Jiří Novák: Co prezident, to jiná osobnost…

456

Rozhovor s Jiřím Novákem, historikem, politologem, spisovatelem, který je synem »kancléře tří prezidentů«

Vystupujete jako člověk, který vyrůstal ve velmi zajímavém prostředí. Váš otec byl kancléřem tří prezidentů – kterých a v jaké době? Jaká byla jeho práce, a jak se k ní vlastně dostal?

Můj otec, doktor Ladislav Novák, působil v Kanceláři prezidenta republiky v době, kdy se psaly důležité kapitoly našich dějin. Pracoval po boku prezidentů Antonína Zápotockého, Antonína Novotného i generála Ludvíka Svobody. To období zahrnovalo prakticky celé padesáté a šedesáté roky, tedy dobu, která byla politicky i společensky velmi složitá a proměnlivá.

Jeho práce nebyla jen administrativní, jak by si možná někdo mohl myslet. Vedoucí prezidentské kanceláře měl na starosti chod celého aparátu kolem hlavy státu, komunikaci, organizaci, ale také řadu citlivých záležitostí. Například, když se rozhodovalo o trestu smrti, o doživotním vězení či potrestání určitých lidí, tak kancléř musel pro prezidenta připravit návrhy, jak tyto problémy vyřešit. Strávil tak neskutečně mnoho hodin přemýšlením, jaký trest tomu člověku dát, či nedat, a měl z toho spousty bezesných nocí. A když tento návrh zpracoval, předkládal je prezidentu republiky prakticky jen ke schválení a jeho podpisu. Byla to pozice, která vyžadovala nejen schopnosti, ale i velkou míru důvěry.

K té práci se dostal postupně – nebylo to tak, že by do ní vstoupil zvenčí. Když se Antonín Zápotocký vrátil z koncentračního tábora, stal se předsedou Ústřední rady odborů. A zde se seznámil s mým otcem, který v té době pracoval jako místopředseda národohospodářské komise. Jejich setkání přerostlo v přátelství, které ztvrdil Antonín Zápotocký se svojí ženou Marií tím, že byl v roce 1949 na svatbě mých rodičů jako svědek.

Po zvolení Antonína Zápotockého předsedou vlády se stal Ladislav Novák jeho tajemníkem. Když zemřel K. Gottwald a Zápotocký se stal 21. 3. 1953 prezidentem, tak si vzal mého tatínka s sebou na Pražský hrad a v roce 1954, když odešel do důchodu kancléř Červíček, na jeho místo nastoupil můj otec.

Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na tu dobu? Co vás jako dítě nejvíc formovalo?

Narodil jsem se v roce 1955, takže prezidenta Zápotockého znám spíš jen z vyprávění svého tatínka. Antonín Zápotocký byl opravdu dělnický prezident. Pokaždé, když skončil dopoledne na Pražském hradě, tak se najednou po něm slehla zem. Ani kancléř, ani ochranka o něm vůbec nic nevěděli. Hledali ho po celé Praze, až ho našli například ve Vysočanech, Libni či Hloubětíně, kde seděl v dělnické hospůdce, hrál na heligonku a povídal si s dělníky o jejich životě, co by chtěli zlepšit a jak se jim daří. Oblečený byl v montérkách s rádiovkou na hlavě, takže byl k nerozeznání od ostatních.

O to silnější vzpomínky mám na prezidenta Novotného, na kterého nikdy nezapomenu. Pamatuji si třeba jednu noc na naší chalupě v Desné v Jizerských horách. Probudil mě křik a šramot, tak jsem šel zjistit, co se děje. V pokoji hrál mariáš můj tatínek, prezident Novotný a další lidé. Prezident se zlobil, že táta pořád vyhrává, a táta mu na to říkal, že on hraje jako ponocný. Novotný se rozčílil a připomněl, že on je prezident a táta jenom kancléř. Já jsem se na něj podíval a řekl: »Co tady křičíte na mého tatínka? To je můj táta!«

Prezident se zarazil, omluvil se a zeptal se mě na jméno. Od té doby se prý vždy ptal mého táty: »A přijede i Jiříček?«

Zažíval jsem s ním spoustu krásných momentů – jezdili jsme na Slapy nebo do Lán na ryby, jedli jsme svíčkovou v Zahradním domku nebo jahody se šlehačkou na Hradě. Dokonce mě nechal sednout si za svůj stůl v prezidentské kanceláři. A řekl mi: »A teď jsi deset minut prezidentem!« Ale v tom okamžiku šel kolem táta, a když mě viděl sedět v křesle pana prezidenta, chtěl mi hned dát »facana« za uši. Ale Novotný zvedl ruku a řekl: »V žádném případě! Já jsem sem Jiříčka pozval.«

Byl přirozený, měl smysl pro humor a vždy mi přinesl nějakou dobrotu. Dal mi i koloběžku, na které jsem jezdil po Vladislavském sále či Španělském sále a ostatních prostorách Pražského hradu. Měl jsem ho opravdu rád. Jednou jsem také byl s prezidentem Novotným v Jizerských horách na rozhledně Královka. Kousek od ní má dodnes prezidentská kancelář chalupu. Já jsem na té chalupě byl právě s ním, šli jsme na houby, a dokonce jsme zajeli i do Libverdy, kde byl točící sud. Ten je tam dodneška. Vlezli jsme do něj spolu, váleli se, křičeli, byli jsme špinaví, ale šťastní. Ochranka jen stála bokem a všichni se náramně smáli a bavili včetně nás dvou.

A co generál Ludvík Svoboda? 

Úplně jiný byl prezident Ludvík Svoboda. To byl voják tělem i duší a už při prvním setkání jsem k němu cítil velký respekt. Seznámili jsme se v roce 1968 vDomě dětí na Pražském hradě, kde se mě ptal, jestli se mi tam líbí.

Vzpomínám například, jak jsem od něj dostal pohorky. Bylo to na výletě do Tatranské Lomnice – Matliare. Jednoho dne jsme vyrazili na horský pochod, tuším, na Rysy. Všichni, prezidentem počínaje, ochranka, kancléř a rodinní příslušníci. Během cesty na vrchol jsme se všichni rozpovídali a hlučně se bavili. V tom okamžiku jsme uslyšeli hromový hlas generála Svobody, který na nás na všechny zařval, ať jsme potichu, pochodujeme a nekecáme, přičemž hrozivě zvedl svou sukovici. Situaci zachránila jeho žena Irena Svobodová, která nám všem začala rozdávat z košíku dobroty, a tím uvolnila generálem nastolenou atmosféru.

Později jsem byl pozván na oběd k paní Svobodové. Nakonec z toho bylo velmi příjemné setkání – pan prezident se usmíval, naložil mi šest knedlíků a při loučení mi řekl: »Musíme být všichni stateční.« Tehdy probíhala jednání v Čierné nad Tisou, Bratislavě a později v Moskvě, kde se rozhodovalo o osudu tehdejšího Československa na desítky let dopředu. Takže ta slova měla svou váhu.

Jak váš otec v této funkci skončil a proč?

Jeho kariéra byla ukončena v souvislosti s událostmi koncem sedmdesátých let. Ta doba přinesla zásadní změny a mnoho lidí, kteří do té doby zastávali významné pozice, bylo z veřejného života odsunuto. O to zajímavější je vyprávění o tomto roce v mé knize Kancléř tří prezidentů – včetně vyjádření mého tatínka, co si myslel o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, a jeho analýza politického vývoje v následujících letech.

V případě mého otce hrála roli i jeho osobní rozhodnutí. Byl to člověk, který se snažil jednat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, a to se v politice ne vždy vyplácí. Jeho osud je podle mě ukázkou toho, jak složité a někdy i tvrdé to prostředí bylo. Ne všechno se dá vysvětlit jednoduše, a právě proto se snažím zdůrazňovat, že minulost je potřeba vnímat v širších souvislostech. Táta vždycky říkal, že nic není v životě ani v politice černé ani bíle.

Ještě 28. října 1968 doprovázel můj otec prezidenta Svobodu na představení opery Prodaná nevěsta do Národního divadla jako kancléř. A když odcházeli z tohoto představení, tak již kancléřem nebyl. V rámci federalizace a nového vývoje v Československu byl 29. října jmenován kancléřem doktor Ján Pudlák. A generál Svoboda se mému tátovi ani neomluvil a schovával se před ním. Poté byl otec přeřazen na ministerstvo zahraničních věcí, kde byl navržen na post velvyslance. Nakonec byl jmenován velvyslancem v Káhiře (Egyptě) a Jemenské arabské republice. Po návratu z arabských zemí byl otec po 25 letech vyloučen z KSČ, poté odešel pracovat do archeologického ústavu ČSAV na úsek památek. Přes organizaci Přátelé obrody práce se seznámil s Janou Wolfovou, která ho představila Miloši Zemanovi. Ten si ho vzal do sociální demokracie, kde mu můj otec dělal poradce až do své smrti roku 2002.

O svém otci jste napsal knihu, o které jste se již zmínil. Co v ní čtenáři najdou a co vás k jejímu napsání vedlo?

Ta kniha vznikla především z potřeby uchovat vzpomínky a přiblížit lidem dobu, kterou dnes často vnímáme zjednodušeně. Nechtěl jsem psát nějaký ideologický text, ale spíš osobní svědectví.

Čtenáři v ní najdou nejen pohled na fungování prezidentské kanceláře, ale i příběhy lidí, kteří stáli v pozadí tehdejší politiky. Snažil jsem se ukázat, že za historickými událostmi jsou konkrétní lidské osudy, které nejsou černobílé. Více informací najdou čtenáři na www.kanclertriprezidentu.cz.

Pracuji i na další knize a věřím, že bude průlomovým objasněním toho, co se dělo v Moskvě v roce 1968, proč přišla invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 a proč musel být táta po 15 letech vypovězen z politiky a odstraněn z očí veřejnosti. Svým obsahem bude jiná. Řekl bych progresivnější a více autentická. Ukazuje nový pohled na události, které ovlivnily životy našich občanů na generace – na desítky let dopředu.

Dnes se často na minulost díváme velmi zjednodušeně. Jak to vnímáte vy?

Myslím si, že to je chyba. Historii nejde redukovat na jednoduché soudy typu »dobré«, nebo »špatné«. Každá doba má svůj kontext a lidé v ní jednají v rámci možností, které mají. Když to zjednodušíme, přijdeme o pochopení toho, proč se věci staly tak, jak se staly. Já se snažím věci spíš analyzovat než soudit. To je podle mě poctivější přístup.

Jak vnímáte současnou politiku a současného prezidenta?

Současný prezident není moje krevní skupina. Je pro mě a mnoho dalších lidí, co znám, velkým zklamáním, včetně jeho výroků o Spojených státech evropských, zániku české měny či zrušení práva veta v Evropské unii. S jeho postoji prostě nemohu souhlasit, protože jsem Čech »jak poleno« a Českou republiku miluji.

Helena KOČOVÁ

Kniha je k dostání i v nakladatelství Futura, a.s.