Petr Komers: Čím víc vidím, tím víc chápu, kolik ještě neznám

343

Rozhovor s překladatelem, průvodcem, textařem a učitelem Petrem Komersem

Jak se projevuje v profesionálním životě průvodce turistických výprav do zahraničí současná válka a bombardování států Blízkého východu?

Zrovna před pár dny jsem se měl se skupinou vracet z Kambodže přes Dubaj do Prahy. Několika lidem, kteří měli odjet dřív, byl nejdřív zrušen let – a my všichni jsme o pár dní později také nemohli odlétat z Phnompenhu, neboť přímé lety už nefungují. Museli jsme letět oklikou přes Saigon/Ho Či Minovo Město, i když také via Dubaj. Do poslední chvíle jsme trnuli, zda se návrat podaří. Nikdo v cestovkách teď netuší, jak to nadále bude se zájezdy do východní Asie, poněvadž právě Dubaj a Dauhá pracovaly dlouho na tom, aby se staly hlavními přestupními stanicemi pro velkou část letů. Osobně mě trochu mrzí, že o dalším průvodcování do krásné země jménem Írán si teď můžu dát jen zdát…

Jste také vietnamistou. Vietnamistiku jste vystudoval na Universitě Karlově a aktivně ji používáte. Procestoval jste Vietnamskou socialistickou republiku křížem krážem?

Projel jsem hodně, ale stejně jako v naší zemi platí, že čím víc člověk vidí, tím víc chápe a zjišťuje, kolik toho ještě neviděl. Zbývá fůra míst, kam bych se ještě rád vydal. Jenomže se tam většinou vracím pracovně, a při práci moc času na další objevování nezůstává.

Jak se ve Vietnamu udržují památky na válku s francouzskými kolonisty (válka v Indočíně) a samozřejmě na válku proti Američanům?

Udržují. Lze navštívit vězeňské komplexy pro politické vězně, provozované Francouzi nebo Američany v Hanoji, Son La, na ostrovech Phu Quoc i Con Dao. Hlavně v severním a středním Vietnamu jsou stovky vzorně opečovávaných hřbitovů, kde spočívají statisíce obětí obou válek. Vietnamci sami pořádají cesty na velké vzdálenosti, aby tato místa uctili.

Vozíte české turisty i na tato památná místa?

V programech českých cestovek většinou nechybí partyzánské tunely v Cu Chi v jižním Vietnamu, které pamatují válku v 60. letech, zčásti i odboj proti Francouzům. Při některých zájezdech jsme se pro změnu stavěli v tunelech ve Vinh Moc ve středním Vietnamu, poblíž bývalé demilitarizované zóny. To byly tunely, kam se uchylovali vesničané před americkými bombami. V posledních letech s lidmi občas jezdím i do Dien Bien Phu, místa slavné porážky Francouzů v roce 1954.

Nezapomněli Vietnamci, že jim Francouzi a Američané způsobili velké lidské hoře a hospodářskou újmu? Mohu-li to srovnat s našimi dějinami, tak obezřetně sledujeme vývoj v Německu a jsme citliví na případné německé vyvyšování. Vnímají to podobně i Vietnamci?

Už před čtvrt stoletím, kdy jsem do Vietnamu přijel poprvé, mě překvapilo, že mezi lidmi se člověk víc potkal s nechutí vůči Francouzům než vůči Američanům, kteří odešli později. Avšak obecně vzato Vietnamci, a jistě za to může i buddhismus, v sobě nejitří zášť.

Vietnamské politické vedení se snaží držet rovnováhu mezi vlivem velmocí a někdy to může vypadat, že jde opravdu na ruku Washingtonu. Na druhou stranu, před pár dny se i u nás objevila zpráva, že Vietnam se znovu »chystá na válku s USA«. Není asi divu, že vietnamské politické vedení s touto alternativou musí počítat. Američané plány na proniknutí do jižního Vietnamu bezpochyby zpracované mají, a možná nejen proto, že Vietnam má strategickou polohu vedle Číny. Paní Nhu, manželka bývalého diktátora Ngo Dinh Ziema, jehož Američané tak dlouho podporovali, až ho nechali zabít, o USA prohlásila: »Kdokoli má Američany za spojence, nepotřebuje už nepřátele.«

Něco podobného ostatně řekl i sám Henry Kissinger…

Jenomže samy USA zaplavují svět téměř monopolní mediální interpretací světového dění, a mnoho lidí nahradilo reálné obavy z této arogance iluzorním obdivem k americkému životnímu stylu. Umějí oblbovat lidi lépe než kdo jiný. Kdo ví, zda právě to bychom neměli považovat za největší úspěch jejich civilizace.

Vietnam je skutečným rájem pro naše turisty, kteří nepotřebují turistická víza a v zemi je levně. Co byste vypíchl z atraktivit a předností této země?

Jako ve většině zemí jihovýchodní Asie je tu bezpečno, teplo a příjemní lidé, můžete si dát výtečné jídlo a na rozdíl od muslimských zemí není problém ani s alkoholem. Vietnamci jsou nám jistě i mentálně bližší než Číňani nebo Korejci, a taky nemají ve zvyku vytýkat cizincům faux pas, jichž se dopouštějí. Vietnam však samozřejmě přitahuje i krásnou, rozmanitou přírodou a kulturním dědictvím, dává pocit exotiky.

Naše vazby na VSR mají svůj základ ve velké pomoci vietnamským studentům, učňům a pracovníkům, kteří přijížděli od 50. let do Československa studovat a pracovat. Myslíte, že snad díky tomu byla VSR zařazena do zahraniční rozvojové pomoci současné ČR, která nemá se socialismem nic společného?

Ze zkušenosti vím, že si mnozí čeští politici i podnikatelé rádi dělají výlety do Vietnamu. Speciálně u politiků si nedělám moc iluze o tom, jakou pomoc kdo poskytuje. Obávám se, že jde často jen o záminku. Petr Fiala má nadaci na pomoc lidem v Barmě, ale asi těžko někdo může věřit, že někdy někomu v Barmě pomohla. Tam však ani politici raději nejezdí, chtějí své pohodlí. Ve Vietnamu ho najdou.

Dobré však je, že v lednu 2025 přijel do Prahy premiér Pham Minh Chinh a podepsala se dohoda o strategickém partnerství. Ostatně už při minulém funkčním období premiéra Andreje Babiše jsem zažil, jak se právě on o oživení vztahů mezi našimi zeměmi aktivně zasazoval. To mu jistě můžeme přičíst k dobru.

Bylo pikantní, když politici z Fialova kabinetu, kteří dští síru na komunistickou symboliku, byli přijati vietnamskými činiteli »pod rudou vlajkou s pěticípou hvězdou« (vlajka VSR). Není to určité pokrytectví?

Legendární novinář Andre Vltchek (1963-2020) kdysi napsal, že poté, co navštívil asi 130 zemí světa jako reportér, dospěl k závěru, že nikde není lidem vymýván mozek tolik, jako v euroamerickém prostoru. Že si to sami nesvedou připustit, svědčí o úspěchu tohoto vymývání. Víte, já se ani už nedívám na olympiádu, která toto pokrytectví poskytuje v přímém přenosu: zatímco ruští sportovci jsou už léta vyřazeni, Severoameričané a Izraelci si vesele závodí dál. Přitom Izrael stihl zabít v Gaze za pár měsíců podstatně víc civilistů než Ukrajinci s Rusy dohromady během čtyř let. A USA jen za Trumpa bombardovaly osm zemí a například vůči Kubě teď uplatňují drastické sankce, jež by bylo lze rozhodně považovat za válečný akt a které mohou vyústit ve skutečnou genocidu. Mimochodem Kuba je další zemí, do níž průvodcuji a mám ji opravdu rád.

Ticho po pěšině, toto je náš vzor. Většina těch, kteří u nás sledují mainstreamová média, zcela upřímně věří, že takto je to nejlepší. Mlha před očima. »Stojí to za to,« řekla kdysi paní Albrightová na otázku, zda nelituje půl milionu mrtvých dětí v Iráku. A my? Tleskáme. Nazvat naše hodnotové postoje »dvojím metrem« je slabé slovo. Máme zcela pokřivené myšlení.

Ovládáte další jazyky – francouzštinu na úrovni překladatelské, ruštinu, španělštinu, angličtinu, dokonce máte základní znalost mluvené thajštiny a laoštiny, indonéštiny. To byste si rozuměl s polyglotem Miloslavem Ransdorfem. Využíváte tuto jazykovou výbavu ve své profesi?

No, asi bych se vám z fleku indonésky nerozmluvil, musel bych si rychle zopakovat učebnice a dostat se na chvíli do terénu… Jazyky se musí používat, jinak paměť ochabne. Ale je zábavné učit se je. S vietnamštinou udržuji styk neustále, teď se mi oživila ruština, neboť učím češtinu Kazachy a Ukrajince. Při provádění jsem mnohokrát použil španělštinu, a angličtině se v mnoha zemích nedá vyhnout. Paradoxně nejméně z těch pěti jazyků používám ten, který bych měl umět nejlépe, totiž francouzštinu – za dvě desetiletí jsem průvodcoval jen třikrát ve frankofonních zemích. Nepočítám četbu.

Je-li to pravdou, pak Ministerstvo zahraničních věcí ČR za Fialovy vlády financovalo třeba i hanojský Gay Pride Festival. Je otázkou, zdali právě to má být placeno z peněz českých daňových poplatníků. Co vy na to?

Nepřekvapuje mě to. Absurdní až úchylné tendence dnešních evropských politiků si asi můžeme vysvětlit jejich rezignací na hodnoty a zkorumpovaností. Když naivně uvěříte, že vás mezi sebe přijímá tzv. elita, a navíc si můžete žít na vysoké noze, nejspíš odhodíte veškerý smysl pro čest a hodnoty a zajímá vás už jen to, jak se v tom elitním bahně máchat co nejdéle. Pak jste ochotni hlásat a prosazovat i ty největší zhovadilosti. Sedíte-li i Vy na zlaté míse, je Vám jistě fuk, že Vás normální lidé vnímají jako bezobratlého tvora.

Myslela jsem, že když lidé budou cestovat a poznávat jiné kultury, pochopí různé národy a na světě bude bezpečněji. Zatím se děje opak. Mnozí lidé běžně létají přes celou zeměkouli a nenávist mezi národy se stupňuje. Kde je chyba?

Cestování se proměnilo v turistiku. V globalizovaném světě si většina turistů žádá v cizím prostředí pohodlí, na něž jsou zvyklí. Mládež jezdí do Vietnamu nejen poznávat, nýbrž i – a často hlavně – pařit a užívat si. Mnohočetní návštěvníci cizích krajů se často baví mezi sebou raději než s místními a vyhledávají se v barech, jež jim neomylně doporučí Facebook.

Mnozí klienti cestovek chtějí hotely s evropskými snídaněmi. Z cestování se vytratila pokora vůči prostředí, které navštěvujeme. Je to sice pohodlnější, ale méně jsme teď ochotni vnímat jinakost. Nechci tvrdit, že lidé vůbec nechtějí poznávat, ale už to chtějí bez námahy a nejlépe se zábavou. Tím se degradoval smysl cesty. Když přijedete do Laosu, chcete po místních v jejich vlastní zemi, aby na vás mluvili cizím jazykem, který je bližší vám, tedy anglicky. Proč se však mají snažit oni, a ne vy, když jste na návštěvě? Víte, oč víc se dá zažít a poznat, když se sami pokusíte o laoštinu?

Kromě všeho jste také spisovatel, překládáte knížky…

V posledních několika letech sedím hlavně nad velkým vietnamsko-českým slovníkem, do čehož mě a paní Ivu Klinderovou (vietnamistku a publicistiku, jež působila mj. v Haló novinách – pozn. red.) zatáhl vietnamský »obrozenec« Nguyen Quyet Tien. Je to krásná, leč na čas a na oči náročná práce. Z dokončených knižních překladů bych snad zmínil alespoň román afrického Ahmadoua Kouroumy Alláh není povinen (z francouzštiny) a povídky vietnamského spisovatele Nguyen Huy Thiepa Když není král.

Mně samotnému knižně vyšel výběr jazykových sloupků, které už 16 let píšu do Orientace (sobotní přílohy LN, nyní MF Dnes) pod názvem Český jin a jang, a také jeden příběh, který jsem napsal svým dětem – u nás byl bohužel kvůli covidu stažen z nakladatelského plánu… zato se ho podařilo vydat s pěknými ilustracemi ve Vietnamu. Cítím potřebu napsat pár cestovatelských reportáží ze zemí, jejichž obraz je zde velmi zkreslený, nebo se o nich málo ví. Nemůže-li to udělat nikdo jiný, tak je to na mně.

Monika HOŘENÍ