Psychiatr MUDr. Ivan Peška: Narůstá stresová zátěž v životě člověka

254

Pokud máme hovořit o problémech duševního zdraví, bylo by možná vhodné na úvod říct pár slov o tom, jak se péče o tuto oblast zdraví vyvíjela. Můžete čtenářům přiblížit kořeny psychiatrie?

Skutečností je, že lidé už před tisíciletími vnímali význam psychické pohody, dokonce cítili provázanost mezi zdravím duševním a tělesným. Již Hippokrates z Kósu na téma vztahů mezi tělem a duší pronesl několik moudrostí, například: »Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše«. Tím se snažil poukázat na těsné vztahy mezi tělesnou a duševní stránkou člověka. A kdo by neznal slavný výrok jednoho ze zakladatelů sokolského hnutí Miroslava Tyrše »V zdravém těle zdravý duch«. Ale bylo by také možné citaci obrátit: »Zdravá duše (psychika) je jednou z podmínek dobrého tělesného zdraví.«

Trvalo ale mnoho staletí, než bylo možné začít mluvit o psychiatrii jakožto oboru, který se věnuje duševním nemocem a péči o duševní zdraví. Ve středověku si lidstvo prošlo obdobím »čarodějnických procesů«. Zde je třeba říct, že duševně nemocní lidé, označení středověkou inkvizicí za »čarodějnice« nebo »čarodějníky«, tvořili jen velmi malý podíl z celkově více než 1 milionu obětí inkvizičních procesů, k nimž došlo v průběhu 300 let ve středověké Evropě.

O vzniku a vývoji skutečné psychiatrie jakožto oboru je možné hovořit až od 18. nebo spíše 19. století. Ostatně pojem psychiatrie byl poprvé v medicíně užit teprve roku 1808 německým lékařem, fyziologem a psychiatrem Johannem Christianem Reilem.

Intenzivní rozvoj oboru přineslo až 20. století. V tomto období byl podstatným způsobem upřesněn popis řady duševních nemocí, vznikly první klasifikace psychiatrických chorob, byl budován stabilní systém psychiatrické péče, přičemž lékaři–psychiatři již získali možnost využívat v léčbě moderní léky – psychofarmaka, která se stala základem léků užívaných v léčbě duševních nemocí dnes.

Přes tyto pokroky dosažené v minulém století se již od počátku 21. století začalo hovořit o potřebě reformy psychiatrické péče u nás.

O potřebě reformy psychiatrické péče v Česku se sice mluví již roky, dosud se ji ale nepodařilo dokončit. Jak se díváte na současnou psychiatrii, jaké změny by se podle vás měly provést?

Pokračovat v reformě psychiatrické péče je nezbytně potřebné. Již v 90. letech minulého století začalo být stále zřejmější, že stávající systém psychiatrických léčeben je neuspokojivý – pacienti v nich setrvávali mnohdy po léta, přičemž důvodem nebyla ani tak duševní nemoc samotná, jako vysoká míra nejistoty ohledně jejich schopnosti začlenit se do běžné společnosti, pokud by byli propuštěni. U mnohých nemocných se rozvinuly příznaky tzv. hospitalismu – pasivita, rozvoj nesamostatnosti, neschopnosti obstát mimo ústav, vytvoření závislosti na nemocničním režimu, a jejich propuštění do prostředí běžného života nebylo reálné. V ústavech takto žily tisíce osob, které tam při naplnění určitých podmínek být nemusely. Kromě této skutečnosti byl systém psychiatrické péče nepružný, vyžadoval si širší změny.

Proto byl na podzim 2013 vytvořen ministerstvem zdravotnictví plán Strategické reformy psychiatrické péče, jehož první etapa byla spuštěna v roce 2017. Jeho hlavními cíli byla deinstitucionalizace psychiatrické péče, tedy významné snížení počtu lůžek v psychiatrických léčebnách a propuštění těch, kteří pobývali v ústavech spíše jen proto, že nebylo reálné je v tehdejším systému začlenit do běžného života společnosti. Pochopitelně vyvstal problém, jak zajistit reintegraci do té doby dlouhodobě hospitalizovaných osob ve společnosti. Systém psychiatrických ambulancí byl pro tento záměr nedostatečný. V I. etapě reformy byl proto položen zásadní důraz na vytvoření sítě Center duševního zdraví (CDZ). Součástí plánu bylo vytvořit síť, která by zahrnovala 100 CDZ. V současné době jich existuje 30.

Jak se liší Centra duševního zdraví od běžných psychiatrických ambulancí?

Lékaři ambulancí neprovozují návštěvní službu u nemocných v jejich domácnostech. CDZ disponují mobilitou, tj. členové týmu, který je tvořen psychiatrem, psychologem, zdravotní sestrou a sociálním pracovníkem, navštěvují nemocné v jejich domácím prostředí, zajišťují následnou léčbu, jak byla nastavena v psychiatrické nemocnici, a pomáhají jim v reintegraci do společnosti.

Lze shrnout, že cílem I. etapy reformy bylo vytvoření podmínek pro propuštění dlouhodobě, někdy zbytečně, hospitalizovaných osob a jejich navrácení do běžného života. Do dřívějšího systému psychiatrických institucí – psychiatrické léčebny, psychiatrické kliniky a psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic na straně jedné, a systém psychiatrických ambulancí na straně druhé, byl tedy včleněn důležitý prvek – Centra duševního zdraví. Přestože se podařilo realizovat poměrně úspěšně I. etapu reformy, další postup zpomalil a reformování systému stagnuje. Jako hlavní příčiny zpomalení jsou uváděny problémy s financováním dalších kroků, nedostatek personálu pro budování dalších CDZ a nedostatek zájmu o práci v těchto centrech. Jako by v nás přetrvávaly rigidně dřívější vzorce. Již při vytvoření Strategie reformy psychiatrické péče v roce 2013 však bylo odhadováno, že realizace projektu potrvá cca 30 let.

Jakou cestou by se reforma měla dále ubírat?

Centra duševního zdraví jsou dnes vytvořena ve všech krajích ČR. Podle jedné studie je v možnostech 87 % občanů republiky dopravit se během 45 minut do některého z nich. Pokud by se to týkalo běžných ambulancí, mohlo by to být ještě akceptovatelné, ale pro dostupnost CDZ je to neuspokojivé. Jedním z úkolů je tedy třeba dále rozšířit síť Center duševního zdraví.

Jako další nedostatečně řešený problém vidím v neuspokojivé dostupnosti psychoterapeutických služeb. Zejména déle trvající docházení na psychoterapii je pro občany finančně náročné, tyto služby jsou jen v malém podílu hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Čekání na přijetí k první návštěvě u psychoterapeuta trvá měsíce. Stále také máme málo psychoterapeutů. Cílem by mělo být proto navýšení rozpočtů zdravotních pojišťoven pro financování psychoterapeutické péče.

Zde je důležité si uvědomit jednu zásadní věc – péče o duševní zdraví nerovná se psychiatrie. Psychiatr léčí již vzniklé vážnější psychické problémy, tak jako chirurg operuje zanícený apendix. Ani psychiatr, ani chirurg se nezaměřují výrazněji na prevenci nemocí. Jinak je tomu ale u psychoterapie – tato forma péče v sobě nesporně zahrnuje i preventivní prvky. Pokud terapeut klientovi pomůže se zvládáním jeho rozbouřených emocí, může zabránit dalšímu vývoji směrem k vážné úzkostné nebo depresivní poruše, kterou by pak bylo třeba léčit psychofarmaky. U psychiatra.

A to se dostávám k oblasti, která je sice ve společnosti široce akceptována a rozvíjena, ale domnívám se, že reforma psychiatrické péče jí věnuje jen málo pozornosti – k prevenci duševních poruch a k podpoře duševního zdraví. Tento směr považuji za zásadní.

Uvádí se, že počet lidí, kteří potřebují pomoc psychiatra, stoupá. Kde jsou hlavní důvody tohoto trendu?

Příčin tohoto negativního vývoje vidím několik. Jednou z nich je narůstající stresová zátěž v životě člověka, jak ji dnešní doba přináší. Jakkoli nemusíme plně vědomě vnímat tlak dění kolem nás, ve světě, naše podvědomí je zaplavováno takovými událostmi, jako jsou válečné krize, krize klimatické změny, výkyvy v ekonomice apod. Osobně mám určité obavy také z dalšího vývoje umělé inteligence.

Další příčinou je destigmatizace. Není tomu tak dávno, kdy návštěva psychiatra představovala velkou ostudu. V odborné literatuře se psalo hodně o »stigmatu duševní nemoci« – člověk s duševními problémy o nich raději neměl vůbec hovořit, aby se nevystavoval »řečem«, posměchu. Situace se změnila – to je velmi pozitivní! Vede to ale k tomu, že dnes člověk vyhledává psychiatra s podstatně menší obavou než dříve.

Dále bych uvedl psychiatrizaci. Pod tímto pojmem odborníci rozumí rozšiřování spektra psychických problémů, které jsou dnes hodnoceny jako patologické, jako patřící do oblasti psychiatrie. Obecně lze říct, že dochází k psychiatrizaci lidského utrpení. Některé negativní prožitky jsou dnes hodnoceny jako chorobné – smutek po rozpadu vztahu nebo úmrtí blízké osoby je hodnocen jako »deprese«; slabost a dlouhodobý stav únavy může být rovněž považován za projev depresivního stavu; úzkost a strach, emoce běžné pro každého člověka, mohou dnes snadno získat nálepku »úzkostné poruchy«. Tato změna kritérií pro označování duševní poruchy je vlastně blízká tak trochu stigmatizaci a ústí k vyšší míře vyhledávání psychiatrických a psychologických služeb – to se pak stává dalším, z jistého hlediska umělým, důvodem nárůstu psychiatrických pacientů.

Bylo by možné ještě zmínit další faktory, které se v dnešní době podílejí na nárůstu psychických problémů, zejména u mládeže. Zde mám na mysli vliv digitálních technologií, zvláště sociálních sítí.

Duševní stav obyvatelstva nepochybně negativně ovlivnila dlouhá doba pandemie covidu. Zvláště děti trpěly izolací, nemožností setkávat se s kamarády ve škole i mimo ni. Přitom víme, jak jsou vztahy s druhými pro zdravou psychiku nepostradatelné.

Existuje podle vás souvislost mezi duševními problémy lidí a jejich ekonomickou situací?

Domnívám se, že tu souvislost je. Možná by se nabízela úvaha, že špatná ekonomická situace člověka může být příčinou horšího psychického zdraví. Ano, tak tomu může někdy být. Ale já vidím spíše opačnou tendenci – přesycení dnešní, zejména mladé generace technickými výdobytky, jak to obecně dobrá ekonomická situace dnes umožňuje, vidím jako danajský dar ve vztahu k psychickému zdraví. Nenacházím zde rovnítko ve smyslu »čím lépe se budeme mít, tím budeme psychicky zdravější«.

Samostatnou kapitolou je dětská psychiatrie. Proč stále více dětí potřebuje tuto péči?

Domnívám se, že je zde několik příčin. Jak jsem již zmínil – roli tu hraje fenomén psychiatrizace: trpí-li dítě delší dobu úzkostí nebo je »neodůvodněně« smutné, může se ocitnout v ordinaci dětského psychiatra, i když věřím, že ve většině případů tomu tak není. Rodiče se nejprve radí vzájemně, případně dají na rady zkušenějších prarodičů, a pokud to nepomůže, hledají pomoc v dětském krizovém centru nebo v ordinaci dětského psychologa, což ovšem vzhledem k naprostému nedostatku těchto specialistů nebývá snadné.

Vidím tu ale závažnější příčinu – v posledních třech desetiletích se významně změnil výchovný styl dětí. O generaci Z (narozené v letech 1995-2010) se mluví jako o generaci »sněhových vloček«. Její příslušníci jsou zvýšeně citliví, citově méně stabilní, výrazněji zaměření na uspokojování svých komerčních potřeb. Kromě nepříznivého dopadu využívání digitálních technologií je zmiňován také fenomén označovaný jako safetyismus – »posedlost bezpečím«. Dle názoru mnohých rodičů je děti třeba doprovázet všude, do školy, do kroužku… Mnohé aktivity provozované dříve malými rošťáky bez omezení jsou dnes vnímány jako »nebezpečné« – lezení na strom, stříhání ostrými nůžkami, pěstování některých sportů bez patřičného dohledu dospělého. Své obavy přenášejí rodiče i na školy, na které je vyvíjen tlak, aby zajistily bezpečí dětí. Nezpochybňuji oprávněnost ochrany dětí vzhledem k nárůstu šikany ve školách, ale nejsem si jist, zda je něco takového v možnostech vedení škol.

Určitě bych podporoval zákaz používání chytrých mobilů ve školách u dětí do 15 let. Měli bychom naše děti učit schopnosti odolávat svodům, které hry a sociální portály na chytrých telefonech nabízejí. Existence závislosti na užívání chytrých mobilů a na sociálních sítích je realitou. A tak se k »úzkostným« a »depresivním« dětem přidružují ještě děti trpící závislostí.

Je nezpochybnitelné, že psychické zdraví budoucích generací čelí značným zátěžím. Rodiče a vychovatelé obecně by proto měli citlivě reagovat na dětské stesky, s dětmi mluvit, umožnit jim, aby se svěřily, a pokud si s duševními bolestmi svých ratolestí neporadí sami, hledat bezodkladně pomoc – radu zkušenějších, kontaktování dětského krizového centra, navázání kontaktu se školním psychologem a, je-li to nutné, neváhat s objednáním k dětskému psychiatrovi. Tím spíše, že také dětských psychiatrů je velký nedostatek a čekací lhůty na přijetí jsou dlouhé.

Jana DUBNIČKOVÁ