Rozhovor Haló novin s Čechem a Kostaričanem Janem Hájkem
Je možné říci, že jste Čech i Kostaričan?
Jsem takový cestovatelský duch. Miluji letadla a cesty daleko od Evropy. Jsem Čech a jsem i Kostaričan. Jsem Pražák křtěný Vltavou. Mám svou rodinu tady, ale také v daleké Kostarice, kde jsem prožil krásných 23 roků. Nyní se dělím o svou rodinu s těmito dvěma zeměmi. A tak mé cestování získalo dnes trošku jiné rozměry než dříve, kdy poznání převažovalo. Nyní je zde starost o to, co přijde. Co bude s námi, s rodinami, které máme zde v Evropě, ale i jinde na světě.
Jaké obavy vás trápí?
V roce 1948 prezident Kostariky José Figueres Ferrer zrušil sice armádu, která byla zneužita pro občanskou válku, ale vojenské konflikty ve Střední Americe stále hrozily. Tisíce lidí při nich zahynuly v Guatemale, Hondurasu, El Salvadoru a Nicaragui. Až teprve v roce 1987 získal další kostarický prezident Oscar Arias Sánchez Nobelovu cenu míru – za aktivní účast v mírových procesech, zejména pro jeho odpor k ovlivňování vnitřního konfliktu v Nikaragui Spojenými státy americkými.
Bohužel USA pokračují ve vměšování do vnitřních záležitostí jiných států. Spolu s NATO, a nyní potažmo i vládou České republiky, přilévají olej do ohně na Ukrajině, kde Rusko je »zatím« statickým činitelem s cílem ochránit své území před případných napadením. Takže ptáte-li se, o co mám obavu, tak mám obavu o život v míru, o mírový život můj i mé rodiny – zde v České republice i na Kostarice.
Na svých cestách jsem mockrát pocítil, jaké je to štěstí, které ne každý na této planetě může mít. Mít blízké, rodinu, přátele. Mít domov a střechu nad hlavou. Dokonce i slyšet, jak venku zuří vítr, bouře, chvěje se země při zemětřesení… Ale ten pocit, že někam patřím, je nenahraditelný. Ne každý má to štěstí.
Jaké to musí být, když se rodina probudí uprostřed dělostřelby a zjistí, že již nemá střechu nad hlavou, své blízké? Pokud se tedy vůbec probudí. Tyhle lidi nezajímá, zda granáty, či rakety, co na ně padají, jsou »Made in Czech«, nebo odjinud. Pro ně nesou smrt!
Mohou nám naši politici vykládat, co chtějí, o důležitosti humanitárního bombardování, humanitárního prodeje zbraní komukoliv. Ale kdo má v sobě trošku citu, a to již nemluvím o lásce k bližnímu, musí toto vše odsoudit. Já vím, mnoho lidí si řekne, co je nám do toho, a nevylezou ze své komfortní zóny. To se nás přece netýká. Jenže každá válka se nás týká! A tahle ukrajinská by také mohla být tou poslední, kterou bychom mohli rozebírat.
Vyjádřil jste nějak svůj protest proti tomu, že česká vláda vyvezla na Ukrajinu, do zóny neklidu, munici?
Je to zvláštní. Ve své připravované knížce O Kostarice trošku jinak píši o tom, jak se Kostaričani, když jde do tuhého, umí semknout i přes rozdílné názory. Nejsou tam, jako například na FB, tak nechutné urážky těch, kteří mají odlišný názor. A právě na FB jsem několikrát uvedl, jak nebezpečné je chování naší vlády vůči Rusku. Ztrácíme přítele. Již slyším narážky na minulost. Ale Rusko není Sovětský svaz a Putin není Brežněv. To je podstatné. To bychom nesměli nikdy vstoupit do EU, kde převládá hlas Německa, který nás okupoval. Jak nespravedlivý máme metr!
Tady je problém s pamětí národa. Nevím, zda je to záměr, ale ve školství se již neučí o národní hrdosti, naší kultuře a dějinách a jejich významu ve světě. Byly provedeny dotazy, náhodně na ulicích v různých městech. Katastrofa! Zejména mladá generace neví z naší historie nic. Proto plně chápu, že zejména pro mladou generaci neznamená likvidace naší státnosti připojením k Spojeným státům evropským – o to tady Bruselu jde – vůbec nic.
Co by lidé protiválečného smýšlení měli dělat?
Spíše bych to rozšířil. Co by s tím měli dělat lidi vůbec. Víte, člověk, tedy homo sapiens, je člověk, někde se uvádí chytrý, jinde rozumný. Ale oba tyto tituly jsou spíše podstupeň toho slova moudrý. Ono být chytrý může znamenat myslet jen sám na sebe. Rozumný – umět tím nějak prokličkovat. Ale moudrý je člověk, který umí přesvědčit lidi o tom, co je a co není správné. Být tady pro lidi. Ne pro politickou stranu nebo nějaké uskupení jako EU, NATO a podobně. A o tom to je. Mít hodně moudrých lidí, kterým nejde o koryta, kteří umí říct přímo do očí pravdu a postavit se k problémům tak, jak se má. To, bohužel, nemáme, alespoň ne v čele tohoto státu.
Proč, sakra, nemáme u nás v České republice takového Ariase, který by byl ochoten a schopen zasadit se když ne o světový, tak tedy alespoň o mír v našem regionu?
Ale ne, my se tady na tom malém písečku budeme prát o čísla ve Sněmovně nebo ve zbytečném Senátu. Budeme podlézat zbytečným úředníčkům v EU, neboť to za ty platy stojí, že, paní Jourová… Proč se třeba Vy o ten mír nezasadíte? Je to asi pod Vaši úroveň. Je třeba si chránit vlastní image a korýtko. A to je to nejdůležitější. Jen aby to nebylo jednou to poslední…
Můžete nám přiblížit, jak jste se před 23 lety dostal na Kostariku, co vás tam přivedlo?
V roce 1997 jsem trénoval fotbal na Floridě. Přišly prázdniny a já je chtěl využít k cestování a poznávání něčeho nového. Spoluhráči mně doporučili Kostariku, hlavně kvůli bezpečnosti. Takže nadešel ten den s velkým D. Poslední trénink a rozloučení se spoluhráči. Bylo to fajn, ale bylo toho dost. Užil jsem si Amériku v tom dobrém i špatném, a nyní mne čekal další krok v mém životě. Další změna.
Ubytoval jsem se na kostarickém Puntarenas, to je poloostrůvek na pacifické straně Kostariky. Tam jsem se skamarádil s majitelem hotýlku La Punta. Jednoho dne se tam objevili nějací fotbaloví bafuňáři. Kamarád mne s nimi seznámil. A slovo dalo slovo, když zjistili, že mám fotbalovou licenci, pozvali mne na schůzi vedení týmu. Z toho vyšlo, že se mnou udělali smlouvu, a to byl vlastně můj první krok k tomu stát se Kostaričanem.
Jak se v této středoamerické zemi žije? Bezpochyby je tam také hodně chudoby. Jak jste ji vnímal vy, se zkušeností z blahobytné střední Evropy?
Kostarika, jako celý svět, se mění. Byla jiná při mém příjezdu v roce 1998 a jiná je nyní. V dobrém i špatném. Kostarika byla v té době nazývaná středoamerické Švýcarsko. Ale, prosím, neberte to doslova. Pravda, mezi ostatními státy regionu byla na tom nejlépe. Ale absolutně neporovnatelné s Evropou. Infrastruktura velmi zanedbaná. Domy s plechovými střechami, no go čtvrtě, auta starší výroby, zrušená vlaková doprava, nedostatek práce, bezdomovci, špína na ulicích, odpadky… Hned druhý den jsem odjel do Puntarenas, pryč z hlavního města San José. Pobřeží pacifické i karibské již bylo o něčem jiném. Hezké pláže, kvalitní hotely, hodně cizinců, zejména Němců, Španělů, Italů a Američanů.
Časem se situace měnila. Otevřely se bezcelní zóny, kde byly obrovské sklady zahraničních firem, i pár fabrik se objevilo. Lidi dostali práci, a tak se situace trošku zlepšila. Ne však mimo tzv. Mesetu central, to znamená střed Kostariky mezi městy San José, Alajuela, Heredia a Cartago. Vesnice byly pravdivým odrazem tehdejší Kostariky, ale ani dnes to není žádná sláva.
Ale pro člověka zvyklého evropskému pohodlí je to stále trošku šok. Pravdou však je, že lidé jsou zde skromní, otevření a umí s tím žít. Žijí v takzvaném rytmu Pura vida. Něco jako »hlavně klidný život«. V Karibiku je život ještě pomalejší v rytmu Boba Marleye. Zásadou je »co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra«. A tak se sem čím dál více Evropanů stěhuje. I z Česka.
A když nyní odcestujete na Kostariku, čím se tam zabýváte?
Když jsem v Kostarice, mám stále co dělat. Kromě mých sportovních projektů hlavně tlumočím. Cizinci jsou pohodlní učit se španělštinu. Je to částečně tím, že žijí v komunitách, a tak je to nenutí. Někteří tam jsou jenom v období od října do dubna a vracejí se do Česka jen na léto a tak, co se naučili, rychle zapomenou. Ale díky turismu a přílivu zahraničního kapitálu Kostarika roste.
V Kostarice studuje vaše 18letá dcera. Můžete prozradit, co studuje a jak úspěšně? A jak vlastně vypadá kostarické školství?
Školství je v Kostarice, mohu-li říci, ne plně využito. Kvalita tam byla vždy, a je, ale ne všichni ji mohou využít, ač je tam základní školní docházka povinná. Lidé žijící ve městech s tím většinou nemají problém. V každé čtvrti velkých měst je dostatek základních a středních škol. Ale školy prakticky nevyužívají lidé žijící v odlehlých oblastech. Jde o oblasti, kam nevede žádné silnice, kolikrát ani cesta. To jsou oblasti, kde žijí jen původní obyvatelé, indiáni. Oni sami k sobě nikoho nepustí a ani nemají zájem, aby vláda nějakým způsobem zasahovala do jejich zvyků. V Karibiku jsem pár takových oblastí navštívil, viděl jsem pracovat šamana. Oni žijí právě z návštěv cizinců a vybírají od nich za to peníze. Ale jsou i takové oblasti, kam není radno vůbec vstoupit!
Pak jsou zde vesnice, kde lidé pracují na svých pozemcích, neboť široko daleko není žádná jiná práce a nějak se uživit musí. Tamní děcka pomáhají rodičům a do školy chodí jen do 6. třídy. Mladí potom studium dohánějí až v pozdějším věku, 7. třídu až třeba v 18 letech. Mnozí, kteří poznají, že škola je důležitá, kolikrát dostudují později i vysokou školu. Ale za velkého odříkání celé rodiny.
Právě pro lidi, kteří neměli možnost dostudovat, byla v Kostarice zřízena jedna šikovná organizace, INA – Instituto Nacional de Aprendizaje. Zde mají možnost vyučit se různým řemeslům a administrativní práci, včetně práce na PC, které mohou využít ve svém další životě. Vydávají za tím účelem doklad, něco na úrovni výučního listu. Je platný prakticky v celé Střední Americe.
Osobně mám v Kostarice ještě dvě studující děti. Obě jsou již na vysoké škole. Vždycky jsem jim kladl na srdce, aby studovaly jenom to, co mají rády a co jim v životě přinese radost, a ne starost. Syn studuje na Universidad Creativa digitální animaci. Dcera, která obdržela od starosty Premio a la Excelencia se získaným stipendiem, studuje psychologii. Tak jsem na své děti pyšný a oni mají to štěstí, že mají podporu rodiny.
V současné době covidu je situace v kostarickém školství podobná jako v ČR. Častá výuka on-line a s tím spojené problémy s pochopením výuky.
Také by našince mohlo zajímat kostarické zdravotnictví. Lze je nějak srovnat s tím naším? Mají Kostaričané všeobecné zdravotní pojištění?
Kostarické zdravotnictví je na vysoké úrovni. Jsou tam skvělí kardiologové a chirurgové. Operace srdce je tam běžná. První operaci srdce provedl v Kostarice Dr. Longino Soto Pacheco již v roce 1963. A první transplantace byla provedena v roce 1991. Dětská nemocnice je nejlepší v celé Střední Americe. Mají tam zařízení poslední generace. Zdravotní pojišťovna byla zřízena v roce 1944.
Tady je ale zakopaný pes. Soukromé podniky, a u mne to byly profesionální fotbalové kluby, neplatí správně a hlavně ne pravidelně, platby zdravotní pojišťovně. Když na to člověk přijde, mívá tam i několikaměsíční, někdy i několikaroční dluh. V případě dluhu zdravotní pojišťovně tato přijme pacienta jen v případě, že podepíše fakturu a tím se zvyšuje jeho dluh. Mnozí lidé tedy pojištění neplatí a šetří si na návštěvu soukromého lékaře. Pravda je, že pokud pojišťovna zjistí pochybení podniku (zaměstnavatele), ten potom zaplatí velké pokuty, ale lidem to nepomůže a jejich dluh zůstává.
Jak se Kostarika popasovala s covidem?
O covidu v Kostarice a porovnání s Českem jsem již psal ve vašem deníku v loňském roce. Kostarika je země, která žije z turistického ruchu. Tudíž nějaký lockdown zde nepřichází v úvahu. Oni mají od roku 2020 v prostředcích veřejné dopravy taková »šlapátka« s dezinfekcí. Pasažér vstoupí do autobusu, sešlápne pedál a má dezinfekci na rukou. Samozřejmě roušky jsou v těchto prostředcích povinné.
U vchodu do obchodů, bank, restaurací, kin a podobně jsou umyvadla s tekoucí vodou. Papírovými ubrousky je možné si utřít ruce. Potom přijde na řadu dezinfekce a nakonec měření teploty. V letošním roce jsou určité úpravy, například v tom, že je třeba mít před vstupem do obchodů, bank atd. PCR test, nebo být očkován. Podnik potom má právo kontrolovat QR kód. Někteří to dělají, někteří ne. U velkých akcí se naplňuje stadion či sál do určitých procent kapacity. Dále jsou zde určitá omezení pro auta, pláže je možné využívat jen do 20 hodin, potom je třeba odejít. Za nedodržení jsou pokuty. Roušky jsou povinné pouze ve veřejných uzavřených místnostech. Venku jsou nepovinné.
Kdo vlastně vládne na Kostarice, jaké jsou tam politické strany?
V Kostarice se ve vedení státu střídají nepravidelně nejsilnější strany: PLN – Partido de Liberacion Nacional. Již z názvu je cítit, že politika je spíše liberální, jde o pravicovou stranu. Ale je ze všech stran nejprogresivnější v tom, že za jejich vlády vzniká nejvíce zákonů. Zdá se, že v tomto roce zřejmě vyhrají volby, neboť se do politiky vrátil bývalý prezident Figueres, syn dalšího bývalého prezidenta, který rozpustil armádu. Byl sice zapleten do jedné úplatkové aféry, nebylo to však prokázáno. Ale s tím mají problémy téměř všichni kostaričtí prezidenti.
Další stranou je PAC – Partido Acción Ciudadana, která má zhruba dvacetiletou historii. Zprvu se jevila jako středově levicová. V současné době je to vládnoucí strana se svým prezidentem Carlosem Alvarádem, jedním z nejneoblíbenějších v celé historii Kostariky. Absolutně nezvládá. Slibuje nesplnitelné, chvilku jde doprava, chvilku doleva. Zadlužil zemi nehorázným způsobem, ale nic to pozitivního pro Kostaričany nepřineslo. Zvedl důchody pro veřejné činitele, které jsou milionové, a platy veřejných činitelů jsou tak vysoké, že v důchodu mají tito lidé vystaráno. Přičemž například platy učitelů zůstávají zmrazeny. A tak bych mohl pokračovat. Strana se usídlila spíše na pravé straně politického spektra.
PUSC – Partido Unidad Social Cristiana. Strana s křesťanskými kořeny, strana středu, která dost zneužívá křesťanství na vliv na lidi, ale nic pro ně neudělala. Za jejich vlády země hodně stagnovala.
Ostatní strany nemají příliš šanci. To by se musel objevit opravdu zkušený lídr, který by dokázal rozhýbat konzervativně uvažující většinu národa. Snad nejblíže k tomu byla strana Frente Amplio, levicově zaměřená strana, jejímž lídrem je José Maria Villalta Florez-Estrada. Prezidentkou strany je Patricia Mora Castellanos. Právě ona je problémem této strany. Neumí jednat, je dost neoblíbená. Villalta přichází často s dobrými nápady, ale pro svou, zatím, nezkušenost nedokázal získat dost voličů.
Ale, jak jsem již uvedl, Kostaričani uvažují příliš konzervativně. Někteří lídři velkých stran je zklamali či podvedli, ale oni jim přesto dají hlas, tak nějak ze zvyku. Je to země s hlubokými křesťanskými kořeny, drtivá většina je věřící a po této stránce jsou dost manipulovatelní. Villalta by musel přijít opravdu s něčím, čím lidi přesvědčit, a musel by mít i větší podporu ze zahraničí. Bohužel, tady je problém v tom, že Kostarika je v Americe pod obrovským mediálním vlivem USA.
O USA je známo, že mají své vojáky rozmístěny asi na 800 vojenských základných mimo své území, včetně Střední Ameriky. Jak je to vnímáno tamními kostarickými obyvateli?
Kostarika je hodně zadlužená a právě nejvíce u bank v USA. Z tohoto důvodu si asi nemůže moc vyskakovat ve vztahu ke Spojeným státům americkým. Právě strana Frente Amplio se snaží alespoň o nějakou nezávislost na USA, ale nemá k tomu zatím dostatek možností ani zkušeností.
Důsledkem této závislosti na USA je i přijetí zákona o umístění letecké základny v Kostarice v Liberii. Zástěrkou je boj proti narkotrafikantům, což tedy je opravdu problém, neboť Kostarika je jakousi křižovatkou těchto narkorodin. Z jihu, zejména z Kolumbie, se sem dostávají drogy, které jdou pak na sever, zejména do USA a Evropy. A ze severu, zejména leteckou cestou, přicházejí drogy zejména z Mexika, které se dále distribuují zejména do Evropy, ale i do ostatních zemí na světě.
Jinak, co se týká dalších vojenských základen ve Střední Americe a v Karibiku, jsou umístěny zejména v Holandských Antillách, Arubě, Curaçau, na Kubě v Guantánamu, v El Salvadoru a Hondurasu.
Prostí obyvatelé často ani nevědí, jaký význam tyhle základny na jejich území mají. Berou to jako součást života. Protesty zde nejsou, neboť masáž amerických tajných služeb a napojení jejich sdělovacích prostředků na americké jsou velmi silné.
Monika HOŘENÍ
