Latinská Amerika: nadějné sociální změny a kontinentální spory

Rozhovor Naší pravdy s filozofem Markem Hrubcem

Marek Hrubec se zabývá sociální filozofií a globálními studii. V současné době analyzuje hlavně důležité sociální a politické experimenty v Latinské Americe v globálních vztazích. Právě o jeho aktuální zkušenosti a výzkumu v Severní, Střední a Jižní Americe je tento rozhovor.

Latinská Amerika je v posledních dekádách fascinující částí světa s mnoha pozitivními změnami v sociální i politické oblasti. Jak se na ni teď zaměřujete ve svém výzkumu se svými kolegy z USA a Latinské Ameriky?

Můžeme začít známějšími sociálními a politickými experimenty v Latinské Americe, které mají svůj počátek již před čtvrt stoletím, ale v Evropě o nich lidé většinou nemají bližší a příliš strukturované informace a poznání. Většinou vědí, že se jedná o ambicióznější sociálnější změny než v Evropě a že první emancipační vlna ve většině zemí Jižní Ameriky začala s nástupem venezuelského prezidenta Huga Cháveze v roce 1999 a od roku 2018 se začala vytvářet vlna druhá, především pak s opětným vítězstvím Luize Ignácia Luly v brazilských prezidentských volbách v roce 2022.

Země Latinské Ameriky ovšem nejsou izolované a hodně je ovlivňují globální aktéři. Jak jsou závislé na dění v USA, Číně a jinde?

Latinskou Ameriku má potkat podobný přístup ze strany USA, jaký od konce 70. let potkal Čínu. Henry Kissinger za prezidenta Nixona od začátku 70. let vyjednával spolupráci mezi USA a Čínou, kde poté USA a následně další západní země silně investovaly a využívaly levnou pracovní sílu. Čína jako velká a stará civilizace s velkou populací toho ovšem dokázala také využít a přitom si udržet svůj vlastní ekonomický a politicky systém. Za půl století velmi zvýšila svou ekonomickou produktivitu a životní úroveň občanů a stala se konkurencí USA, jejichž vedení nyní chce, aby americké firmy rezignovaly a své investice z Číny stáhly. Latinskoamerické země se však obávají, že nejsou natolik sjednocené, aby ustály podobné ekonomické investice z USA a jejich politický vliv a aby si zachovaly suverenitu. Z minulosti totiž vědí, že byly pouhým »zadním dvorkem« velkého severního souseda. Je to tedy komplexní proces, který nelze jednoduše vyřídit.

USA se tedy chtějí se zeměmi Latinské Ameriky více »kamarádit«, ale ta se obává, že nemusí jako celek obstát?

V odpovědi na tuto otázku je skutečně důležité vidět Latinskou Ameriku v globálních vztazích nejen jako jednotlivé země, ale také jako celek, jako makroregion a její regiony. Regiony a makroregiony ve svých vzájemných vztazích jsou dnes důležitými globálními hráči. Rovněž USA, Čína, Brazílie a několik dalších největších zemí nejsou jen národními státy, ale právě také celými makroregiony, přičemž některé z nich jsou i civilizacemi nebo jejich významnými částmi.

Můžete uvést nějaký příklad?

Názorné vysvětlení této problematiky makroregionů ve světě v současné době poskytuje například návrh zákona S.3878 »Americas Act« o zahraničním obchodu a mezinárodních financích, který byl v USA předložen loňského roku a má podporu obou hlavních politických stran. Není však jediný, američtí politici iniciovali celou sérii doprovodných návrhů zákonů. Návrh zákona se pokouší »zabít dvě mouchy jednou ranou«, protože jeho cílem je, za prvé, odsunout co nejvíce soukromých investic USA z Číny za účelem jejího zadržování, a za druhé, získat znovu větší vliv v Latinské Americe, o který USA v posledních desetiletích přišly. Jinými slovy, USA chtějí finančně motivovat částečné stažení výroby a služeb západních firem ze země východní Asie, kterou považují za problematickou, a naopak chtějí být více přítomny ve své blízké sféře vlivu, kterou chtějí opět reformulovat jako své »spřátelené« území. Tento přístup bývá interpretován jako aktualizace a aplikace nechvalně proslulé Monroeovy doktríny na případ Latinské Ameriky a Číny zároveň.

Je to skutečně globální koncepce makroregionů, neboť návrh zákona se týká nejméně tří až čtyř globálně propojených oblastí světa: Číny, Latinské Ameriky, USA a potažmo Evropské unie, která zpravidla se zpožděním následuje tendence v USA, přestože se nejprve vymezuje. Ovšem vliv to má také v Africe a dalších oblastech Asie.

Jak se situace vyvinula nyní, když se v USA stal prezidentem opět Donald Trump, který zahájil své působení v Bílém domě podepsáním řady nových dekretů a rušením norem, které přijala Bidenova administrativa? Jaký je postoj USA k Latinské Americe?

Z hlediska toho, co jsem uvedl, je značná kontinuita mezi oběma administrativami. Navzdory různým rozdílům, například vzhledem k latinskoamerickým migrantům, se Bidenova administrativa snažila před volbami ohledně Latinské Ameriky přizpůsobit ohlašovaným Trumpovým intervenčním požadavkům, aby získala jeho voliče, kteří mají o tuto agendu zájem.

Jak budou podle vás Spojené státy ovlivňovat politiku, bezpečnost či ekonomiku latinskoamerických a dalších zemí?

Trumpova administrativa už začala zostra obnovou politiky, kterou levicová i pravicová média označují za imperialistickou. Konkrétně vyslovila požadavky na opětné obsazení Panamského kanálu, na získání Grónska, nebo na dominanci v Mexickém zálivu, který v rámci USA přejmenovala na Americký záliv, přestože v zahraničí zůstává název stále stejný.

Celní války proti řadě zemí, nejen proti deklarovaným soupeřům, ale také proti sousedním zemím Kanadě a Mexiku a spojencům v Evropské unii, vytvářejí původně nezamýšlenou společnou kritiku, která zaznívá z těchto zemí. To jistě mnoho zemí spojí ke společným aktivitám.

USA přitom mohou nejsnadněji získat svůj větší vliv zase právě v některých částech Latinské Ameriky a Karibiku. Vypovídací hodnotu o zájmu o Latinskou Ameriku má skutečnost, že nový ministr zahraničí USA uskutečnil svou první cestu do zahraničí právě do Latinské Ameriky, což se stalo podle vládního poradce USA zaměřeného na Latinskou Ameriku poprvé od roku 1912. Ministr si vybral pět malých zemí Střední Ameriky a Karibiku, které mohou snadno podlehnout, či už podlehly, konkrétně: Panamu, Salvador, Kostariku, Guatemalu a Dominikánskou republiku.

Jak na to reagují země Latinské Ameriky či celek?

Vyprofilované země v Latinské Americe, které usilují o sociální spravedlnost, se snaží více propojovat, aby nepodlehly. Bez větší koordinace a integrace by jednotlivé země izolovaně neobstály, jak je dobře známo již z historie. Ostatně to vědí i jinde, víme všichni, jak špatně dopadlo například Řecko v době nedávné ekonomické krize, kdy se příliš idealisticky pokoušelo marně uhájit jen v rámci svých národních zájmů.

Samozřejmě v Latinské Americe existují dobré i špatné regionální organizace. Ty špatné se tam snaží ignorovat nebo transformovat, ale hlavně ty dobré posílit. Například venezuelský prezident Maduro navrhl již vloni posílit organizaci CELAC a učinit z ní konfederaci, ale takový návrh je příliš ambiciózní na to, aby se mohl v tak různorodém a velkém sdružení zemí brzy uskutečnit. Spíše je realističtější větší integrace nebo alespoň koordinace v organizaci ALBA, jež je menší a jejíž hlavní země mají společné sociální zaměření.

V regionu je také stále silnější působení různých mezinárodních organizací. Nesmíme zapomenout třeba na BRICS nebo G77.

Ano, země Latinské Ameriky vědí, že nepodlehnout silnějším soupeřům vyžaduje spolupráci a integraci nejen regionální a makroregionální, ale i širší. Množství kooperace se rozvíjí v síťovém globálním propojení, jak ukazují například aktivity Brazílie ve stále se rozšiřující skupině BRICS+. Novými partnerskými zeměmi z Latinské Ameriky a Karibiku jsou v této organizaci Bolívie a Kuba a Kolumbie již požádala o členství. Podobně síťové globální zapojení se utváří v Euroasijské hospodářské unii, v níž mohou participovat i země, které nejsou v Eurasii. Dalším příkladem je OPEC+, do něhož právě vstoupila Brazílie. G77 při OSN je organizací globálního Jihu, jež se z původních 77 rozvojových zemí rozrostla na dnešních 134 zemí světa, tedy skutečně velkou většinu.

Je vidět, že naše éra přináší nový důraz na jiné regionální, makroregionální a globálně propojené organizace než éra předchozí. To vyžaduje také jiné analýzy a teorie na pochopení těchto nových tendencí.

Kde by se o vašem výzkumu o vývoji v Latinské Americe mohli zájemci dozvědět více?

Hlavní závěry našeho výzkumu jsme už představili kolegům z Latinské Ameriky a USA, ale také z Evropy. Budeme v tom pokračovat nejen v Česku, jsme pozváni také například do Brazílie, Německa a na Slovensko. Mapujeme hlavní sociální a politické koncepce, které se v Latinské Americe uplatňují. Neanalyzuji však s kolegy množství konkrétních případů, ale spíše se věnujeme náročnějšímu úkolu, pochopit, co uvedená témata celkově znamenají a jak je teoreticky uchopit z hlediska regionální, makroegionální, multilaterální a globální koncepce a v delším časovém horizontu.

Jak vidíte budoucnost Latinské Ameriky v měsících a letech z hlediska rozvoje i globálního postavení?

Vybrané země, jež se stanou Trumpovými trojskými koni, budou patrně tvořit jádro jeho nového »zadního dvorku«, ve spojení s Argentinou, jež má za současné libertariánské vlády zcela opačný, asociální, program než většina zemí Latinské Ameriky. Dochází také k diferenciaci druhé emancipační vlny do více částí. Řada zemí však bude pokračovat v původním záměru s podporou sociálně potřebných a celkově nižší a střední třídy, což bude inspirací pro globální spolupráci s dalšími zeměmi, regiony a makroregiony. Na tuto cestu pravděpodobně později naváže další emancipační a demokratizační vlna v Latinské Americe.

Helena KOČOVÁ