O austromarxismu i evropské levici s Walterem Baierem

55

V dubnu navštívil Prahu můj přítel Walter Baier. Nebojím se říci, že je to jedna z levicových legend rakouské politiky.

Walter se narodil v roce 1954 v komunistické rodině, jeho otec prošel nacistickými koncentračními tábory Dachau a Osvětim. Již od studentských let, kdy studoval na Vídeňské universitě ekonomii, se zapojil do levicového politického hnutí, od roku 1972 byl členem komunistické strany. Stal se předsedou Studentského komunistického svazu v Rakousku. Už jako 29letý byl řečníkem na mírovém pochodu statisíc účastníků. Koncem osmdesátých let minulého století se ve vedení Komunistické strany Rakouska aktivně podílel na jejím přechodu do nových, mnohem těžších, politických podmínek po pádu socialistických systémů v Evropě, jako spolkový tajemník a posléze jako její předseda. Byl také jedním z těch, kdo stál u založení strany Evropská levice před osmnácti lety. Dlouhou dobu působil jako jedna z vůdčích osobností i v mezinárodní levicové síti Transform!europe, která se stala také díky jeho neúnavné práci významným celoevropským levicovým intelektuálním think-tankem, a on se osobně zasloužil i o integraci partnerů z bývalých socialistických zemí do struktur západoevropské levice.

Návštěvu našeho hlavního města využil k diskusi s partnery o možnostech spolupráce na historickém připomenutí a analýze tzv. austromarxismu, marxistického hnutí konce 19. století, a především období první světové války a po ní. Austromarxismus se snažil marxisticky reflektovat mnohonárodní společnosti, jako byla Rakousko-uherská monarchie, jak v takové struktuře řešit národnostní otázku, spolupráci neprivilegovaných vrstev, hlavně dělnictva, i dialektiku národního a internacionálního charakteru. Přitom nejde pouze o historické bádání, ale o hledání moderních východisek krize evropské levice i na základě poučení z minulosti.

Walter Baier nedávno v prestižním americkém vydavatelství vydal práci jednoho z významných představitelů austromarxismu Otto Bauera – Rakouská revoluce a doplnil ji komentáři. Protože se na formulaci principů tohoto marxistického středoevropského hnutí také aktivně podílel pozdější zakladatel KSČ Bohumír Šmeral, radili jsme se, jak i tohoto významného českého marxistu uvést do »síně slávy« evropského marxismu. I v kořenech československého komunistického hnutí je pramen, který si toto hnutí přineslo z marxismu rozvíjeného v Rakousko-Uhersku prostřednictvím sociálně demokratického hnutí a který se před sto jedna lety emancipoval v založení KSČ. V tomto úsilí hledání společných kořenů spolupracuje naše Společnost pro evropský dialog také s Masarykovou demokratickou akademií, neboť z austromarxismu vyrostla i silná rakouská sociální demokracie.

Přítomnosti Waltera Baiera u nás jsem využil k tomu, abych se ho zeptal, jak vidí některé levicové mezníky z pohledu svého více než padesátiletého politického života přesvědčeného marxisty. Zde jsou jeho odpovědi:

Padesát let jsi aktivně v politice. Co jsou a co byly tvé nejdůležitější zážitky s ohledem na osobní politický život?

To, co se obtisklo v mém politickém životě, je celosvětová politická změna na konci osmdesátých let. V minulém století se jevil společenský pokrok nezadržitelným: konec války ve Vietnamu, pád pravicových diktatur v Řecku, ve Španělsku a v Portugalsku, konec portugalské koloniální říše, afghánská saúdská revoluce a vítězství sandinistů v Nikaragui. Také Evropa se měnila směrem doleva, velké komunistické strany ve Francii a v Itálii se staly mocenskými faktory. Skutečnost, že uznávané komunistické strany Španělska a Portugalska v prvních svobodných volbách zůstaly v menšině, nezměnilo nic ve směrování procesu, přinejmenším, pokud se týkalo našeho vnímání.

Pohled na reálně socialistické země byl ambivalentní. V nich jsme (my na Západě) žít vlastně nechtěli. Na druhé straně tvořily část příznivých poměrů sil společenského pokroku ve světě. Já sám jsem si myslel, že se jednalo o generační problém. Nové, mladé síly na klíčových místech ve straně a ve státě měly představovat také změnu poměrů. První Gorbačovovy roky vypadaly, že podporují tuto naději. Dnes víme, že to nevyšlo. Evropská varianta reálného socialismu se ukázala jako nevhodná. Zeď padla a s ní jedna země Varšavské smlouvy za druhou. Západní komunistické strany reagovaly třemi rozdílnými způsoby. Jedny došly k závěru, že socialismus je s konečnou platností vyřízen a angažovaly se v rámci stávajícího kapitalistického systému; další přičítaly zánik socialismu pokusům o jeho přestavbu; třetí skupina se pokusila nově ukotvit socialistické myšlenky a strany ve změněném světě. Tento pokus tvořil obsah mé politické práce v následujících desetiletích, nejprve v čele Komunistické strany Rakouska a později jako koordinátor transformované Evropy (Transform!europe) – v myšlenkovému centru Evropské levice. Pro komunistické strany bylo toto nové nasměrování těžké, zatímco radikální levicové strany, které »vystoupily« již v roce 1990 z reálného socialismu, přechod zvládly lépe. Strana Evropská levice vznikla ze svazku těchto obou proudů – z obnovených komunistických stran a radikálních levicových stran.

Co pro tebe znamená tzv. pražské jaro 1968?

V roce 1968 mi bylo právě čtrnáct let, měl jsem zájem o politiku, ale organizován jsem nebyl. Myšlenka »socialismu s lidskou tváří« se mi líbila. Tanky v Praze mě pobuřovaly. Když jsem se politicky aktivizoval, byla vzpomínka na pražské jaro nahrazena Pařížským květnem. Demonstrující studenti ve Francii, v Německu, v Itálii byli našimi soudruhy i vrstevníky. Identifikoval jsem se s nimi. Názory v komunistických stranách byly definovány studenou válkou. Člověk volil jednu z obou stran. Středový názor nebyl akceptován. Hrůza americké války ve Vietnamu přispěla k tomu, že mnozí komunisté obhajovali autoritářské poměry ve východní Evropě jako historickou nezbytnost. Zpětně viděno lze říci, že tato špatně pochopená solidarita komunistům v západní Evropě velice uškodila, aniž by byla k něčemu komunistům v Evropě východní. 

Podle mého názoru bylo pražské jaro historicky poslední šancí, jak reformovat reálný socialismus za účasti komunistické strany. Cesta, kterou zvolil Dubček a jeho tým, by nebyla nikterak jednoduchá, obsahovala také rizika pro politickou a vojenskou stabilitu v Evropě. Smutnou skutečností zůstává, že sovětští vůdci nerozeznali šanci na zřízení výkonného socialistického hospodářského systému a na zvýšení jeho atraktivity demokratickým a kulturním otevřením se světu. Mnohé by také proběhlo jinak v západní Evropě, jmenovitě ve Francii a v Itálii, kde komunistické strany představovaly většinu pracující třídy. Tak jako tak, historie vyslovila svůj rozsudek, ale koncepty a zkušenosti pražského jara zůstávají platné pro budoucí diskuse o demokratickém socialismu.

Rok 2049 se stane 100. výročím založení Čínské lidové republiky. Jaký je tvůj názor na socialismus s čínskými rysy? Jsou zde společné znaky se západními hodnotami?

Nejprve bych chtěl říci, že nejsem odborníkem v otázkách souvisejících s Čínou. Mně se nevynořují otázky prvořadě z ideologického hlediska, poněvadž věřím, že socialistická transformace Číny se zásadně liší od všech evropských zkušeností. Nejenom ohledně sociálně ekonomických výchozích podmínek, nýbrž i z kulturních východisek. Čína byla duchovní velmocí již v době, kdy v Evropě ještě vládl temný středověk. V 19. století byla zotročena západními koloniálními mocnostmi, z čehož se teprve v roce 1949 dokázala vymanit. Dnešní Čína převzala mnoho technologií ze Západu, ale nemá žádný důvod k přebírání západního civilizačního modelu nebo jeho politického systému.

V jakém stavu ČLR oslaví své 100. výročí, neví nikdo. Pravdou je, že existuje za stavu citlivé rovnováhy mezi socialistickým státem a částečně kapitalistickou ekonomikou. Kapitalistická ekonomika vytváří kapitalistickou kulturu. Otázkou tedy je, zda pět tisíciletí stará čínská kultura dokáže pohltit a transformovat 500 let starý kapitalismus, nebo zda naopak dokáže kapitalistická kultura podmanit si Čínu. Americká autorka Deirdre Nansen Mac Closky napsala ve své knize, že v době neoliberalismu byla na celém světě jedna miliarda lidí osvobozena od hladu. Zapomněla však dodat, že 70 procent z nich žije v Čínské lidové republice.

Považuji ale vzestup ČLR na úroveň světové velmoci za základní úkaz. Považuji jej především za viditelný výsledek dekolonizace, která je nevyhnutelným procesem. Západ se s tím bude muset vyrovnat a pro země na jihu je šancí, jak se osvobodit ze závislosti. Západ bude muset akceptovat strukturu světa, která se vytvoří na těchto předpokladech. Na tom, aby se tento přechod uskutečnil mírovými prostředky, se musí podílet i socialistická levice.

Jiří MÁLEK