Mediální odborník Daniel Novák: Objektivita a vyváženost by měla být v případě veřejnoprávních médií prvořadá

Opět se řeší problematika koncesionářských poplatků veřejnoprávních médií – Českého rozhlasu a České televize. Třebaže vlastní legislativní proces ještě nezačal a zatím jde jen o vyjadřování politiků, již budí otázky a s tím spojené kontroverze. Můžete připomenout vývoj a současný právní stav ohledně koncesionářských poplatků?

Československý rozhlas začal vysílat z Prahy 18. 5. 1923 a tehdy šlo o jedno z prvních pravidelných vysílání v Evropě. Příjemci rozhlasového vysílání museli zažádat o tzv. koncesi, tedy souhlas dovolující přijímat jeho program, spolu s povinností hradit poplatky z vlastnictví rozhlasového přijímače. Odtud pochází víceméně historické označení koncesionářské poplatky – termín, který se dnes již běžně neužívá.

Od 1. 5. 1953 pak začala, opět nejprve z Prahy, vysílat svůj pravidelný program Československá televize. Výše měsíčních poplatků byla v období socialismu bagatelní – v případě rozhlasového poplatku činila 5 Kčs, u televizního poplatku pak 15 Kčs.

Pro pochopení současného stavu je třeba se vrátit o několik let zpět, kdy jedním z předvolebních slibů koalice Spolu bylo nezvýšení poplatků příjemcům programů veřejnoprávního rozhlasu a televize. Slib – jako celá řada dalších – nebyl dodržen a na jaře roku 2025 byl přes jednotný odpor tehdejší opozice Parlamentem České republiky schválen zákon číslo 119/2025 Sb., který změnil zákon číslo 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zejména ale ve své čtvrté části novelizoval zákon číslo 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů.

Co tedy ve zkratce přinesla novela zákona o rozhlasových a televizních poplatcích?

Především se výrazně rozšířil počet poplatníků o vlastníky všech zařízení technicky způsobilých k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového nebo televizního vysílání. Nešlo jenom o občany, ale též o podnikatele zaměstnávající více než 24 pracovníků, kterým byla uložena povinnost oznámit nejpozději do 1. 7. 2025 potřebné informace provozovatelům vysílání ze zákona, přičemž navíc zákon oprávnil veřejnoprávní média k získávání údajů o počtech zaměstnanců prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení. Zákon také taxativně stanovil podmínky osvobození určitých skupin osob a institucí od těchto poplatků.

Dále se ke dni účinnosti novely, tedy od 1. 5. 2025, zvýšila měsíční výše u rozhlasového poplatku ze 45 Kč na 55 Kč a u televizního poplatku ze 135 Kč na 150 Kč. Možnost uhradit oba poplatky na celý kalendářní rok předem zůstala zachována s tím, že u rozhlasového poplatku šlo o 660 Kč a u televizního poplatku o 1800 Kč.

Konečně byla právně zakotvena možnost valorizace rozhlasových a televizních poplatků při zvýšení inflace od jejich poslední úpravy o 6 %.

Koalice Spolu zdůvodňovala nutnost přijetí zákona současnou technologickou realitou v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, přičemž jako hlavní cíl uváděla umožnění využívání nových technologií při výrobě a šíření programů a služeb spojených s nimi, včetně vysílání přes internet. Nelze ovšem přehlédnout, že ve stejné době jí klesaly předvolební preference a příznivý přístup veřejnoprávních médií mohl tuto situaci během posledního roku do voleb potenciálně zvrátit.

S jakými změnami ohledně rozhlasových a televizních poplatků přichází současná koalice?

Současná vládní koalice ANO, SPD a Motoristů nyní přichází s přípravou změn, čímž paradoxně do určité míry vlastně plní předvolební sliby předchozí vlády. V současnosti však vše zůstává pouze u vyjádření názorů, ministerstvo kultury příliš nekomunikuje, návrh zákona není předložen. Ze zatímních vyjádření vládních politiků se zdá, že s ohledem na uzavřené dlouhodobé smlouvy s relativně vysokým plněním ze strany Českého rozhlasu a České televize nebude možné provést slíbené změny najednou. Nejprve patrně půjde o slevy pro vybrané skupiny osob – nezaopatřené mladé lidi do 26 let, seniory nad 75 let a zdravotně postižené spoluobčany. Teprve návazně má být podle vyjádření politiků komplexně rozhodnuto o způsobu financování médií veřejné služby.

Do jaké míry je oprávněná kritika avizovaných změn ze strany části občanů a parlamentní opozice?

Ponechme stranou klišé o údajném zestátnění či začínající demontáži Českého rozhlasu a České televize, o likvidaci veřejnoprávních médií, o potlačení jejich nezávislosti, o ohrožení objektivity vytvářených pořadů apod. Pokud by to byla pravda, pak by tato tristní situace nastala zhruba v polovině evropských států. Povězme si otevřeně, že jako vždy, jde i v tomto případě o peníze »až na prvním místě«. To ale nic nemění na významu veřejnoprávních médií pro českou společnost a na potřebě racionálního zvážení připravovaných změn.

Mají tedy Český rozhlas a Česká televize na našem mediálním trhu své opodstatnění?

Především je třeba zdůraznit, že obě veřejnoprávní média, rozhlas i televize, jsou na českém mediálním trhu z řady důvodů nepostradatelná. U provozovatelů s licencí totiž můžeme v podmínkách tržního hospodářství jen stěží očekávat výraznější produkci komerčně nezajímavých pořadů, které pro ně představují ztrátu sledovanosti, a proto návazně snížení příjmů z reklamy.

Máme-li začít u našich nejmladších spoluobčanů, potom je třeba zachovat dětské pořady. Třebaže nechceme, aby děti trávily většinu času u televize, od českých pohádek pro nejmenší až po edukační pořady, je činnost veřejnoprávních médií nezastupitelná. Stejně tak jsou důležité pořady popularizující vědu či méně atraktivní sporty. Významné je též pohotové zpravodajství, včetně zpravodajství a zajímavostí z jednotlivých regionů České republiky. Nepostradatelnou součástí vysílání jsou i významné kulturní pořady, které mnohdy právě z hlediska nízké sledovanosti nejsou pro komerční média dostatečně atraktivní. Nelze pominout ani rozsáhlý rozhlasový a televizní archiv, odkud je možno čerpat matérii i pro pořady z minulosti, příkladně je možno uvést třeba Československý filmový týdeník či Hledání ztraceného času. Takovým archivem komerční elektronická média z pochopitelných důvodů nedisponují.

Na druhou stranu je třeba zvážit, zda mají veřejnoprávní média vysílat smluvně nákladné sportovní přenosy z fotbalu, hokeje či tenisu, které jsou beztak přenášeny komerčními provozovateli vysílání. Stejně tak příkladně pořady typu StarDance či Peče celá země patří rovněž spíše do portfolia komerčních médií. Připomínky se ozývají také směrem k podnikatelským subjektům, kterým veřejnoprávní média zadávají a hradí tvorbu některých pořadů, třebaže podle kritiků by je mohla produkovat sama. Významnou otázkou je, zda současný počet programů ČRo a ČT je nedostatečný, odpovídající potřebám, či nadbytečný. Již byly zmíněny přenosy z utkání v atraktivních sportech, ale zdaleka nejde jen o sport.

Dá se předpokládat, jaký bude další vývoj v oblasti financování veřejnoprávních médií?

Strany současné vládní koalice se zavázaly rozhlasové a televizní poplatky zrušit a předvolební sliby se mají plnit. Stávající vláda vznikla na základě většinové vůle občanů vyjádřené ve volbách, kteří jí dali svůj hlas mimo jiné i s ohledem na zmíněné poplatky. Při novelizaci zákona o rozhlasových a televizních poplatcích tudíž zároveň s jejich zrušením půjde o stanovení mechanismu financování obou médií a smysluplnosti jimi vydávaných prostředků. Odůvodnění novely by se mělo vypořádat též s kritikou údajného neefektivního nakládání veřejnoprávních médií s finančními prostředky. Vzhledem k aktuálně probíhající volbě nových členů Rady České televize bude zajímavé sledovat, jak se k tomu Rada v novém složení postaví.

Novelizace zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se promítne též do zákona o ČRo a zákona o ČT, kupříkladu z pohledu možného rozsahu sponzorských vzkazů a reklamy, což bude mít sekundárně dopad i na provozovatele vysílání s licencí. Jestli s návrhem novely přijde vláda, nebo půjde o zákonodárnou iniciativu poslanců, není při současném rozložení sil ve Sněmovně podstatné. Do novely je možno převzít i předchozí vládou prosazenou valorizaci, takže rozsah financování ČRo a ČT by se měnil automaticky v návaznosti na inflaci, což by do budoucna omezilo možnosti finančního nátlaku na média veřejné služby ze strany jakékoliv – momentálně vládnoucí – koalice.

Jak je to s objektivitou a vyvážeností médií veřejné služby?

Objektivita a vyváženost je, měla by být, v případě veřejnoprávních médií prvořadá a v tomto ohledu je třeba i podle soudů na veřejnoprávní a komerční média klást poněkud odlišné kvalitativní nároky. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 4035/14, vyslovuje názor, že privátní média by měl především hodnotit trh, a nikoliv stát. Samozřejmě – jestliže moderátor zpravodajství má na klopě saka odznak s cizí státní vlajkou, či piktogramem některé politické strany, anebo vkládá do prezentovaných zpráv své vlastní názory, nemá v této funkci co dělat, ať už jde o veřejnoprávní nebo soukromoprávní médium. Stejně tak je nesprávné, pokud nejsou do publicistických pořadů zváni představitelé různých názorových proudů. Hulvát, vulgárně urážející ostatní diskutující, nemá v takových pořadech jistě co pohledávat, ale neumožnit tam účast oponenta ve významné státní funkci jen proto, že s jeho názory moderátor či režisér publicistického pořadu nesouhlasí, je projevem hluboké neprofesionality.

Problematika objektivity a vyváženosti, jak ji deklaruje ustanovení § 31 zákona číslo 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, je součástí výročních zpráv, které každoročně vydává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, předkládá je Poslanecké sněmovně a jsou k dispozici na webových stránkách Rady.

Jaký další vývoj očekáváte?

V dalších týdnech a měsících čeká předkladatele novely zákona o rozhlasových a televizních poplatcích nelehká práce. Jde o to, aby byly novelou nejen splněny předvolební sliby, ale aby nově koncipovaný zákon nastavil médiím veřejné služby dlouhodobou a solidní perspektivu, nikoliv právní regulaci měnící se po každých volbách. Osobně bych přál oběma našim veřejnoprávním médiím, aby se stala etalonem a téměř nedostižnou konkurencí pro provozovatele vysílání s licencí. Podle mého názoru jsou na cestě k této metě, ale při srovnávání s ostatními provozovateli vysílání ještě zdaleka ne na jejím konci. A své poslední slovo neřekl ani internet.

Jana DUBNIČKOVÁ