Jak dopadla INVENTURA?

355

Vloni se dostala mezi čtenáře literatury faktu publikace DĚJINY PÍŠOU VÍTĚZOVÉ aneb jak to vlastně tenkrát všechno bylo a proč? Na skoro 180 stranách textu prošpikovaného asi 300 poznámkami pod čarou a doplněného tabulkami se dva makroekonomové – Jaroslavové ŠULC a UNGERMAN – pokusili formou otázek a odpovědí čelit spoustě mýtů a vyslovených lží, které se po listopadu 1989 účelově lepí na náš poválečný vývoj.

Zeptali jsme se autorů na pokračování v kritickém zkoumání naší minulosti. Tentokrát již minulosti zcela nedávné – polistopadové, a to v právě vycházející knize INVENTURA aneb kam jsme došli?

Proč jsou ve druhé knize Inventury také kapitoly od Ilony Švihlíkové a Martina Fassmanna?

Šulc: Dobře známe jejich odbornou fundovanost a orientaci v problematice, a proto jsme Ilonu požádali o pasáž k polistopadové zahraničně obchodní směně a Martina zase k vývoji veřejných financí a fenoménu stínové ekonomiky.

Jenže se záhy ukázalo, že realizovat naše původní představy, to znamená popsat dva – co do délky trvání – skoro stejně dlouhé časové úseky (1947-1989, resp. 1990-2025), si podklady nestačí pouze znovu prostudovat. Kromě toho událostmi nabitý loňský rok otevřel nezbytnost se na náš domácí vývoj dívat hlavně v návaznosti na převratné posuny v našem bližším či vzdálenějším okolí, zejména po nástupu Donalda Trumpa.

 Myslíte jeho celní politiku?  

Ungerman: Nejde přece vůbec o cla. To je jen vedlejší produkt jeho politiky. Zásadní pro nás je přece změna těžiště politiky USA, kde Evropa již »není na prvním místě«.  Přirozeně, že se nás také dotýká požadavek zvýšit náklady na zbrojení evropských spojenců asi na trojnásobek – z nějakých dosavadních průměrných asi 1,7 % na cílových pět procent vůči HDP.

Militarizace evropských členů Severoatlantického paktu je celkem přirozeně spojená s požadavkem nákupu drahých zbraňových systémů hlavně Made in USA. Evropa totiž žádné pokročilé zbraňové systémy nemá ani nevyvíjí (viz stíhačky F-35).A do třetice Trumpem vyžadovaný přechod většiny zemí EU na americký zkapalněný břidlicový plyn (LNG). Asi třikrát dražší, než byly dřívější evropské nákupy ruského plynu či ropy. To celé je pak zásadní způsob, jak vyrovnat deficit americké obchodní bilance ve vztahu k Evropě.

Šulc: Souběh těchto »morových ran« nemůže Unie však zvládnout jinak než dalším masivním zadlužováním, a to bude nejspíše posledním hřebíčkem do rakve evropské integrace.

A to jste ještě nezmínili Green Deal.

Ungerman: Necháme na zvídavém čtenáři, jaký závěr si udělá po prostudování jen málokdy publikovaných dat v kapitole 2.23 Podvod jménem Green Deal.

My Green Deal považujeme za součást americké politiky, jak obnovit postavení USA ve světové ekonomice, které od 90. let postupně ztrácí. Nakonec prvním hlasatelem problémů se změnou klimatu byl bývalý americký viceprezident Albert Gore, který předpovídal, že v roce 2015 roztaje led na severním pólu. V roce 2015 tam byl led na ploše 4,6 mil. kilometrů čtverečních – více než předtím.

Možná se něco trochu mění v Evropě, možná, že už někomu dochází, co by všechna opatření »grýn dýlu« znamenala pro životní úroveň obyvatelstva. Snad i proto se najednou začíná debatovat o zrušení povolenek ETS2 a dalších krocích. ETS2 je přece chytře vymyšlená, ale od samého začátku vylhaná grýndýlovská past ovázaná růžovou mašlí. Ale zatím se bavíme jen o dílčích krocích.

Jen škoda, že si tyto souvislosti neuvědomili všichni ti bojovníci za ekologii. I když informace o tom, jaké to může mít souvislosti, měli, ale zvítězila ideologie.

Někdy se to traduje v podobě, že »cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly«.

Ungerman: Obojí je přece možné dobře vztáhnout na náš polistopadový vývoj. Když odhlédneme od zarámování českého, potažmo evropského vývoje v poslední třiapůlté dekádě tím, co se v geopolitickém měřítku odehrálo ve dvou tisíciletích po Kristu a po roce 1990 u nás, pak je jasné, proč se v INVENTUŘE zaměřujeme hlavně na tři momenty.

Za prvé na překotné odstátnění české ekonomiky v podobě nejdříve restitucí a pak hlavně privatizace, za druhé na s tím související narůstající výrazný vzestup zadluženosti veřejných financí zejména v období Fialovy vlády, a konečně na dopady obou faktorů do života běžných lidí – ať v dostupnosti bydlení či do možnosti u mladých lidí si odpovědně založit rodinu a mít děti.

Proč vás tak zajímá právě odstátnění převážné části české ekonomiky? Oba jste bývalí vysokoškolští pedagogové pražské VŠE a v té první knize se o fetišizaci státního vlastnictví vyjadřujete poměrně kriticky.

Ungerman: Ano, v knize DĚJINY PÍŠOU VÍTĚZOVÉ se vyjadřujeme ke státnímu vlastnictví kriticky a celkem oprávněně. Jako lidé praxe a také přicházející z teorie jsme dobře poznali rub i líc ekonomické stránky socialismu. Navíc známe srovnání jeho tehdejší výkonnosti se souběžně fungujícími tržními ekonomikami na západ od nás.

Oba systémy v praxi prokázaly své přednosti i slabiny. Těžko dnes hledat nějaký bezchybný model ekonomiky. Můžeme sice obdivovat západoněmecké sociálně tržní ekonomiky v 60. a 70. letech, ale její současnou realitu obdivovat vůbec nelze. Doufám, že jsme si všichni vědomi, že její současnost je dnes evropským problémem. Impozantní je ovšem expandující pevninská Čína, nyní jak v objemu tvorby zdrojů, tak v růstové dynamice předstihuje jak USA, tak EU. Že by to bylo proto, že ji někdo nazývá »komunistickou«, si opravdu nemyslím.

Takže jste příznivci, nebo naopak odpůrci tržní ekonomiky a potažmo toho, k čemu tady došlo počínaje devadesátkami – privatizace?

Šulc: Na takto položenou otázku musíme odpovědět, že ani jedno ani druhé. I tady je ďábel v detailu: Je důležité vědět, které firmy či obory mají, či nemají být státním vlastnictvím a současně – pokud už se něco zprivatizuje a stát se vlastnictví vzdá, zda má být nový vlastník domácí či cizí.

Ale takto otázka před 30 lety nikdy veřejně nestála!

Ungerman: Za prvé, ti, kdo měli jiný názor, byli přece umlčeni, ostouzeni a za druhé, národ – »lid« přece údajně chtěl trochu toho bohatství, které si v předchozích letech vytvořil.

Proto se rozšířily dva hloupé, ale o to chytlavější slogany: »Stát je ten nejhorší možný hospodář« a »Co bylo ukradeno, musí být vráceno«! A osm milionůDIKů si myslelo, že se stanou skutečnými vlastníky národního bohatství. Těžko ten proces privatizace mohl dopadnout jinak, než jak to vidíme v denní praxi a také popisujeme. Kuponová privatizace přetvořila českou ekonomiku do pozice podřízené ekonomiky koloniálního typu, kde rozhodují jiní…

Co vás jako autory vede k takové skepsi?

Šulc: Na jednu stranu jsme řekli, že proti existenci privátního sektoru nemáme námitky především tam, kde umí pružně reagovat na změny poptávky. To je třeba celý sektor bývalých komunálních služeb a v případech, kdy to má zanedbatelný národohospodářský význam. Ale na druhé straně jsme odpůrci privatizace strategických firem, oborů a odvětví. V prvé řadě jde o finanční sektor, ale také třeba o zásobování vodou a značnou část kritické infrastruktury včetně farmaceutického průmyslu, nebo o firmy tvořící industriální páteř ekonomiky, základnu její exportní výkonnosti a potažmo životní úrovně domácností.

V knize proto dokladujeme dvě základní pochybení privatizátorů – jednak že stát na své vlastnictví rezignoval vcelku plošně bez ohledu na tolik skloňovanou potřebu nevzdávat se »rodinného stříbra«, a – co je ještě mnohem horší – např. státní Unipetrol se privatizoval do rukou zase státního Orlenu – stát se své pozice často vzdával ve prospěch jiného státu. To má fatální důsledky, přestáváme být v řadě případů suverénní zemí. A to už nemluvíme o spoustě až kriminálních rošťáren – vezměte třeba jen »příběh Viktor Kožený«.

Jak jsme se do těchto trudných konců dostali?

Šulc: Poznání »trudných konců« nepřevládá snad jen u nás čtyř, ale i u řady dalších nezávislých ekonomů. »Startovací zařízení« bylo totiž dobře skryto v navenek hodně obecné neoliberální teorii založené na zbožňování trhu v takové podobě, kdy by měl v nanejvýš svobodné tržní soutěži zabezpečit volný pohyb zboží, lidí a kapitálu. A co nejméně státní regulace.

Jak to souvisí s naší privatizací?

Ungerman: Naše firmy byly po válce prakticky čtyři dekády odděleny od světového trhu. Předlistopadový režim se snažil o ochranu domácích výrobců před zahraniční konkurencí – koruna nebyla směnitelná, byla tu studená válka a embargo na spoustu položek atd. Ale to vše krátce po listopadu 1989 padlo a došlo k předčasné liberalizaci ekonomiky. Zmíněný požadavek na volný pohyb zboží a kapitálu v kombinaci s privatizací a trojí devalvací koruny rychle otevřel náš trh jak zahraničnímu zboží, tak cizímu kapitálu. Ten se přednostně zacílil na ty naše dobře fungující firmy, které pro cizinu představovaly nežádoucí konkurenci – a hodně z nich ovládl, případně zlikvidoval, viz třeba cukrovarnictví, výroba investičních celků apod.).

Takže když nyní konstatujeme, že sem přišlo celkem skoro 6 bilionů korun zahraničního kapitálu a že při skoro 10procentní ziskovosti od nás ročně odchází asi šest stovek miliard korun výnosů, takže i to je důsledek privatizace – v tomto případě do rukou cizího kapitálu?

Ungerman: Ano. Oficiálně se saldo výnosů registrovaných ČNB pohybuje někde na polovině této částky. O skrytém odlivu zisků existují pouze odhady. Je však třeba dodat, že nejde vždy jen o »cizí« kapitál. Také některé české firmy jsou registrovány v zahraničí a platí tam daně, ovšem podnikají u nás a jejich příjmy pocházejí od českých občanů – viz třeba známý server Seznam Zprávy. Mnohem závažnější je ale fakt, že zahraniční kapitál ovládl firmy a celá odvětví, kam neměl být nikdy připuštěn. Máme na mysli strategické firmy a infrastrukturní obory, které by měly zajišťovat suverenitu tohoto státu.    

Co s tím dělat?

Šulc: Inspirací může být sousední Polsko. To už svou privatizační chybu pochopilo a metodou »polonizace« nyní nachází způsoby, jak právě klíčové firmy a obory, rozhodující o polské samostatnosti, dostat zpět pod kontrolu tamní vlády. Třeba to bude motivovat i někoho odvážnějšího u nás… (cluš, mh) 

Koleje:

V tuto chvíli činí státní dluh skoro 4 miliony Kč na osobu včetně nemluvňat i seniorů.

Souběh tří »morových ran« nemůže evropská ekonomika zvládnout jinak než dalším masivním zadlužováním. To bude nejspíše posledním hřebíčkem do rakve evropské integrace.

ETS2 – chytře vymyšlená, ale od samého začátku vylhaná grýndýlovská past ovázaná růžovou mašlí.

Jsme odpůrci privatizace strategických firem, oborů a odvětví.