Miroslav Malay: Náš zahraničný a domáci odboj sa stali mojou srdcovou záležitosťou

428

Rozhovor s MUDr. Miroslavem Malayem, Ph.D., členem Spoločnosti M. R. Štefánika

Zúčastnil jste se historické konference ve Vsetíně na téma Konec druhé světové války v regionu moravsko-slovenského pomezí. Jak se stalo, že lékař, kterým jste svou profesí, se zabývá historií, v tomto případě historií druhé světové války? A jak jsem poznala, tuto historii znáte velmi do detailu…

Konferencie som sa zúčastnil ako člen delegácie Spoločnosti Milana Rastislava Štefánika. Zároveň som dlhoročným členom SZPB (Slovenský zväz protifašistických bojovníkov – pozn. aut.)a posledné dva roky predsedom Oblastného výboru SZPB v Trenčíne.

Už počas základnej školy som začal prejavovať záujem o históriu, obzvlášť o 2. svetovú vojnu a náš zahraničný a domáci odboj. Môj otec rtm. František Malay bol príslušníkom 2. československej samostatnej paradesantnej brigády v ZSSR a jeho sporadické spomienky na toto obdobie ma motivovali k tomu, že som cítil potrebu zistiť, ako to vtedy bolo. A stalo sa mi to srdcovou záležitosťou.

Zároveň som každé leto trávil u babičky z matkinej strany na samote pod Ploštinou. Babičkino rozprávanie ma zaujalo a tiež dalo podnet k môjmu mimoprofesnému záujmu o históriu odboja.

Zaujalo mě, že jste oponoval vyjádření jiného účastníka zmíněné vsetínské konference, jenž označil Slovenské národní povstání za neúspěšné. Řekl jste: však nebylo neúspěšné, protože vázalo nacistické zbraně, které nemohly působit jinde. Jak hodnotíte Slovenské národní povstání, díky čemuž se Slovensko zařadilo mezi státy protihitlerovské koalice?

Názor, že SNP bolo neúspešné a porazené, je pomerne častý. Nezakladá sa však na pravde. SNP bolo z historického hľadiska jedným z najrozsiahlejších prejavov organizovaného odporu proti fašizmu v Európe. Z vojenského hľadiska bolo síce z objektívnych príčin potlačené, ale pokračovalo v partizánskom spôsobe boja až do oslobodenia. Boj pokračoval v horách tak, ako to už v roku 1947 napísal generál Vladimír Přikryl (1895-1968) v svoje knihe Pokračujte v horách.

Vloni jsme společně vzpomněli 80. výročí Karpatsko-dukelské operace, a i já jsem byla s přáteli ve Svidníku 6. října, kdy přesně před 80 lety čs. vojáci překročili hranice vlasti. Zmínil jste, že není historicky správné tvrzení historika Karla Richtera o »krvavé lázni« na Dukle, nebo Apokalypsa v Karpatech (tak zní název jeho knihy). 

V regulérnej bojovej činnosti 1. čs. armádneho zboru počas Karpatsko-duklianskej operácie v priebehu necelých 2 mesiacov padlo približne 1000 vojakov zboru (jednotlivé zdroje udávajú rozdielne čísla, ktoré sa líšia v desiatkach). Počas Pražského povstania v máji 1945 zahynulo približne 3000 povstalcov v priebehu 5 dní. Čo teda bolo krvavým kúpeľom? Boje na Dukle si vyžiadali veľké obete a je škoda každého zmareného života.

Operácia bola plánovaná urýchlene k pomoci SNP a to bolo príčinou mnohých chýb, ako napríklad postup 3. brigády do pozícií bez dôkladného prieskumu, kedy sa stala terčom nemeckého útoku, čo si vyžiadalo množstvo obetí.

Jak oponujete dosti častým tvrzením, že velitelé vedli čs. vojáky, i rudoarmějce, na jatka?

Tvrdenie o cielenom hnaní československých a sovietskych vojakov na jatky je odvážne. V Červenej armáde, hlavne v začiatkoch Veľkej vlasteneckej vojny, bola tendencia nehľadieť na straty, ale tieto praktiky ku koncu vojny neboli pravidlom, čoho príkladom je prístup veliteľa 3. ukrajinského frontu RA maršala Tolbuchina (Fjodor Ivanovič Tolbuchin, 1894-1949, sovětský vojevůdce ruské národnosti – pozn. aut.)

Češi, kteří ctí historickou pravdu, ocenili, jak současná slovenská vláda připravila oslavy 80. výročí SNP, Karpatsko-dukelské operace, ale i osvobození Bratislavy, resp. Slovenska od fašismu. Ten rozdíl od Česka byl patrný zvláště nepřítomností našich nejvyšších činitelů na Dukle, ostatně i na bratislavském Slavíně. Byla by vůbec připomenuta zmíněná výročí tak, jak se patří, kdyby u vlády byly jiné síly než ty, které reprezentuje premiér Robert Fico?

V 35 rokoch od roku 1989 podpora osláv výročí SNP a oslobodenia prebiehala rozdielnym spôsobom podľa ideologických preferencií vládnucej garnitúry. Sociálna demokracia vždy vyjadrovala podporu pripomenutiu výročí a SZPB, a to nielen slovami, ale aj činmi.

V ČR čelíme od vládní pravice silné vlně revidování dějin druhé světové války: likvidují se památníky Rudé armády, ty mizí z veřejného prostranství i ve městech, která rudoarmějci osvobodili. Děje se to také u vás?

Podobné aktivity sa dejú aj u nás, ale v miernejšej forme. Znehodnocovanie farbami a nevhodnými a urážajúcimi nápismi sa deje, ako napr. nedávne poliatie krvavou farbou sochy sovietskeho vojaka na pamätníku v osade Grúni pri Novej Bošáci a inde. Do 19. 5. 2025 bola v centre Trenčína panelová výstava k oslobodeniu, ktorá bola, mierne povedané, nevyvážená. Síce bolo spomenuté, že Trenčín oslobodila Červená armáda, ale fotografie boli venované Rumunskej kráľovskej armáde a zobrazeniu amerického vojaka pri pohľade z veže Trenčianskeho hradu.

Víte něco o iniciativě odhalit na Slovensku novou sochu maršála Koněva? Ostatně, o úctě k němu hovořil právě 6. října 2024 i váš premiér.

Iniciatíva k vytvoreniu novej sochy maršala Koneva je mi známa, podrobnosti však nie. Osobnosť maršala Koneva si zaslúži pripomenutie a úctu, aj keď ja osobne nie som prívržencom monumentálnych sôch. Za osobnosti hovoria ich činy.

Útok na reinterpretaci dějin druhé světové války vychází i od Evropského parlamentu, jehož usnesení o evropské paměti z roku 2019 se stalo jakýmsi výkopem k novému výkladu. Sovětskému svazu a hitlerovskému Německu se přisuzuje podle této rezoluce stejná vina za zahájení války. Nalézá tato ahistorická teze následovníky i na Slovensku?

Reinterpretácia dejín 2. svetovej vojny je celosvetový problém. Nachádza svojich prívržencov aj v postsovietskom priestore a Rusku. Hlavnou oporou k názoru o rovnakej vine za zahájenie vojny je Pakt Ribbentrop–Molotov. Málokto však berie do úvahy diplomatické aktivity a pakty z 30. rokov medzi Nemeckom a európskymi krajinami a málo aktívny prístup Veľkej Británie a Francúzska k spoločnému postupu spoločne so ZSSR proti fašizmu.

Pre bližšie objasnenie odporúčam publikáciu prof. Natálie Naročnickej a prof. Valentina Falina Partitúra druhej svetovej vojny. Ak by niekomu vadilo, že autori sú ruskí, tak odporúčam anglického historika Richarda Overyho a jeho knihy ako napr. Ruská vojna, alebo pohľad Alexandra Wertha, anglického vojnového žurnalistu, v knihách Od paktu po Stalingrad a Od Stalingradu po Berlín. Revíziu výsledkov 2. svetovej vojny predpokladal aj náš bývalý prezident Dr. Edvard Beneš vo svojom komentári k tzv. Benešovým (prezidentským) dekrétom v roku 1947.

U nás vláda zřídila zvláštní vládní odbor tzv. strategické komunikace, jehož představitel tvrdí, že Sovětský svaz nebyl v roce 1945 osvoboditelem, ale okupantem. To opakují i vládní představitelé a režimní historici. Co k tomu říci?

Pomenovať Červenú armádu v roku 1945 ako okupantov je opakovane scestný názor. To bola americká, poľská a rumunská armáda okupujúcou? Ako okupáciu je možno chápať napr. priestor Maďarska, ktoré do konca vojny bolo na strane Nemecka a časť Slovenska bolo v jeho područí. Československo bolo spojeneckou krajinou Spojencov, a tým aj ZSSR.

O čem vypovídá závěr průzkumu instituce Globsec, že Slováci prý jsou ze zemí východní Evropy nejméně ochotní bránit svou zemi? Ochotných svou zemi bránit je údajně 49 procent Slováků. Nesouvisí to však s tím, že právě Slováci odmítají vnímat Rusko jako potenciálního útočníka, tak proti komu by se měli bránit?

Môj pohľad na výsledky akéhokoľvek prieskumu je skeptický z dôvodu možnej manipulácie. Aj toto je spôsob, ako ovplyvniť myslenie verejnosti.

Česká mainstreamová média tvrdí, že slovenská vláda je proruská. To se u nás bere jako nejhrubší urážka. Co vy na to?  

V tom, že slovenská vláda nespochybňuje výsledky 2. svetovej vojny a rozhodujúci podiel Červenej armády na našom oslobodení, vidieť »proruskosť«, je veľmi zjednodušený pohľad a nekorektnosť k histórii aj súčasnosti.

Na Terezínské tryzně 18. května promluvil sociolog slovenského původu Fedor Gál, který se v ghettu narodil. Ten vyslal na Slovensko výzvu k odporu, neboť dle něho na Slovensku s »úžasnou rychlostí a neuvěřitelnou razancí nastupuje opět minulost. Nedejte se, braňte se, vzdorujte, rebelujte«. Co myslí onou minulostí podle vás?

Manifestačné slová pána Gála sú asi jeho vlastným názorom, prejavom obáv z návratu pred rok 1989 a svojským pohľadom na demokraciu.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. MALAYE