Kritika zleva má za cíl zjistit, čeho se zříkáme a zároveň na co navazujeme

Rozhovor s Marií Hrošovou, filozofkou a historičkou (KSČM)

Jak jste se od filozofie dostala k historii? Anebo to bylo v obráceném pořadí?

Na samém počátku byla historie. Přičemž se vůbec nejednalo o tu novější, ale o starověk. Ve svých deseti letech jsem se pevně rozhodla, že budu archeoložkou. A ne ledajakou – objevím přece Atlantidu. I takovou podobu mívají dívčí sny. Ovšem jako naschvál, když jsem to potřebovala, tak se vytoužený obor zrovna neotvíral. Ale to se už, naštěstí, drala kupředu filozofie, která byla jedním z předmětů v maturitním ročníku.

Další volbou byla tedy kombinace filozofie – historie na Karlově univerzitě, kam měla doputovat i moje přihláška. Jaké byly tehdy moje šance na přijetí, se už nikdy nedovím. Využila jsem totiž možnost, která se nečekaně naskytla, a přihlásila se ke studiu filozofie v SSSR. K údivu mého okolí, ale i mému vlastnímu, jsem se stala studentkou filozofické fakulty státní univerzity v Moskvě.

A historie?

Právě v Moskvě se můj zájem přesunul od starověku k historii 20. století, neboť bez její alespoň rámcové znalosti postrádaly úvahy o současném vývoji společnosti věrohodnou argumentaci. Po krátkém působení na pozici vysokoškolské pedagožky jsem se ještě jednou ocitla v Moskvě jako aspirantka. Do Československa jsem se však nevracela sama, ale s rodinou. Vyžadovalo to samostatné bydlení. A to mi poskytla armáda, když jsem se zavázala, že budu pracovat na oddělení, které vydávalo osvědčení účastníkům protinacistického odboje. Stalo se tak v roce 1986. Nebudu skrývat, že jsem tu změnu nesla hodně těžce a snila o návratu na vysokou školu. Chyběla mi komunikace se studenty, diskuse… No a pak přišel rok 1989 a marxistickou teorii nikdo již nepotřeboval…

A pak jste se začala věnovat partyzánskému hnutí…

V rámci pracovního zařazení jsem si mohla vybrat mezi domácím hnutím reprezentovaným ilegálními skupinami, a partyzánským hnutím. Oboje na území nacisty okupovaných českých zemí. Rozhodla jsem se pro partyzány, kteří mi byli sympatičtí svým aktivním přístupem k boji s německými okupanty. Jejich vůle a odhodlání, které projevili v krajně nepříznivých podmínkách, tak trochu odpovídaly i mému naturelu.

Jednalo se o nesmírně zajímavou, ale i složitou práci. Rekonstrukce činnosti jednotlivců se mohla opírat především o materiály subjektivní povahy. Mnohdy se jednalo doslova o detektivní pátrání. Neustálé hledání pravdy ukryté pod nánosy nepřesností a zkreslení, to byla práce jako ušitá pro filozofa. Jednalo se o náročný proces i po psychické stránce. Potřeba vcítit se do válečných osudů žadatelů znamenala, že jsem s nimi prožívala složitosti partyzánského života i tragédie, kterých nebylo málo. Stačí připomenout osudy pasekářů z vypálených sídel na Valašsku. Nejenom rozumem, ale přímo fyzicky jsem cítila, že válka je zlo. Zlo nesmírné a nekonečné. Škoda, že dnes se na tuto zkušenost našich předků jaksi zapomíná.

To jsou témata, kde se hodně reinterpretuje historie. Sledujete to také?

Určitě. Přičemž nepřestává udivovat vynalézavost falzifikátorů. Odstraňování pomníků je sice smutná, ale trvalá kapitola naší polistopadové historie. Ovšem současná otevřená obhajoba vlasovců je nebezpečný posun, který parazituje na výměně generací a slábnoucím povědomí české společnosti o základních faktech druhé světové války. Mám velké obavy z dalších překvapivých »odhalení«.

Vím, že přednášíte mladým členům KSČM či obecně zájemcům o vzdělávání v rámci strany. Jaké předměty a jaký je zájem studentů? Čím je stranické vzdělávání v současné straně autentické levice jiné než to, které bylo předmětem někdy i oprávněné kritiky pro svou formálnost v bývalé KSČ?

Ano, jsem lektorkou Střediska vzdělávání Jana Švermy v oboru filozofie. Oslovena jsem byla v době, kdy jsem ukončila práci o historii 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky a podařilo se vydat knihu s názvem Na každém kroku boj. Mimochodem, iniciátory jejího zpracování byli samotní účastníci odboje z řad partyzánů a jejich pomocníků. Po vydání knihy jsem najednou stála před problémem, kam nasměrovat další úsilí. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla pro návrat k filozofickým problémům společnosti, posunula se v mém životě i úloha historické vědy. Označila bych to jako cestu od objevování nových historických údajů k analýze, s níž pomáhá i historická věda.  

Návrat k původní profesi po třiceti letech byl a je pořád značně složitou záležitostí. Za ta léta se objevila spousta nových knih, článků, názorů i teorií. Ale především se změnila samotná společnost, která nám naděluje nové výzvy. Číst, studovat, promýšlet… a na nudu nebo »zasloužený odpočinek« určitě nezbyde čas.

A pokud se mám vyjádřit k zájmu posluchačů? Nepříliš vysoká studijní morálka v posledním období mnohdy znemožňovala smysluplný výklad i diskusi. Svůj podíl na tomto stavu má i covid, který narušil zaběhnutý systém. Neopouští mě však nepříjemný pocit, že i samotný zájem jak ze strany stranické veřejnosti, tak i stranických orgánů není na odpovídající úrovni. Zapomíná se, že jako východisko a impulz pro politické aktivity našich předchůdců nezřídka posloužila účast ve vzdělávacích a diskusních kroužcích. A my jsme obdobně jako oni na samém začátku. Ovšem s tím rozdílem, že v našem případě se jedná o »reparát«.

Aby to ale nevyznělo příliš pesimisticky. Právě v rámci našeho vzdělávání se objevila celá řada mladých soudruhů, kteří tvoří aktivní jádro Mladých komunistů KSČM. Patřili k těm nejlepším absolventům.

No a čím se liší dnešní vzdělávání od stranického vzdělávání doby předlistopadové? Z pohledu formy – dobrovolností. Přičemž se to vztahuje nejenom na posluchače, ale i na lektory. Z pohledu obsahu – otevřeností. Žádný problém, žádný názor není tabu. Jen svobodná výměna názorů.

Jak sledujete aktuální vývoj v ČR poté, co začala plně úřadovat nová pětikoaliční vláda?

Samozřejmě vývoj sleduji. Bylo by to však na další a delší povídání. Vyjádřím se proto jen k tomu, co je označováno za lidská práva. Nebudu rozebírat politiku dvojích standardů, ale vyjádřím se k samotnému obsahu zmiňovaných práv. Nezahrnují náhodou, pokud jsou to opravdu lidská práva, aby člověk prožil život v délce, kterou určila příroda, a ne aby ji ukončil jiný člověk se zbraní v ruce? Není lidským právem právo na vzdělání pro každého nezávisle na majetkových poměrech? To samé se týká zdravotní péče atd. Lidská práva pro každého obyvatele naší země i celé planety. Nejenom úzce pojatá politická práva, ale i práva sociální a dodejme, že i kulturní. Již v Manifestu je psáno, že místo buržoazní společnosti »nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech«. Právě taková jsou lidská práva v levicovém pojetí.

Jaké máte plány do budoucna? Čím se nyní zabýváte, na čem pracujete?

Studium a inovace vědomostí. Týká se to především zmiňovaného kurzu filozofie. Mnohé z toho, co železobetonově platilo za mého mládí, oprávněně odvál čas. Ovšem on odvál i to, co mělo zůstat. Kupříkladu mezinárodní solidaritu, internacionalismus, jak o něm psali klasici marxismu.

Pak mě po celou dobu od listopadu 1989 trápí otázka, proč to tak dopadlo, kde se stala chyba? Přičemž se nejedná jen o můj problém a vlastní trauma. Bez odpovědi na tuto otázku se jen stěží bude vytyčovat cesta do budoucnosti. V této souvislosti bych chtěla vzkázat všem, kteří vnímají nepřátelsky jakoukoliv kritiku předlistopadových poměrů (a týká se to i SSSR jako našeho tehdejšího vzoru), že kromě pravicové existuje i levicová kritika. A kritika zleva nemá za cíl popřít vše, co bylo vytvořeno úsilím statisíců a milionů, ale zjistit, čeho se zříkáme a zároveň na co navazujeme. Přesně tak, jak nám velí materialistická dialektika. Žádoucí je i nový a svěží pohled na činnost a názory mnohých levicových osobností minulosti. Těch témat a plánů je tolik… a život jen jeden.

Monika HOŘENÍ