Martin Brožek: Jsem socialistou „na volné noze“

460

Rozhovor se studentem a mladým publicistou Martinem Brožkem

Léto je v plném proudu, a tak se nabízí otázka: Jaký máte program pro tyto letní dny?

Já jsem člověk, který má raději zimu, ale pokud zrovna venku není 38 stupňů, mám rád i léto. Kromě pracovních povinností rád chodím k vodě, starám se o zahradu nebo si čtu, ale to nezávisle na ročním období.

Když jsme spolu hovořili před časem, zrovna jste byl na výletě na zámku. Je historie a poznávání našich nádherných zámků a hradů – to je něco, čím se opravdu nemůže chlubit žádný jiný stát – váš koníček?

Historie byla a je mojí velkou vášní. Nabízí nám inspiraci i poučení, je důležité znát osudy našich předků. A jak jste zmínila, málokterý národ má tak bohaté dějiny a zachovalé památky jako my. Češi navíc nejsou národem utlačovatelským, který by kolonizoval či drancoval jiné kontinenty. České země byly jednou z kolébek reformace, národním obrozením dokázaly obnovit svůj jazyk a kulturu a za druhé světové války stály první v boji proti fašismu. Bezpochyby máme být na co hrdí.

Naši čtenáři mohli číst vaše poznatky z cesty do Číny. Je něco, co vás v Číně překvapilo?

Všichni víme, že čínská civilizace i kultura je starobylá a bohatá, ale až na místě si člověk uvědomí, jak hodně je odlišná. Ať už svojí filozofií, historií nebo mentalitou a způsobem uvažování. Číňané myslí více kolektivisticky, civilizačně a hierarchicky. V něčem je to sympatické, v něčem ne. Například jsem se bavil s jednou milou a inteligentní Číňankou a pokoušel jsem se jí vysvětlit rozdíly v ekonomickém myšlení mezi Českem a Čínou. Když jsem jí vyložil, že jsme u nás rozprodali všechno, včetně vodních zdrojů do zahraničí, a dodnes u nás vládne mantra, že „trh si poradí“ a „stát je vždy špatný hospodář“, podívala se na mě nechápavě a zeptala se: proč? Přiznám se, že jsem jí nedokázal dost dobře odpovědět.

Já jsem měl zase problém porozumět mnoha jejich, často konfuciánským, přístupům a myšlenkám, ale je důležité se o to pochopení vůbec pokusit. A respektovat odlišnosti. Jedině tak můžeme vést konstruktivní a obohacující dialog.

Mohl byste se našim čtenářům představit?

Je mi 21 let a jsem studentem. Pocházím z Orlové na Karvinsku a v současnosti v Olomouci studuji politologii a mezinárodní vztahy. Snažím se ale angažovat i ve veřejném životě. Před takřka dvěma lety jsme s přáteli založili levicový časopis Tribuna, jehož jsem dosud šéfredaktorem. Aktivní jsem i v mnoha spolcích, od Centra politických studií, kde jsem předsedou, přes Klub společenských věd po Mladé sociální demokraty (MSD).

Na jedné z konferencí, kterou spolupořádalo více levicových spolků, mě zaujalo, že se Mladí sociálních demokraté oslovují soudruh-soudružka. Taková praxe však není od převratu v roce 1989 u členstva sociálnědemokratických organizací. Vracíte se vy mladí ke kořenům?

Do velké míry ano. V MSD proběhl před rokem a půl spor o směřování, který vyhrála část spolku, která chce stavět kapitalismu reálnou alternativu a podporuje spolupráci na levici. My se toho oslovení nebojíme. Já chápu, že se pro některé znechutilo či vyprázdnilo za minulého režimu, kdy bylo užíváno jako povinné úřední oslovení, ale to už je skoro 40 let minulostí.

Pro nás to znamená sounáležitost, solidaritu. Soudruh je pro nás druh v boji za spravedlivější svět. Ne nadarmo se takto u nás oslovovali nejen komunisté, ale i sociální demokraté a další levičáci po většinu 20. století, odboráři i velká část zakladatelů Československa.

Jaká byla vaše cesta k levici? Rodinný příklad, studium teoretických knih, či prokouknutí současné kapitalistické reality?

Řekl bych, že k levici jsem se dostal kombinací více vlivů. Nepocházím z privilegované třídy, byť jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v rodině, kde jsme netrpěli nouzí. Ale mnozí moji kamarádi, spolužáci či sousedé toto štěstí vždy neměli. A jako každý člověk, který má alespoň špetku empatie, jsem tuto nespravedlnost okolo sebe vnímal. S tím, jak jsem vyrůstal, jsem si postupně začal pokládat otázky: jakou prací se zasloužili o své bohatství mnozí polistopadoví privatizační zbohatlíci? A jak je možné, že i přesto, že v novinách neustále píšou o ekonomických úspěších a rozvoji země, okolo sebe vidím lidi, kteří jsou systémem dohnáni na samotnou hranici přežití, stát a jeho služby mizí, ale zato vykazujeme rekordní zisky nadnárodním korporacím?

Postupně jsem si na tyto otázky začal hledat odpovědi, ale pravicoví autoři mi jich mnoho uspokojivých nedali. Tak jsem postupně začal sahat po levicové teorii, jak reformní, tak radikální, od klasických marxistů přes britské fabiány až po keynesiánce. Poslouchal jsem přednášky Jana Kellera, Ilony Švihlíkové nebo Oskara Krejčího. A tam jsem začal nalézat nejen důvody, ale i řešení krize, a to ze mě definitivně udělalo socialistou „na volné noze“.

Někdo tvrdí, že není již „na úrovni doby“ rozdělovat myšlenková hnutí na levici a pravici. Že jsou jiná kritéria, například hnutí obhajující národní vs. cizí zájmy. Je dělení levice-pravice-střed stále logické?

Levo-pravé dělení je stále důležité a platné, ale už není tak zřetelné, jak tomu bylo dříve. Právě proto, že do něj více vstupují i otázky týkající se kultury, identity či suverenity. A to levo-pravé hledisko je důležité i u otázek, které jste zmínila. Například máte rozdíl mezi zájmem obyčejných lidí nebo zájmem politické a ekonomické elity, přitom obě můžete schovat za pojem „národní zájem“. Boj za suverenitu vůči Bruselu můžete využít k prosazení sociálních reforem, kterým brání evropské předpisy, ale i k návratu klausovského kapitalismu. Když dva dělají totéž, není to totéž…

Je také důležité si ujasnit, co levice vůbec je. Pro mě to je hnutí bojující za zájmy neprivilegovaných, které usiluje o sociálně spravedlivou společnost, kde je svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech. A pokud se na to podíváte takto, nenajdete aktuálnější myšlenku.

*Jak hodnotíte činnost vládní koalice? ANO a SPD volili také lidé s levicovým smýšlením.

Oproti minulé vládě se chová současná koaliční sestava více „s lidskou tváří“, není tak křiklavě asociální a militaristická. Stále je ale důležité dodat, že se jedná o vládu pravicovou – ministryně Schillerová opovrhuje odbory, ministr Havlíček šije politiku na míru byznysu a ministr Macinka bude hájit „spojenectví“ s USA a Izraelem až do roztrhání těla.

Naše země ale potřebuje mnohem více, než čemu se říká managed decline – řízený úpadek, a vláda neoliberálních „odborníků“ většího výkonu určitě schopna nebude a bude porušovat více a více svých levicových slibů. A bude také otázka, jestli tradiční levice dokáže postavit důvěryhodnou alternativu a tyto voliče zpět získat.

Jaké jsou perspektivy mladých u nás? A jak moc silný je antikomunismus mezi nimi? Udržují si nadhled, nebo jsou obětí indoktrinace mixem školních osnov, vlivu neziskovek, mediálního mainstreamu a politické pravice?  

U sněmovních voleb minulého roku mě nejvíce překvapilo a šokovalo, že antikomunismus u mladých neslábne, ale právě naopak. Právě proto, že moji vrstevníci neměli šanci zažít minulý režim, celý život prožili v kapitalismu, očekával bych, že budou schopni většího odstupu a nadhledu. Když se s nimi bavíte, zjistíte, že mají často ryze levicové postoje. Nejsou spokojeni se současným systémem a nepovažují ho za spravedlivý, nemohou sehnat rozumné bydlení, musí mít několik brigád či prací, aby mohli dostudovat… Ale když začnou média vytvářet obraz LEVICE = KOMUNISMUS = RUSKO = GULAG, jdou a volí Piráty nebo STAN.

Tento obraz je samozřejmě absurdní, ale pravice zcela ovládla školství, kulturu i vzdělávací prostředky a je velmi těžké to prolomit. Ten zlom si musíte každý zažít sám, když vidíte, že kolem vás narůstá nespokojenost a nejistota, ale zároveň vidíte, že politická reprezentace váš názor nezastupuje, a dokonce tvrdí věci, které jsou v rozporu s vaší osobní zkušeností.

Vraťme se ještě k perspektivám mladých. Tam vidím především 2 balvany: nedosažitelné bydlení a narůstající militarizace. Vidíte to podobně?

Vidím to podobně, byť těch problémů je samozřejmě více. Bydlení se stává čím dále nedostupnější kvůli takřka neexistující státní výstavbě a různým spekulantům, kteří vlastní stovky bytů jako „investici“. Stejně hrozivá je i míra militarizace a hrozba války. V Německu už dokonce mnozí vyšli do ulic protestovat, ale u nás to nejen mladí stále neberou dostatečně vážně. Jde přece o naše přežití! Jak říká klasik, „mír možná není vše, ale bez míru je vše ničím“.

Na letošním pražském 1. máji hovořil mladý levicový aktivista Vojtěch Mrázek o tom, že současní mladí jsou první poválečnou mladou generací, která na tom bude hůře než generace předcházející. S tím také souvisí problém nízké porodnosti. Souhlasíte?

S Vojtou v tomto naprosto souhlasím. Když před sebou máte perspektivu, že budete bydlet v 1+kk, že vám umělá inteligence vezme práci, a nakonec nedostanete ani důchod, chtělo by se vám zakládat rodinu? To není žádné sci-fi, nůžky ve společnosti se rozevírají, stát nám mizí před očima a lidí, kteří nevyžijí ze své práce, přibývá. A protože se neustále opakuje, že „jiný svět není možný“, že kapitalismus nemá alternativu, vidí tuto situaci mnozí jako bezvýchodnou.

Zaslouží si dle vás veřejnoprávní média s ohledem na jejich jednostrannou zpravodajskou a publicistickou činnost koncesionářské poplatky a speciální zacházení? Jak hodnotíte, že přímo ve vysíláních redaktoři obou médií sdělují své postoje, avšak jiní lidé a subjekty své názory sdělovat prostřednictvím vysílání nemohou? 

Myslím, že médium plnící veřejnou službu, poskytující kvalitní televizní zábavu a nestranně informující je u nás třeba jako sůl. Problémem ČT je, že tuto roli dlouhodobě neplní. Jak říká Oskar Krejčí, „největším problémem s ČT není to, co vysílá, ale to, o čem mlčí“. Ať už se bavíme o genocidě v Gaze, globálním Jihu nebo sociální tematice. Navíc, jak nedávno poznamenala jedna odborářka, zaměstnanci ČT slavně vyhlásili stávku a dožadovali se podpory, ale když šli do stávky učitelé nebo zemědělci, nejen že je nepodpořili, ale ty události aktivně bagatelizovali. Pak se nemůžou divit, že si o nich lidé moc pěkného nemyslí.

Jste šéfredaktorem mladého časopisu Tribuna. Co děláte a na čem pracujete?

Tribuna je jak webový, tak tištěný časopis, který děláme jako parta mladých levicově orientovaných lidí. Snažíme se o popularizaci našeho pohledu na svět, ale nebojíme se jít i více do hloubky, ať už se jedná o sociální, filozofické či zahraničně-politické otázky. Čtvrtletně vydáváme tištěná čísla a každé vydání věnujeme určitému tématu, ke kterému pak pořádáme besedy. Poslední číslo jsme věnovali problémům a budoucnosti Evropské unie a reflexi volebního neúspěchu levice. Téměř každý den na našem webu zveřejňujeme nové články, analýzy a komentáře, takže pokud k nám na adresu www.casopistribuna.cz zavítáte, budeme rádi.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. BROŽKA

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.