Mohammad Džavád Zarif: Bezpečnost Perského zálivu nemohou zajišťovat vnější mocnosti

Rozhovor s bývalým ministrem zahraničí Íránu Mohammadem Džavádem Zarifem

Mohammad Džavád ZARIF (66 let) je bývalý ministr zahraničí Íránu ve vládě reformisty Hasana Rúháního (2013-2021). V letech 2002 až 2007 byl stálým zástupcem Íránu v OSN a v době od 1. srpna 2024 do 2. března 2025 byl viceprezidentem Íránu, než nuceně odstoupil. V roce 2015 byl jedním z hlavních autorů JCPOA (Joint Comprehensive Plan of Action) neboli Společného komplexního akčního plánu, známého jako íránská jaderná dohoda. Nyní je zakladatelem a prezidentem nevládní organizace PAIAB (Possibilities Architects), která se zabývá politickými analýzami a strategickým poradenstvím, mj. možnostmi inspirací pro budoucnost, architekturou budoucnosti. Skupina nedávno založila Středovýchodní síť pro jaderný výzkum a rozvoj (MENARAH).

S Janem Kavanem se poprvé seznámil v roce 2002, kdy byl Kavan předsedou Valného shromáždění OSN. Oba pánové se osobně znají, proto si při rozhovoru tykají. (red.)

Jistě jsi zaregistroval rozšířenou vlnu solidarity v mnoha zemích, zvláště neevropských, s Islámskou republikou Írán poté, co se stala terčem bezprecedentní agrese USA s Izraelem, a následného významného oslabení postavení Izraele, které ovšem začalo již dříve genocidou v Gaze. Ovšem ve stejné době řada vlád, bohužel i v našem regionu, i nadále kritizuje oběť agrese Írán…

Jsme vděčni lidem i politikům, kteří stáli při nás. Jak jsi však správně poznamenal, chování vlád po celém světě bylo nesmírným zklamáním. Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2817 spolupředložilo 136 členských států OSN, přičemž tato rezoluce podpořila agresora a odsoudila oběť.

Jsi jedním z hlavních autorů jaderné dohody JCPOA, kterou Donald Trump jednostranně vypověděl krátce poté, co se poprvé stal prezidentem USA. Tenkrát obvinil svého předchůdce prezidenta Obamu, že prosadil nejhorší smlouvu v dějinách USA. Paradoxně tím Trump zbavil Írán jakékoliv povinnosti nepokračovat ve svém jaderném programu. Nyní ovšem Trump navrhl Íránu dohodu, která v mnoha aspektech jasně připomíná JCPOA. Nebo jde o můj mylný dojem?

Ne, v žádném případě se nemýlíš. Prezident Trump odstoupil od jaderné dohody JCPOA na základě chybného předpokladu, že politika maximálního tlaku povede ke změně režimu v Íránu. V roce 2017 ho k tomu přesvědčovali Netanjahu, Bolton a Pompeo (John Bolton a Mike Pompeo jsou vysocí američtí političtí představitelé národní bezpečnosti a zahraniční politiky, kteří působili v administrativě prezidenta Donalda Trumpa – pozn. red.), a v roce 2025 znovu Netanjahu – že tlak a vojenská agrese povedou k pádu íránské vlády. Poté, co se tato iluze ukázala jako nesmyslná, usiluje nyní o dohodu, která se však nemůže příliš lišit od JCPOA. Naopak, v některých aspektech je pro Írán dokonce o něco výhodnější.

Jak by měl podle tvého názoru fungovat Hormuzský průliv? Kdo by ho měl kontrolovat? Mohl by například fungovat pod společnou správou Íránu a Ománu, jak částečně naznačuje Memorandum o porozumění mezi USA a Íránem, které ovšem poté Trump vypověděl?

Této otázce jsem se věnoval v eseji, která by měla vyjít v americkém časopise Foreign Affairs. Ve zmíněném Memorandu je věta o „potřebě dohodnout taková opatření, která by nejlépe zajistila bezpečné proplutí průlivem obchodních lodí bez placení jakéhokoliv mýtného na dobu pouhých 60 dnů“. Írán z toho vyvodil, že společně s Ománem se může „dohodnout na budoucí správě Hormuzského průlivu“ spolu s ostatními státy Perského zálivu. Ovšem USA uvěřily, že Írán bezpodmínečně odsouhlasil plavbu průlivem bez poplatků a že USA nemusí respektovat nějaká jiná íránská opatření. Takovýto rozpor nemohlo Memorandum přežít. A tak obnovení vojenského konfliktu nebyla otázka zda, ale jen kdy.

Írán před válkou (v Hormuzském průlivu – pozn. red.) v podstatě toleroval situaci, kdy lodě všech zemí proplouvaly Hormuzským průlivem bez problémů, i když v důsledku amerických sankcí měl Írán problémy s vývozem vlastního zboží, a i s dovozem pro něj potřebného zboží.

Teď se situace změnila. Írán je nyní přesvědčen, že žádné vodní cesty nemohou být neutrální, pokud umožňují dopravu zbraní nebo logistickou podporu Spojeným státům a jejich partnerům, kteří útočí na Írán. Hormuzský průliv je dnes vnímán především prizmatem existenční bezpečnosti státu. Írán proto znovu průliv uzavřel. Západní analytici to vysvětlují íránskou snahou omezit svobodnou plavbu průlivem a snahou poškodit světový trh s energiemi, ale to není pravda. Írán se pouze snaží ztížit Spojeným státům jejich kampaň na zničení Íránu.

Írán odpověděl na americké bombardování tím, že začal zasahovat americké základny ve státech Perského zálivu. Světová média si před časem všimla, že prezident Íránu Masúd Pezeškján, k jehož zvolení jsi ty významně přispěl, s touto situací dost ostře nesouhlasil, neboť vedlejším dopadem těchto útoků byly a jsou civilní oběti a poničená infrastruktura sousedních států. Revoluční gardy však jeho kritiku odmítly a nadále základny v sousedních státech bombardují. Jak vidíš budoucí vztahy mezi těmito státy a Íránem poté, co dojde k dohodě o míru?

Domnívám se, že válka není v zájmu nikoho. A samozřejmě, že nikdo v Íránu nemá radost z útoků na sousední země. Jsou důsledkem válečných okolností, které byly Íránu vnuceny z jejich území. I o tom jsem nedávno napsal podrobnou esej. Stručně řečeno, poté, co USA pochopily, že Írán není možné vojensky porazit, neboť se úspěšně ubránil proti dvěma jaderným mocnostem, je tedy nutné nechat dlouhodobé řešení situace v celém regionu na diplomacii.

Jsem přesvědčen, že Írán a USA již nikdy nebudou spojenci. Po nedávných válkách, kdy USA s Izraelem zabily nejvyššího íránského duchovního vůdce a všechny nejvyšší představitele a tisíce občanů včetně stovek malých nevinných školaček, došlo k obrovskému prohloubení historických ran a křivd. To ovšem neznamená, že by měly pokračovat ozbrojené konflikty nebo jejich eskalace. Je nutné najít realistická bezpečnostní opatření, která budou zahrnovat vzájemný závazek o neútočení, který by zabránil tomu, aby hodnotové a identitární (obrana identity – pozn. red.) rozpory znovu přerostly ve vojenské střety.

USA by měly uznat územní celistvost Íránu, zrušit jeho označení za teroristický stát a trvale odstranit všechny sankce. A Washington by se rovněž měl zavázat významně se podílet na obnově země po škodách, které Íránu způsobila agrese, mj. prostřednictvím investičního fondu ve výši 300 miliard dolarů, o němž se zmínilo Memorandum o porozumění.

Na oplátku Írán by měl poskytnout trvalé záruky v oblasti nešíření jaderných zbraní. A také by měl ratifikovat Dodatkový protokol Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), který inspektorům poskytuje širší přístup k jaderným zařízením. A do svého právního řádu by měl rovněž zakotvit náboženský dekret (fatvu) nejvyššího vůdce zabitého ajatolláha Alího Chameneího, zakazující výrobu a držení jaderných zbraní.

Celý regionální bezpečnostní systém může být stabilní pouze tehdy, pokud bude zahrnovat všechny hlavní státy regionu a pokud žádný z nich nebude usilovat o svou bezpečnost na úkor ostatních. (To odpovídá současnému přístupu všech států Perského zálivu, možná s výjimkou Spojených arabských emirátů – pozn. aut.)

Bezpečnost Perského zálivu nemohou dlouhodobě zajišťovat vnější mocnosti. To by vedlo k novým bezpečnostním problémům, neboť každá nová vojenská základna, každé další rozmístění sil a každý nový obranný systém vyvolávají odpovídající reakci ostatních států.

Byl jsi íránským velvyslancem při OSN a v té době jsme se poprvé potkali. Organizaci spojených národů znáš velmi dobře. Vedení OSN je dnes kritizováno za to, že se nijak moc nesnaží ukončit tuto válku, stejně jako i jiné současné vojenské konflikty ve světě. Myslíš si, že by příští generální tajemník (nebo tajemnice) OSN mohl/mohla být účinnější a úspěšnější navzdory faktu, že on nebo ona by musel(a) čelit nesmiřitelnému americkému postoji?

Jsem značně zklamán současným generálním tajemníkem OSN Antóniem Guterresem. Děsí mě vyhlídka, že by se této funkce mohl ujmout Rafael Grossi, současný generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Stejně jako v MAAE a předtím v Haagu by byl zcela podřízen zájmům Spojených států a Izraele. Doufejme, že příštím generálním tajemníkem se stane významná žena z Latinské Ameriky. Ať už to však bude kdokoli, stín Spojených států nad OSN je ochromující.

Mimochodem, já osobně podporuji Marii Fernandu Espinosovou, lingvistku, básnířku a diplomatku, bývalou předsedkyni Valného shromáždění OSN, bývalou ministryni zahraničí i obrany Ekvádoru.

Jan KAVAN

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování svých novin. Nemáme za sebou miliardáře a oligarchy, jen své čtenáře. Společně budeme odhalovat nepravosti a upozorňovat na historické i současné nespravedlnosti.