Petr Schnur: Politika Bruselu zavání kontinentálním hřbitovem

Rozhovor s místopředsedou Československého mírového fóra Petrem Schnurem

*Žijete a pracujete dlouhodobě v Německu. Sledujete i českou realitu?

Samozřejmě. Československo bylo mojí rodnou vlastí, Česko i Slovensko jsou mým emocionálním domovem dodnes. Mám tam skvělé přátele, znám charakterově krásné lidí, a i to znamená kus domova. To, že žiji venku, se snažím kompenzovat psaním, žurnalistikou a politickým angažováním ohledně zásadních problémů národní existence v mezích, které určují faktory prostoru, času a síly. Při plném pracovním vytížení to ovšem není snadné.

*Jak hodnotíte porážku »Fialova gangu« ve sněmovních volbách, kdy se však do PS nedostala levicová strana? Na rozdíl od Bundestagu…

Na první úsek otázky lze odpovědět zcela jasně: naprosto pozitivně, neboť svým amatérstvím ve své sebestředné povýšenosti s pocitem beztrestnosti překonala dokonce bývalou vládu Topolánka s pěvkyní Parkanovou. Korupční skandály kryté bruselským komisariátem, nulová diplomacie, snahy o kontrolu občanů – určitě není zapotřebí všechny průšvihy vyjmenovávat.

Na následnou část otázky je odpověď složitější. Pokud vzpomínáte nynější Bundestag, není vše levice, co je levicí nazýváno. Jaký obsah v sobě tento pojem nese? Co dnes v Evropě platí za levici? Máte bezesporu na mysli klasickou definici: sociální spravedlnost, mírová politika, solidarita a spolupráce mezi národy. Co znamená toto označení dnes? Akceptování pravidel hry, určované transatlantickými mocenskými strukturami, zabalených do pseudoliberálně-zeleného hábitu. Pod ním se skrývá brutální imperiální mentalita západní civilizace, která se považuje za vyvolenou. A tzv. levice tyto hegemonní ambice nejen kryje, ale přímo podporuje. Její doménou se stalo téma životních stylů se všemi absurditami, povrchnostmi a excesy, které nyní zažíváme. Dřívější schopnost kritické reflexe nebezpečných trendů uvnitř i navenek státu byla nahrazena nekritickou akceptací povrchních, líbivých ideologických vějiček těch mocenských struktur, před kterými by měla společnost bránit. Část společnosti, především té mladší, tento posun »levicovosti« spolkla. Výsledkem je zmatení pojmů, kterým byl vyjmut autentický obsah. Tedy absurdní situace, ve které zde v Německu za levici platí SPD (soc. dem.), Zelení a Levice (Die Linke). A to v situaci, kdy první dvě strany jsou zcela konformní s politikou NATO a EU. Die Linke sice kritizuje sociální úpadek společnosti, ale již není schopna nebo nemá odvahu postavit se proti jeho příčinám.

Toto vytunelování původních politických obsahů a vyprázdnění dříve jasných pojmů se netýká pouze levice, ale i všech klasických směrů: pravicového, liberálního, konzervativního. Kdo se k původnímu programu vrací, je označován za extremistu. Toto je taktika bruselské oligarchie.

Osobně lituji, že se STAČILO! do parlamentu nedostalo. Důvody nedokážu posoudit, ale jsem přesvědčen, že klasická levicovost nebyla příčinou. Tato kauza připomíná osud BSW (Sahra Wagenknechtová) způsobený chybným sčítáním jejich hlasů. O tom, že se do parlamentu tato strana nedostala, rozhodlo několik tisíc »chybějících« hlasů, které se později po přezkoumání vynořily jinde. Nehoda, nebo záměr? Faktem zůstává, že v opačném případě by nynější válečná koalice nebyla možná. Rovněž lituji absence subjektu požadujícího zásadní přehodnocení českého členství v NATO a EU – bez ohledu na to, zda je to požadavek realistický, či romantický. NATO je imperiální relikt minulosti, se kterým je EU stále provázanější. A politika Bruselu je vysoce centralistická s totalitními tendencemi, militaristická, jedním slovem antievropská a zavání kontinentálním hřbitovem.

O tom, jak s tímto problémem zacházet ve smyslu »politika je umění možného«,by se měly vést diskuse – věcně a s respektem. Pro Česko je ale nyní nejdůležitější, aby se nová vláda nenechala zastrašit a zůstala jednotná ve vědomí zásadního úkolu, který má před sebou. Minulá vláda Andreje Babiše ukázala, jak to dopadá, když se sesype pod tlakem domácích intrik a vnějších tlaků, jak se to minule podařilo pomocí Vrbětic a koronaviru. Doufám, že se z toho poučil. Maďarsko je příkladem, co inteligentní diplomacie a pevný, zásadový postoj dokážou.

*Jak se odráží v německé společnosti plán zvýšení počtu vojáků Bundeswehru?

Jde o salámovou metodu. Nejprve se vypustí tematická sonda a čeká se na reakce. Pokud nejsou prudce negativní, začne se salám postupně po plátcích porcovat. Tak to bylo se všemi asociálními, antidemokratickými a válečnými plány, i s Ukrajinou: nejprve krůček za krůčkem směrem k NATO pod záštitou zmanipulované EU (viz zcela absurdní iracionální heslo »buď proevropská, nebo proruská«), společná cvičení a strategická partnerství tam, »mírové mise« onde. A najednou jsme dostali společnou polsko-litevsko-ukrajinskou brigádu Litpolukrbrig, připravovanou již od roku 2009. Nemluvě o narůstající americké vojenské prezenci. A tak tomu bylo i s dodávkami zbraní a odsunem diplomacie.

Dnes již máme plán pro povinnou vojenskou službu, pokud by se prý nenašlo dost dobrovolníků. Reakce mladých Němců ukazují, že z velké části hru prohlédli a pochopili, o co jde: nikoliv o obranu vlastního území, ale o schopnost vést válku na cizím území za cizí zájmy.

Vojenský střet na půdě Německa by hrozil pouze tehdy, kdyby ho nějaká vláda válečných zeleně-černých psychopatů na povel euro-komisařů vyprovokovala. A tak jsou poradní centra pro odmítnutí vojenské služby zaplavena termíny a na 5. prosince je na školách plánován celoněmecký protest proti novému zákonu. Uvidíme, jak se věci vyvinou.

*Pokud Německo s vysokým HDP zvýší výdaje na zbrojení na 5 %, pak to bude monstrózní částka, která oprávněně vyvolává obavu z rostoucí vojenské síly Německa. Jak to v SRN rezonuje?

Dopady zvyšování výdajů na zbrojení je nutné vidět v kontextu s energetickým šílenstvím »Zeleného údělu«, odpojení od levných ruských surovin – mj. na rozdíl od Japonska – a následnou demontáží průmyslu; 5 % je fantazie, která by Německo ekonomicky a sociálně definitivně pohřbila. A nejen Německo, celou atlantickou Evropu. Je otázkou, zda se tímto požadavkem Trump sarkasticky nemstí tomu evropskému establishmentu, který na něj po celou předchozí bidenovskou dobu házel hnůj. Jsem přesvědčen, že americký prezident ví, že splnění cíle není pro většinu evropských zemí realistické. Mohlo by se jednat i o »strategické alibi« vůči domácím transatlantickým jestřábům, jak se »elegantně« stáhnout z Evropy pod záminkou »když Evropa sama nemá vůli, tak my nejsme povinni ji bránit«.

Nicméně obecně je potřeba být ve střehu vůči občasným siláckým vyjádřením německých »vůdců«, a nejde jen o Merze nebo Pistoriuse. Německá armáda se podle nich má stát nejsilnější v Evropě a má ji vést. Eventuální postupné stáhnutí USA ze struktur NATO a další centralizace EU by daly určitým kruhům příležitost realizovat oživlé ambice z ne zas tak dávné minulosti. Ale pozor! Dnešní militantní snílci se neskrývají za humny pod prapory třetí říše, ale zcela otevřeně za antifašistickou rétorikou »skalních demokratů«. Tato prohlášení nelze brát na lehkou váhu. Obávám se, že v Česku je u nemalé části politické reprezentace i národa tato historická bdělost minimálně vyvinutá, jak dokazují výlevy a akce kupříkladu těch kruhů, které se všemožně snaží, zcela ahistoricky, zdiskreditovat Edvarda Beneše.

*Jak probíhá diskuse o zapojení Německa do ukrajinské války?

Rovněž po kapkách. Osobně jsem přesvědčen, že bývalý kancléř Scholz skutečně nechtěl určitou hranici překročit, ale byl na něj ze všech stran vyvíjen tlak, v trojkoalici zejména ze strany Zelených. Nakolik byly Merzovy hlášky o předání taurusů rétorikou a nakolik to myslel vážně, těžko posoudit. Faktem zůstává, že ty bez německé navigace nejsou schopny fungovat, a co by to znamenalo, si dokážeme domyslet.

Současná vláda a její odnože ve zpravodajských a vojenských strukturách jednají v duchu militarismu s psychopatickými rysy bez ohledu na vlastní společnost i Ukrajinu. Kancléř i ministr zahraničí právě přislíbili další miliardovou vojenskou »pomoc« Kyjevu, bez ohledu na korupční skandály i naprostou nesmyslnost prodlužování války. Všichni musí vědět, že kyjevský režim je na konci s dechem.

Těmto salonním válečníkům, kteří nemusejí umírat na frontě, je zcela jasné: Kyjev nemůže vyhrát, pouze by mohl Evropu a možná i svět stáhnout spolu s ním a zbytkem Ukrajiny do válečného pekla. Již i mediální mainstream je nucen přiznat narůstající masové dezerce ukrajinských vojáků, kteří vědí, že jsou jen potravou pro kanóny v zájmu zbrojařů a atlantických šílenců posedlých myšlenkou co nejvíce oslabit Rusko. Stále více Ukrajinců chápe, že Západu nejde o Ukrajinu, ale o nejvyšší možné oslabení Ruska obětováním Ukrajiny. A k finální totalizaci EU pod záminkou válečného ohrožení vnějším nepřítelem. Kdo viděl hrůzná videa tzv. rekrutování v ukrajinských městech, ten musí třikrát proklít všechny ty europolitiky, kteří za každou cenu Ukrajinu v nesmyslném boji drží.

A přímé zapojení? Znamenalo by to buď rychlé zničení německého kontingentu na Ukrajině, nebo v horším případě vojenskou devastaci Německa, které by bylo v případě války jako první cílem ruských raket. Problém je ten, že činy psychopatů se nedají racionálním myšlením uchopit. Moc von der Leyenové a jejího bruselského politbyra se hroutí, lidé v Evropě se probouzejí a loutkové vlády jednotlivých států se drží u moci jen pomocí cenzury, kontroly a manipulací inscenovaných bruselskou centrálou.

V otázkách války nebo míru a celkových totalitních tendencí uvnitř EU občanská společnost naprosto selhala, »lidé nebděli«. Její spánek se podobal Šípkové Růžence, ale bez krásného prince. A je otázkou, zda je ještě možné ji v efektivní míře probudit dříve, než se Bruselu podaří etablovat digitální diktaturu, a zabránit nejhoršímu. Osobně doufám, že ano, že Pravda zvítězí u nás i v Evropě, ale je nutné nepolevit. A česká politika, které není osud země a národa lhostejný, by se na to měla mentálně i koncepčně připravit.

*Konají se v Německu mírové demonstrace za ukončení války na Ukrajině a také na Blízkém východě?

Proti devastování Gazy ano, což jistě souvisí s vysokým počtem obyvatel arabského původu. Ale jsou to i studenti a nemalá část strany Levice. Politický a mediální »středový« proud reaguje jako vždy: arabští účastníci jsou sympatizanti Hamásu, Němci jsou disciplinovaní pendrekem antisemitismu. Stará průhledná hra, která unavuje a která se začíná obracet proti jejím autorům. Ale pokud má moc k dispozici dostatek regulačních prostředků včetně kontroly médií, sociální nebo politické represe, tak navenek funguje.

S Ukrajinou je to složitější, neboť paradoxně více Němců zná pozadí blízkovýchodního konfliktu než toho ukrajinského. A bez jeho znalosti se za masivní mozkové masáže musí válka jevit jako ruský hlad po území a expanze do post-sovětského prostoru. Ale i zde se stále silněji prosazuje vědomí, že »něco není tak, jak je prezentováno«. A na válečném střetu s Ruskem mají zájem buď jen zbrojaři, psychicky vyšinutí dobrodruzi, nebo síly, pro které by válečná eskalace znamenala dočasnou záchranu moci.  

*Podle průzkumu je 62 % Němců pro odchod bojeschopných ukrajinských mužů zpět na Ukrajinu. Ještě více Němců chce, aby se jim stopnulo vyplácení sociálních podpor…

I zde je k problému nutné přistupovat diferencovaně. Bojeschopní muži utekli, protože bojovat nechtějí. Buď se jim prostě nechce umírat, nebo chápou, o co v této válce jde. Existuje několik skupin ukrajinských migrantů s rozdílnou motivací. Jedna skupina, převážně ze západu země, využila již na začátku konfliktu situace k tomu, aby se do Německa dostala. Obecně se ví, že pobírají dávky, využívají výhody a jezdí pravidelně na Ukrajinu za přáteli. O výhodách, ze kterých se těší, se může průměrnému pracujícímu Němci jen zdát. Potom je zde skupina, která se skutečně snaží integrovat, hledá práci, učí se německy a dělá vše pro to, aby stála na vlastních nohou. Paradoxně právě tito Ukrajinci to mají nejtěžší a musí bojovat s byrokracií, s různými formami diskriminace a vykořisťování, které jsou v přímém protikladu ke květnaté rétorice politiků o neutuchající solidaritě.

Co se mladých mužů týká, tak je naprosto pokrytecké, když Merz chce právě nyní populisticky poslat mladé Ukrajince na jatka. V okamžiku, kdy se AfD stala nejsilnější politickou silou a celková trpělivost Němců se situací kolem rozbujelé imigrace mimo kontrolu a únosnost pomalu dosahuje nulového bodu. Každému musí být jasné, že vojensky je Ukrajina v koncích a nejde o ni, ale o co největší oslabení Ruska obětováním Ukrajiny. Tak tomu bylo od počátku. To je vrchol cynismu.

Nynější vláda se svou sebestřednou arogancí a mravně-intelektuálním deficitem v této politice pokračuje. Ale taková je nynější Evropa. Macron, Starmer nebo polské duo »elitních« provokatérů Tusk/Sikorski se prodlužováním konfliktu snaží zabránit nebo oddálit ztrátu vlastního koryta, přičemž v celém dramatu jim přísluší jistá míra jednajících subjektů. Bohužel ve zcela negativním, antievropském smyslu. Na rozdíl od českého prezidenta-generála a jeho fialové vlády. Ti jsou pouhými pasivními příjemci pokynů transatlantických centrál a ochotnými vykonavateli jejich rozkazů. A to ještě vydávají za metodu, jak získat respekt loutkovodiče. Hlubší úpadek politické kultury a lidské důstojnosti snad ani není možný.