Milan Zadělák: Neexistuje nic jako humanitární bombardování

546

Rozhovor s dokumentaristou, válečným reportérem a rockerem Milanem Zadělákem

Čím jste více ze všech svých profesí?

Má práce v médiích je prostě práce. Hudba je jen koníček. Ať je to sebevíce profesionálně vypadající, stále je to pro mne něco, co mne někam posouvá, dělá radost posluchačům a tak trochu i masíruje moje ego. Proč to nepřiznat. Stále platí, že profese je jen jedna, a to práce s kamerou, ve střižně nebo jako redaktor s mikrofonem před kamerou. To je další věc, která mne svým způsobem naplňuje. Vyvracet lži a ukazovat veřejnosti pravdu, ať už je jakákoli.

Dovolte mi postupně rozklíčovat váš život. Co jste dělal nejdříve?

Hudba mne provází celým mým životem. Byla tu dříve, než jsem dokončil základní školu. Již v takto raném věku jsme s Vilémem Čokem založili první skoro rockovou kapelu, kdy jsme hráli na chalupě mých rodičů. Už tam jsme měli první obecenstvo a závislost na hraní byla na světě. Hrál jsem tehdy na klavír a kytaru. Momentálně hraji na basovou kytaru se skupinou Vynález zkázy, ke které jsem přišel ze skupiny Bordo. Vynález zkázy hraje něco, čemu říkáme motorkářský rock. Všechny skladby si píšeme sami a převzaté věci nehrajeme ani v rámci zvukových zkoušek.

Řešíte v kapele politiku?

V naší kapele neřešíme politiku ani omylem.

Jak jste se dostal k novinařině a kdy jste vzal poprvé do ruky kameru?   

Kameru jsem vzal do ruky již velmi dávno, ale to se jednalo o čistě amatérskou tvorbu. Profesně jsem působil jako moderátor v Českém rozhlase Regina Praha. Prostě jsem sbíral zkušenosti jako nadšený amatér.

Když Prahu v roce 2002 postihly povodně a naše karlínské studio bylo zaplaveno vodou, okolnosti mě přinutily změnit profesi. Odjel jsem tedy do Nizozemska a poté do Belgie studovat kameru a produkci. Tam jsem teprve získal opravdovou školu a také velké zkušenosti. Naučil jsem se pracovat s nejmodernější filmovou technikou, která v té době v ČR ještě zdaleka nebyla. Práce v těchto velkých studiích mi naprosto změnila život a do České republiky jsem se vrátil už jako zkušený televizák.

Jako již zkušený „televizák“ jste byl také na Krymu v období po jeho připojení k Rusku. Kolikrát jste tam točil?

Pokud hovoříme o Krymu, tak tam jsem natáčel mnohokrát. V Sevastopolu jsem byl shodou okolností i prvníden speciální vojenské operace v únoru 2022, jak se v Rusku tato akce obecně nazývá. Bylo to opravdu náročné. O tom, že je válka, jsem se dozvěděl od mých kolegů z kapely, kteří mi psali, jestli jsem v pořádku a živý. Moc jsem to nechápal, dokud jsem nepustil televizi. A tak jsem se dozvěděl, že začala tato tzv. SVO. Největším problémem bylo, jak se dostat domů. Druhý den mi letělo na dlouhou dobu poslední letadlo z Moskvy a můj let ze Simferopolu do Moskvy byl pochopitelně zrušen. Jediná cesta vedla přes tehdy ostřelovaný Krymský most a nikomu se tudy kvůli mně jet nechtělo.

Nakonec mě jedna krásná žena svým autem odvezla až do Krasnodaru, odkud mi jel autobus do Moskvy. Je to pro mne silný příběh, ale detailně ho zde popisovat nemohu. Je to spíše na knihu.

V té době jsem působil mimo jiné i v České televizi jako kameraman. Také ve Slovenské TA3, v některých regionálních televizích, a především jsem pracoval v mexické televizní společnosti Televisa. Ta mne poprvé vyslala společně s chilsko-českým novinářem Carlosem Gonzálezem do válečných konfliktů. Mimo jiné v roce 2015 i do tehdy začínajícího konfliktu na východě Ukrajiny, kde jsme působili jako novinářský tým na obou stranách konfliktu.

Sledujete dále situaci na tomto bojišti?

Ano, situaci na bojišti sleduji z pochopitelných důvodů velmi pečlivě. Osobně ale již nejezdím přímo do centra konfliktu, protože tento konflikt je již celkem detailně zpravodajsky pokrýván z obou bojujících stran. Spíše mne momentálně zajímá dění na Ruskem kontrolovaných územích v oblasti Donbasu. Jak se tam pomalu vrací život a jak rychle Ruská federace tato území revitalizuje a jakým způsobem. Zajímají mne osudy a život lidí právě v místech, kde ještě nedávno probíhaly těžké boje.

Současně sleduji i dění na Krymu, a právě na tato místa bych se rád vydal i s mojí kamarádkou – otlučenou kamerou.

Shodneme se, že tahle válka nikdy neměla začít a nevinné oběti jsou na obou stranách. Jak to celé prožíváte?

Hodnotit jakoukoli válku, zejména v jejím průběhu, je vždy věštěním z křišťálové koule. Konflikt na Ukrajině zatím stále probíhá a já v podstatě čekám na nějakou známku toho, že by mohl být ukončen. Politici se v médiích stále k tomuto vyjadřují. Zejména pak opoziční politici ve Sněmovně nešetří slovy, jak je potřeba vojensky podporovat Ukrajinu. Tito lidé ale nikdy nemuseli na frontové linii překračovat mrtvé civilisty, které zabila ukrajinská vládní zbraň daleko dříve, než se naplno rozhořel rusko-ukrajinský konflikt. Nikdy nemuseli ležet v neprůstřelné vestě v blátě a dívat se smrti do očí.

Jinými slovy: nejvíce se k tomuto tématu vyjadřují ti, kteří o tom vlastně vůbec nic nevědí. Já jsem vše popsané osobně zažil. Dokonce jsem byl i na krátkou chvíli zajat ozbrojenci. Myslím, že to všechno mi dává morální právo hlasitě nesouhlasit s vojenskou podporou Ukrajiny, jejíž obyvatelstvo se většinově hrdě hlásí k odkazu ultranacionalisty a válečného zločince Stepana Bandery. Dokonce i nacistická symbolika byla běžně k vidění!

Pokud jste pracoval pro veřejnoprávní televizi, nabízí se otázka: Proč jste v ní nezakotvil?

Ve svém profesním životě jsem spolupracoval s poměrně velkým množstvím televizních stanic a video-agentur. Byla to již zmíněná Televisa, což je největší soukromá zpravodajská televize v Jižní Americe, nebo slovenská TA3, některé regionální televize a různé zahraniční televizní společnosti a agentury.

Spolupráci v ČT, pro niž jsem pracoval externě, jsem ukončil poté, kdy vzala moje obrázky z válečné Ukrajiny a odvysílala s patřičně překrouceným komentářem tak, že vyzněly úplně jinak, než jsem je já zachytil. To byla poslední kapka, která ukončila moji spolupráci s ní.

Viděla jsem vás v plném nasazení coby kameramana také na Festivalu Dne Vítězství 9. května v Praze. Přitahuje vás téma války a míru?  

Ano, téma míru a války je pro mne zcela zásadní. Po mých osobních zkušenostech z konfliktních oblastí je pro mne mír nejdůležitější věcí na světě a válka je něco, proti čemu se musí bojovat všemi dostupnými prostředky, dokud je ještě čas. Kdo neviděl válku zblízka, tak jako já, tak vůbec netuší, jak strašná válka může být.

Festival Dne Vítězství byl pro mne připomenutím toho, jak snadno můžeme o svobodu přijít a jak těžce a za cenu obrovských ztrát nastolit mír.

Tento festival byl ale některými médii, jak už to bývá, zneužit k propagaci zájmů těch, kteří hovoří o míru v souvislosti s vyzbrojováním Ukrajiny. Neexistuje nic jako humanitární bombardování. Je to pouze ospravedlňování zbytečných výdajů na zbrojení a obohacování zbrojařských lobby. Podle mne je zabíjení stále zabíjení a žádná omluva pro to není.

Podle vašich aktivit vyvozuji, že si zakládáte na historické pravdě o druhé světové válce. Monitorujete totiž likvidované památníky Rudé armády. Kde se podle vás bere neuvěřitelná nenávist vůči historické pravdě?

Podle mne to asi není nenávist k historické pravdě. Je to spíše o nenávisti ke všemu, co je ruské. Protože naše republika byla z větší části osvobozena právě Rudou armádou, proto se musí bourat vše, co toto období připomíná. Kdyby nás osvobodila například Indie, tak by pomníky indických vojáků nikomu nevadily. Současní eurounijní lídři nás učí nenávidět vše, co je ruské. Máme nenávidět lidi, které jsme nikdy neviděli a kteří nám nic neudělali. To vše údajně kvůli válce na Ukrajině. Stejné války ale rozpoutávají i USA nebo Izrael. To je ale v pořádku. Jak pokrytecké!

Točil jste na protestech proti sjezdu landsmanšaftu v Brně. Jak vás pohltila tamní atmosféra?

Atmosféra v Brně byla naprosto výjimečná. Jako bojovník za pravdu a proti válkám jsem si tuto událost nemohl nechat ujít. Tzv. sudetští Němci se prý přišli smiřovat. Osobně si myslím, že my Češi jsme se smířili a s Německem máme solidní sousedské vztahy. To sudetští Němci se dosud nesmířili s výsledky druhé světové války. Tohoto tématu se ostatně chytla všechna média. Velká i alternativní. Zajímavostí je, že všechna tzv. alternativní média označovaná často jako dezolátská se dokázala spojit a společně pokrývala akce po celém Brně. Výsledkem je ucelená reportáž.

Tuto akci si ale nenechala ujít ani současná „fekální“ scéna ve složení Oganesjan, Pšenák a Blujová. Fekální proto, že její aktivisté s oblibou polévají své odpůrce močí a jinými odpornostmi.

Také jste monitoroval počátky migrační vlny. Kdo vás na tyto mise vyslal?

Migrační vlnu jsem opravdu někdy kolem roku 2016 monitoroval také. Vyslala mne tam již zmíněná Televisa Mexico. Protože jsem už viděl hodně zemí a hodně zabíjení, tak vím, jak nebezpečný může být islám ve svých radikálních podobách. Tolik muslimských běženců vydávajících se za válečné uprchlíky mne docela vyděsilo. Zejména mne zarazil přístup chorvatských celníků a policistů. V té době byla pro turisty včetně turistů z EU uzavřena chorvatská hranice. Šel jsem s kamerou po boku uprchlíků směrem k této hranici. Chorvatští policisté jen stáli asi sto metrů od uzavřeného hraničního přechodu a v kukuřičném poli ukazovali uprchlíkům, kudy mají dále pokračovat do Chorvatska.

Vrcholem všeho však byla situace, když mne a kolegyni vytáhli z průvodu uprchlíků a dále nás nepustili přesto, že jsme měli platné evropské pasy. Zato uprchlíky pouštěli bez omezení a bez jakýchkoli dokladů! Nás s unijními pasy do Chorvatska nepustili. Kdyby ale dnes někdo chtěl tvrdit, že to nemůže být pravda, tak můj archiv obsahuje i tyto záběry.

Když propojíte všechny své aktivity, co vám vychází?

Když se hluboce zamyslím a shrnu všechny své pracovní zkušenosti, tak mi jednoznačně vychází, že za mír a život ve svobodné zemi je potřeba stále bojovat. Viděl jsem už tolik bolesti, lidského zoufalství, ale také lidské příběhy, které mne ještě dnes dojímají. Život v míru je totiž naprostým základem a rozhodně není samozřejmostí. Ještě dnes, když si nostalgicky prohlížím obrázky, které jsem natočil v zónách konfliktu, doslova znovu cítím pach smrti. Pro mne je to práce, ale pro vás ostatní, kteří čtete tyto řádky, by to mělo být varování a výzva k užívání zdravého rozumu. Lidé, mějte rozum! Nedovolte elitám rozpoutat válku, protože válka je opravdu vůl.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. ZADĚLÁKA