Rozhovor s novinářkou Helenou Briardovou
V tomto roce slaví zahraniční vysílání Československého (Českého) rozhlasu 90 let – vzniklo roku 1936. Pracovala jste jako redaktorka v redakci zahraničního vysílání. Jak vzpomínáte na tuto životní etapu?
Bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém životě. Ve vysílání do zahraničí, tedy Rádiu Praha, pracovalo přes 200 redaktorů. Vysílalo se ve dvanácti jazycích – v angličtině, francouzštině, němčině, španělštině, italštině, arabštině, češtině, slovenštině, v jednom období také v řečtině a polštině, v jiném období byly pokusy o svahilštinu a jazyk jihoamerických indiánů guaraní. Byla jsem mladá, práci v rádiu jsem milovala a vyzkoušela jsem si prakticky všechny druhy rozhlasové novinařiny od psaní článků po celé hodinové pořady, natáčení rozhovorů, reportáží, moderování…
Myslím, že vaší jazykovou specializací byla francouzština. Tedy do jakých zemí letěl třeba i váš příspěvek?
Ano, čtyři roky jsem pracovala ve vysílání ve francouzštině, takže kromě autorské činnosti ve francouzštině jsem i překládala z češtiny do francouzštiny články a zprávy z ČTK. Každodenně jsme vysílali půlhodinové nebo hodinové pořady do všech částí světa, kde se mluvilo francouzsky, tedy nejen do Francie, ale i do Kanady, Asie a afrických zemí, a ze všech těchto oblastí jsme měli ohlasy. Tehdy v 70. a 80. letech 20. století si ještě lidé psali dopisy a Rádio Praha jich ze zahraničí dostávalo přes 100 000 za rok.
Vyslechla jsem v ČRo Plus několik dílů dokumentárního seriálu věnovaného tomuto výročí. Nejhodnotnější zřejmě pro vaši práci byly již zmíněné autentické ohlasy posluchačů v zahraničí. Utkvěly vám také v paměti?
Máte pravdu. Komunikace s posluchači byla pro nás důležitá. Měla jsem takový pořad »Co byste se zeptali«. Každý měsíc jsme ve vysílání představili konkrétní, skutečně existující osobu. Třeba učitelku, dělníka v kladenských ocelárnách, vinaře z Mělníka, jednoho pražského kanovníka, operní pěvkyni apod. A vyzvali jsme posluchače, aby se jich zeptali na to, co je zajímá. Otázky poslali v dopisech a my jsme je potom ve studiu položili daným osobám. Posluchači většinou chtěli vědět, jak ten dotyčný bydlí, kolik vydělává, jak vystudoval, prostě jak běžně žije.
A byl třeba i nějaký kuriózní ohlas?
Na vyloženě kuriózní ohlas si nevzpomínám. Lidé, kteří nás poslouchali, si stěžovali, že z domácích sdělovacích prostředků se toho mnoho o Československu nedozvědí, a tak raději sledují víc informačních zdrojů, aby si to všechno pak dali dohromady a mohli si udělat svůj názor. K tomu ostatně vysílání do zahraničí, který od začátku rozhlasu měla všechny vyspělé a později i rozvojové země, mají sloužit.
Vzpomínám si, že v době, kdy jste v rozhlasu pracovala, se v Československu poslouchal atraktivní Interprogram Radio Praha. Ovšem jako vše je i toto dnes prezentováno přísně ideologicky. Jsou takové odsudky oprávněné?
Interprogram byla nová forma vysílání, kterou jsme vymysleli v roce 1972. Byl to vlastně tok populární hudby, který se vysílal celé dopoledne a do hudby byly střídavě v angličtině, francouzštině, němčině a češtině nebo slovenštině každou čtvrthodinu zařazovány zprávy, glosy, komentáře nebo rozhovory. Byl určen turistům, kteří v Československu právě byli. My jsme se snažili být objektivní. Hodně jsme se naučili od chilského novináře Hernána Barahony, který musel emigrovat po Pinochetově vojenském puči v Chile a jeden čas pracoval v naší latinskoamerické redakci. Nesnášel, když se ve zprávě objevily nějaké odsuzující či pochvalné přívlastky, protože posluchač sám má posoudit, zda jde o fakt pozitivní, nebo negativní.
Není to snadné, ale myslím, že to do jisté míry jde. V dnešních sdělovacích prostředcích to dost postrádám.
Jak se »hlas z Prahy« měnil v závislosti na politické situaci?
V těch dvaceti letech, kdy jsem ve vysílání do zahraničí pracovala, se toho stalo hodně. Například v Chile se v roce 1970 k moci dostaly levicové síly, ale na podzim 1973 je svrhl Pinochetův puč. Rádio Praha začalo ihned nepřetržitě vysílat do Chile zprávy a zahraniční ohlasy na situaci v zemi. Poskytlo práci řadě novinářů, kteří museli Chile opustit.
Ve Španělsku a Portugalsku v 70. letech padly diktátorské režimy a do vedení státu se dostali socialisté. Vysílání ve španělštině a portugalštině přijeli posílit španělští a portugalští novináři. Autoritativní režim padl i v Řecku.
Na druhé straně v červenci 1974 turecká armáda okupovala část Kypru. Tehdy Rádio Praha během několika dnů vytvořilo redakci vysílání v řečtině. Pomoci nám přišli mladí Kypřané, kteří v Praze studovali. Překládali do řečtiny zprávy a komentáře, přinesli desky s kyperskou hudbou, dokonce jsme s nimi natočili jednu písničku, kterou jsme pak používali jako znělku.
V roce 1978 posluchači hodně reagovali na let československého kosmonauta do vesmíru. Rádio Praha samozřejmě vysílalo reportáž z jeho přistání a později rozhovory s Vladimírem Remkem.
K 90. výročí Rádia Praha připravil Český rozhlas výstavu v pražské Galerii Vinohradská 12, která mapuje vývoj tohoto vysílání. Navštívila jste ji?
Na výstavu jsem se bohužel nedostala.
Jak se jako někdejší zahraničněpolitická redaktorka a nyní členka správního výboru Československého ústavu zahraničního díváte na současný svět?
S obavou. Stejně jako mnoho mých vrstevníků – je mi letos 80 let – si říkám, že jsem ráda, že už je mi tolik, kolik mi je, a že jsem žila v době, ve které jsem žila. Technický pokrok všechno neuvěřitelně zrychluje. Naštěstí se mi ještě podařilo zvládnout práci na počítači, používání mobilního telefonu i videokonference. Velmi obtížně si ale zvykám na to, že lidé už nemají potřebu vzít do ruky papírovou knihu a číst si ji, ale podívají se na stručný obsah knihy na internetu. Vadí mi, že mnoho mladých stále méně žije v reálném světě, ale utíkají do toho virtuálního. Vadí mi jednostranné hodnocení historie, jak se ho dostává žákům a studentům ve školách. Ale jsem odjakživa optimistka. Věřím, že mladí si udělají takový svět, jaký bude vyhovovat jim.
Často řada zejména pravicových politiků prezentuje názor, že k rozpadu mezinárodního práva došlo v důsledku ukrajinské války, což je však naivní, když porušování mezinárodních dohod a principů mezinárodního práva nastalo dávno předtím. Jak se díváte na nedodržování mezinárodního práva?
Mezinárodní právo je velmi křehká nádoba. Porušovalo se snad od té doby, co bylo pracně slepeno. Většinou to bývá, když některý stát provede svévolně vojenskou operaci v jiném suverénním státě pod záminkou, že tam jde ochránit své občany. Příkladem může být politika USA v latinskoamerických zemích, například v roce 1983 na Grenadě, kde byla od roku 1979 komunistická vláda, nebo odstartování války v Iráku 2003. Na potřebný mandát od Rady bezpečnosti OSN se nečekalo. Zřejmě bude nutné, aby se zástupci států znovu zamysleli nad tím, jak ve světě zajistit mír.
O víkendu 22. až 25 května se v Brně sejde 76. sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, poprvé mimo území Německa. Komentovalo mezinárodní vysílání rozhlasu »za vaší éry« tehdejší Sudetoněmecké dny?
Ono stačilo informovat, že se akce konala a jaké na ní byly vznášeny požadavky.
Co říkáte této akci? Je na pořadu dne smíření, o kterém stále hovoří Bernd Posselt a spolek Meeting Brno?
Česko je teď ekonomicky hodně napojeno na Německo, v Evropě prakticky nejvíce, a to jak německými investicemi, tak vzájemným obchodem. Takže je zájem na co nejlepších vzájemných vztazích. Posselt mluví o smíření. Hezky se to poslouchá. Ano, odsun Němců z Československa po druhé světové válce nebyl pro všechny odsunuté spravedlivý. Na druhé straně mnoho z těch našich občanů, kterým je 90 let a jako malí žili v československém pohraničí, si stále bude pamatovat, jak je němečtí spoluobčané vyhnali před okupací českých zemí z jejich domovů.
Potomci Němců z československého pohraničí teď usilují o získání českého občanství. Proč ne? Ale vím, že někteří advokáti již sondují možnosti, jak dosáhnout toho, aby jim byly vráceny i majetky v ČR. Nedá se zapomenout, co hitlerovci dělali za války v protektorátu Čechy a Morava. Několik členů mé rodiny bylo v nacistickém koncentračním táboře. A nepamatuji se, že by nějaká strana nebo instituce jednoho státu uspořádala svůj sjezd na území jiného státu.
Sledujete debatu o změně financování veřejnoprávních médií? Jaký je váš názor?
Když jsem pracovala v Československém rozhlase, jehož součástí vysílání do zahraničí bylo, byli jsme placeni ze státního rozpočtu a každý, kdo rozhlas užíval, měl podle zákona platit 10 korun měsíčně. A myslím si, že to je v pořádku. Technické vybavení, vysílače, autorská práva, a nakonec i práce redaktorů není zadarmo.
Naši čtenáři jsou většinově nespokojeni s tím, že v ČRo nezaznívají všechny názory. Chybějí ty levicové, a hlavně protiválečné. Za takové situace se logicky zdráhají s placením koncesionářského poplatku. Také vám v současném vysílání ČRo něco chybí?
Když nebudou platit koncesionářský poplatek, tak to zaplatí všichni z daní, které platí do státního rozpočtu. A v obsahu vysílání se nemusí změnit nic.
Já také nejsem spokojená s jednostranným výkladem mnoha faktů, který se posluchači předkládá jako jediná pravda. Nemusí to být vždycky chyba redaktora, který prezentuje svůj názor, ani toho, kdo mu v redakci uložil zadání, jak má jeho příspěvek vypadat. Ti, co jsou u moci, se zřejmě bojí, že by si občané mohli udělat jiný názor, a to se jim nehodí.
Na závěr mi dovolte jménem redakce poblahopřát k vašemu letošnímu významnému životnímu jubileu a popřát všechno dobré!
Monika HOŘENÍ
1 komentář
Jj to jsme ještě byly NĚKDO!
Komentáře jsou uzavřeny.