitom klíčová jedna jediná věc: koncová cena pro domácnosti, průmysl a energetiku. Pokud by se plyn prodával za rozumnou cenu, řekněme tři až pět korun za kubík, bylo by úplně jedno, kdo si v řetězci přidá marži. Jenže dnes se plyn nakupuje zhruba za devět korun za kubík, kdy tuto cenu ovládá převážně burza – tedy trh a obchodníci. A s tím už žádné zázraky udělat nelze. I když ekonomové slibují, že by cena měla klesat k sedmi korunám, ale známe situaci ve světě, kdy se vše může rázem měnit.

Jak hodnotíte současný přístup Bruselu k energetice obecně?

Evropská energetická politika je podle mě dlouhodobě postavená spíš na ideologii než na fyzikální realitě. Vychází z představy, že obnovitelné zdroje samy o sobě zajistí stabilní dodávky elektřiny, a že už nepotřebujeme uhelné, plynové ani jaderné zdroje. To je ale v přímém rozporu s tím, jak energetické soustavy fungují. Příkladem budiž black-out ve světě i u nás.

Naštěstí se dnes i na evropské úrovni začíná znovu mluvit o renesanci jádra. To považuji za krok správným směrem, protože bez stabilních zdrojů se žádná moderní ekonomika neobejde.

Jak jsme na tom tedy dnes s energetickou bezpečností České republiky?

Současný energetický mix je zatím funkční, ale je to velmi křehký stav. Pokud nemáme adekvátní náhradu, nemůžeme si dovolit rychle likvidovat uhelné elektrárny a těžbu uhlí. Naštěstí současná vláda má energetiku jako jeden z hlavních programů. Na konci ledna by mělo dojít k rozhodnutí, zda budou podporovány uhelné elektrárny, nebo se některé uzavřou. Za mě, pokud nemáme adekvátní náhradu, nemůžeme uzavřít fungující stabilní zdroje. A spoléhat se na to, že se elektřina nebo plyn vždycky nějak dovezou, je mimořádně riskantní strategie.

Často slýcháme, že uhlí je drahé a plyn levnější. Platí to?

To je jeden z největších paradoxů dnešní energetiky. Elektřina z hnědého uhlí má nízké výrobní náklady, ale vysoké náklady na emisní povolenky. Plyn má naopak vyšší výrobní cenu, ale nižší zatížení povolenkami. Výsledkem je, že konečná cena elektřiny z uhlí i z plynu vychází zhruba stejně.

Rozdíl je jinde. Uhlí je domácí zdroj – peníze zůstávají v Česku. Je tedy levnější, a přináší tedy i pracovní místa a kontrolu – od těžby po zpracování a výrobu energie, jde tedy o stabilitu. Plyn je vždy dovozový, a tedy strategicky rizikový.

A co jádro?

Jádro je z hlediska výrobních nákladů nejlevnější a zároveň nejstabilnější zdroj. Nezatěžují ho emisní povolenky a zajišťuje dlouhodobou energetickou bezpečnost. Problém je, že jsme v jeho rozvoji ztratili čas.

Často se mluví o tom, že výstavba nových jaderných bloků může trvat deset i dvacet let. Je to hlavní problém?

Samotní Korejci problém nejsou. Mají licenci Westinghouse a zkušenosti s výstavbou jaderných elektráren, například ve Spojených arabských emirátech. Problém je v tom, že u nás mají stavět blok o výkonu tisíc megawattů, který v této podobě zatím nikde jinde nestavěli. Pro Českou republiku by to byl v podstatě prototyp.

Kde tedy vidíte největší riziko?

Největší problém není samotná stavba, ale evropská notifikace. Aby bylo možné nový jaderný blok postavit s veřejnou podporou, musí projekt schválit Evropská komise. A notifikace byla nastavena technicky zcela nesmyslně – jádro má podle ní fungovat jako doplněk k obnovitelným zdrojům. Přitom by to mělo být přesně naopak.

Situaci navíc komplikuje změna investora a rozšíření projektu na dva bloky. Původní notifikace tak přestává platit a bude nutné žádat o novou. Nikdo dnes nedokáže říct, kdy – a zda vůbec – ji Brusel schválí. Navíc se získáním první notifikace nám pomohli Francouzi, kteří si slibovali, že továrnu budou stavět. S novou notifikací si budeme muset poradit sami, teď nám Francouzi jen těžko pomohou.

A co technické limity Dukovan?

O jednom zásadním problému se příliš nemluví – o chladicí vodě. Stávající vodní dílo je dimenzováno na čtyři bloky, s rezervou pro pátý. Pro šestý blok už ale kapacita nestačí. Uvažuje se o jiných typech chlazení, ale to by opět znamenalo experiment.

Z technického hlediska je na tom Temelín mnohem lépe. Vodní dílo Hněvkovice bylo projektováno pro čtyři bloky, infrastruktura existuje a teoreticky by se tam dalo stavět velmi rychle – betonové základy už stojí. Problém není technický, ale politický a organizační.

Má Česká republika stále know-how pro takovou výstavbu?

Ano, ale rychle o něj přicházíme. Odborníci odcházejí, průmyslové kapacity se rozpadají. Čas v tomto směru opravdu nehraje v náš prospěch.

Lidem by se ale měla cena elektřiny snížit, když náklady na podporu obnovitelných zdrojů energie (tzv. POZE), které dříve nesli odběratelé v cenách elektřiny, dnes přebírá stát. Kdy se to na složenkách lidí projeví?

Cena elektřiny se již snížila, záleží na dodavateli, zda ji do plateb promítl již od začátku roku, nebo ji uvidíme až v celkovém vyúčtování. Pokud lidé informaci o snížení nedostali a chtějí platit méně, měli by kontaktovat svého dodavatele energií.

Zajímavější je ale fakt, že tato položka původně již vůbec placená být neměla. Již v roce 2015 tehdejší ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek zpochybnil bývalé vedení Energetického regulačního úřadu. Způsob, jakým vedení tehdy stanovovalo výši podpory pro výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů, prý způsobil škodu ve výši až 162 miliard korun. Podle Mládka to byl právě ERÚ, kdo v roce 2007 stanovil pevnou dobu garantovaného vyplácení podpory v rozmezí 15 až 30 let. Přitom Nejvyšší kontrolní úřad už v roce 2015 přitom odhadl, že do roku 2030 náklady na obnovitelné zdroje energie v Česku převýší bilion korun, přičemž podstatnou část zaplatí tuzemští odběratelé na příplatcích ke spotřebované elektřině. Podle Mládka ERÚ následně od 1. ledna 2008 prodloužil vyhláškou dobu garantované podpory pro solární elektrárny z 15 na 20 let. Ale celý problém ohledně obnovitelných zdrojů a financování by vydal na samostatný rozhovor…

Helena KOČOVÁ